ahoj 你好 nǐ hǎo

Hot pot s Olivií - jedna z posledních večeří

2010-08-17T16:40:00.000+09:00

Obří televizní obrazovka

2010-08-16T01:30:00.001+09:00

Protože jsme se do Pekingu dostali o den dříve, než jsme plánovali, měli jsme s Míšou a Kájou ještě jeden den v Pekingu navíc. Dopoledne se šli projít do Beihai parku, který je nedaleko Zakázaného města a na odpoledne jsme měli domluvené poslední nákupy, tentokrát v jižní části Pekingu, v místech, kde nakupují převážně Číňané, a podle toho také vypadají místní ceny. Sešli jsme se na stanici metra, vzali si taxík a jeli jsme. Dojeli jsme do jedné z obřích budov, kde byly jen obchody a taky restaurace. Tam jsme si dali něco k jídlu a vyrazili do víru nákupních středisek. Koupili jsme různé věci, hlouposti i potřebné. Když nás to tam už přestalo bavit, zašli jsme ještě jednou na Silk market, který není daleko a tam jsme v nákupech pokračovali. Ale jen chvíli. Už jsme měli zase hlad a tak jsme si zašli na dobré kung pao a o trošku horší maso (nejspíše ovečka), které nakonec skoro celé snědl Aleš. Po večeři jsme Kájovi a Míše slíbili, že jim ukážeme televizi, kterou ještě nikdy neviděli. Tato televize se nachází nedaleko metro stanice Yonganli uprostřed nákupního střediska a je opravdu veliká. Je druhá největší na světě po televizní obrazovce v Las Vegas. Takže jsme si společně zaóchali a zaáchali, stopli tágo a jeli na hostel. Míšu a Karla čekalo balení… Ještěže si koupili jeden kufr, jinak by se nevešli.

Huashan a cesta zpět – 7.8.2010 – 8.8.2010

2010-08-16T01:25:00.003+09:00

Od hotelu jsme odjížděli už v sedm hodin. Poslední zastávkou na našem cestování severní Čínou byla posvátná taoistická hora Huashan. Jeli jsme po stejné dálnici, jako když jsme do Xianu přijížděli. Hora Huashan se nachází asi 120 km jihovýchodně od Xianu. Cesta utíkala rychle, než jsme dojeli na místo, kde jsme měli sjíždět, ale sjezd byl uzavřen bez jakéhokoli údaje na objížďku. Řidič se tedy poptal a pokračovali jsme dále. Sjeli jsme na jiném sjezdu a pokračovali po místní silnici, která byla místy velmi kostrbatá. A když říkám velmi, tak myslím velmi, ale pořád to ještě nebylo nic proti tomu, co nás mělo čekat na cestě zpátky. Ke vstupu jsme se dostali asi až po třech hodinách jízdy. Protože jsme neměli dost času na to, abychom si horu vyšlápli, zvolili jsme příjemnější variantu. Chtěli jsme vyjet na jeden z vrcholů vyjet lanovkou a pak se projít podle toho, jak nám budou síly stačit. Nejdříve jsme přijeli k jednomu ze vstupů, který byl jen pro pěší. Výstup by ale trval minimálně šest hodin. A navíc tato hora patří jedněm z těch nebezpečnějších, je zde několik metrů výstupu, kde skála je téměř kolmá a k zachycení jsou tu jen řetězy a malé štěrbiny pro nohy. No i to byl další důvod, proč jet lanovkou. Dojeli jsme tedy na trošku jiné místo, odkud nás autobus za 10 yuanů vyvezl až k lanovce, která zpáteční stála 150 yuanů. A abychom vůbec mohli vstoupit do hor, museli jsme zaplatit 60 yuanů, což už byla studentská cena. Obecně se dá říci, že nejdražší jsou výlety do přírody. Ale stálo to za to. Museli jsme si sice vystát asi 45 minutovou frontu na lanovku, která nás asi za 10 minut vyvezla na Severní vrchol Huashanu, který měří 1615 metrů a můžete z něj pokračovat na další tři vrcholy, z nichž nejvyšší je Jižní, který má 2160 metrů. My jsme si tak trošku poťapkali po Severním vrcholu, prodírali se opět davy Číňanů. Když jsme se dost nabažili krásných výhledů a panoramat, opět jsme použili lanovku a sjeli dolů. Tentokrát nás v ní sedělo sedm (5 Čechů + 2 Číňané), ačkoliv byla jen pro šest lidí. Ale tihle Číňané byli tak maličcí, že jsme je mohli započítat jen za jednoho. Na parkovišti už na nás netrpělivě čekal Jake a řidič. Oba už se těšili do Pekingu, a tak chtěli co nejvíce cesty stihnout ještě dnes, abychom zítra nejeli tak dlouho. Jeli jsme stejnou hrbolatou cestou směrem k nájezdu na dálnici, ale… byl zavřený. Zase jsme se poptali a měli jsme tu čest vyzkoušet místní nedálniční komunikaci. A to byl opravdu zážitek. V autě jsme nadskakovali, jako bychom byli na trampolíně. Konečně jsem přišla na to, proč jsou kolem sedaček taková madla. Kdybychom se nedrželi, určitě spadneme pod sedačky. Takovou cestou jsme jeli asi půl hodiny, pak se konečně podařilo najít otevřený vjezd na dálnici a náš řidič se opravdu zaradoval. Asi si na této silnici ničil už tak poničené tlumiče u auta. Zbytek cesty do městečka, kde jsme spali poslední noc a kam jsme dorazili až kolem desáté hodiny večer, probíhal klidně. Nic moc se nedělo, až na nějakou uměle vytvořenou zácpu a pokusy řidičů osobních automobilů projet sebemenší skulinkou mezi nákladními auty a autobusy. Vyspali jsme se a ráno v sedm hodin jsme měli odjíždět zpět do Pekingu. Samozřejmě jsme zase nevyjeli včas, tentokrát jsme zdržovali my. Potřebovali jsme nějakou jistotu, že nás řidič opravdu odveze k hotelu a nenechá nás někde na okraji Pekingu. A hlavně jsme Jakeovi nechtěli v žádném případě dát 300 yuanů, na které podle nás s řidičem vůbec neměli nárok. Ale ať jsme dělali, co jsme mohli, peníze jsme nakonec předali. Dostali jsme se k hotelu, řidič odjel, Jake taky a my už je snad nikdy nebudeme muset vidět. Dost nás po cestě unavovalo neustálé vyjednávání a změny, ale na druhou stranu pro nás i tak bylo toto cestování mnohem pohodlnější a mnohem jistější, než kdybychom cestovali vlaky a autobusy. Věděli jsme totiž, že v tomto autě pro nás bude vždycky místo a nikdo nám na přepážce na vlakovém nádraží neřekne: další vlak, kde je místo, jede až v listopadu.

Xian – 5.8. – 6.8.2010

2010-08-16T01:21:00.002+09:00

Xian je hlavním městem provincie Shaanxi, o které se nejednou hovořilo jako o centru čínské civilizace. Dokonce je i východním mezníkem pro karavany, jedoucí po Hedvábné stezce, a proto ovlivnilo svět i mimo oblast Číny. Sem přijížděli velbloudi s náklady exotického zboží a Říše středu se tak otevírala celé oblasti centrální Asie i západní civilizaci. Z města můžete vycítit i působení buddhistických kněží a islámských misionářů, kteří ovlivnili kulturní, politické i vědecké myšlení.
Dnes je město jednou z hlavních turistických atrakcí v zemi. Hlavně díky nedaleké Terakotově armádě. Přítomnost islámské kultury je patrná v celém městě – najdete tu spousty mešit i tržišť, zastrčených v malých uličkách. Ačkoliv je toto město velmi těsně spojeno s historií, drží krok s moderním vývojem. Stejně jako v jiných velkých městech jsou zde k vidění obrovské mrakodrapy, moderní prosklené budovy. V centru, kde jsme se pohybovali my, bylo město velmi čisté.
První den, kdy jsme do Xianu přijeli, jsme neměli moc času si ho prohlédnout. Dorazili jsme opět ve večerních hodinách a p
Přidat obrázek
rvním úkolem bylo najít ubytování. To se podařilo až po osmé hodiny, pak jen rychlá večerní prohlídka (spíš jsme hledali něco k snědku) a na kutě. Druhý den ráno jsme měli ale jiný cíl než Xian, ten mohl počkat. Nás čekala Terakotová armáda.

Terakotová armáda
Odjezd byl naplánován na 7:30. A předtím mělo samozřejmě dojít k výměně dokladů a peněz. Vzhledem k tomu, že už našim Číňanům nikdo z nás nic nevěřil, jsme si celou výměnu natočili na kameru, abychom měli důkaz, že si od nás vzali 1000 yuanů a Alešův mezinárodní řidičák. Výměna byla rychlá a hned, jak měli naši kluci v ruce penízky, se zase začali usmívat. Tedy jen do té doby, než jim Aleš řekl, že k obědu dnes mají nudle ze sáčku. Vyrazili jsme směr Terakotová armáda, která je od města vzdálená asi 34 kilometrů. Samozřejmě jsme po městě trošku bloudili, protože naši průvodci nejsou moc schopni něco zjistit předem. Asi po hodince a kousek jsme konečně dorazili na místo. Byli jsme překvapeni, že takto známá památka není označená anglickým názvem. Najdete tu jen čínský ukazatel. V celém komplexu pak už jsou i anglické názvy a popisky. Všichni jsme čekali obrovské vstupné, když jsme si třeba jen uvědomili, že do jeskyní Longmen nás vstup stál 120 yuanů. Ale opak byl pravdou. V pohodě jsme uplatnili studentské slevy, samozřejmě jsme opět využili naše rozdělení do dvou skupin a za 45 yuanů se vydali prozkoumat vojáky. Nejdříve jsme museli projít kolem takového nákupního centra, kde se dali koupit různé suvenýry spojené právě s Terakotovou armádou, až jsme konečně došli k první kontrole. A poprvé jsme měli trošku strach, při vstupu totiž chtěli ukázat studentský průkaz, který ale Míša neměla. Vše se nakonec podařilo, mně něco spadlo, u země jsem tedy podala Simče svůj průkaz, ta ho dala Míše, která vstoupila do objektu jiným turniketem. Popošli jsme pár metrů a čekala nás další kontrola, ale tam nám už jen lístek proštípli a mohli jsme pokračovat. Terakotová armáda je vedle Velké čínské zdi a Zakázaného města v Pekingu jedna z největších čínských historických památek. Tato 2000 let stará armáda je neskutečně dobře zachovalá památka. Je to vlastně věčně bdělá stráž starověkého císařského pohřebiště, kterou si nechal císař postavit ještě za svého života. A i přesto o tomto díle není zmínky v žádných historických spisech. Nebýt tedy nějakých rolníků, kteří si v roce 1974 chtěli vykopat studnu a přitom narazili na tento objev, nikdo by o této armádě, která čítá tisíce bojovníků v životní velikosti i s jejich koňmi a zbraněmi, neměl ani tušení. Do této doby byly odkryty tři podzemní komory, ale archeologické práce stále pokračují a budou určitě trvat ještě desetiletí.
První podzemní komora byla odkryta v roce 1974 a měří asi 210 metrů od východu na západ a 60 metrů od severu na jih a je v hloubce od pěti do sedmi metrů. V ní jsou postaveny stěny směrem od východu na západ v třímetrových rozestupech, které tak vytvářejí jakési chodby, ve kterých pak byly na podlaze (která je dokonce pokrytá šedými cihlami) umístěny postavy válečníků. Jsou zde patrné i sloupy a trámy, které kdysi podpíraly střechu. Asi 6000 bojovníků je postaveno směrem k východu v pravoúhlé bojové formaci, mezi nimiž jsou lukostřelci, vojáci ozbrojení oštěpy, sekyrami a dalšími zbraněmi, které se skvěle dochovaly, ale bojovníkům byly odebrány a nevystavují se. Najdete tu i koně, které kdysi zajisté táhli dřevěné vozy, které se už dávno musely rozpadnout. Při tvorbě válečníka vždy nejdříve vytvořili tělo, ke kterému přidaly ruce a hlavu. Každý voják se tedy liší rysy a výrazem tváře. Druhá místnost byla odkryta v roce 1976 a obsahovala asi 1000 soch, třetí pak pouze 68 bojovníků a jeden válečný vůz. Jak už jsem ale předeslala, archeologové se domnívají, že dosud objevení válečníci jsou jen součástí ještě větší armády. Když jsme si prohlédli tento zvláštní úkaz, vydali jsme se plni dojmů zpět k autu, kde na nás čekal nevrlý Jake i mistr Dža, asi se špatně najedli…
Odpoledne jsme si zašli na pozdní oběd do korejské restaurace, kde jsme si dali výtečné nudle a dostali jsme trochu divný čaj, který chutnal jen Alešovi. A pak hurá do města. Centrum města je odděleno městskými hradbami, na které se za poplatek 40 yuanů můžete podívat. To jsme ale odmítli. Místo toho jsme si zašli k Zvonové věži, která se nachází přímo v centru města a je jedním z nejvýznamnějších bodů města. Ale ani tam jsme se nakonec nevypravili, vstupné bylo opět 40 yuanů a vzhledem k počasí by výhled zase nebyl nic moc. Takže jsme se tak procházeli. Kluci obdivovali krásy Číňanek, holky ofrňovaly nosy nad ušmudlanými Číňany. Vzhledem k naší únavě jsme asi kolem půl šesté dorazili na pokoje, usnuli, aby nás Kája kolem půl osmé večer všechny vzbudil a šli jsme ještě na chvíli do města. Procházeli jsme velmi zvláštním, moc hezkým parkem, plným sportovního náčiní a plným Číňanů, kteří toto sportovní náčiní používali. Takový moc hezký sportovní park. Kdyby se toto zařídilo u nás, fittnes centra by zkrachovala. U nás by se ale takovýto park dal bohužel využívat jen v létě. Spát jsme šli opět až kolem půlnoci. A ráno se zase vstává, tentokrát odjíždíme už v sedm hodin a posledním bodem našeho cestování je posvátná taoistická hora Huashan.

Jake fake

2010-08-16T01:19:00.004+09:00

V Číně narazíte na spoustu padělků – faků (fejků), nebo jak říkají sami Číňané: „Chinese original.“ Ani při cestování tomu není jinak. Naše cestování po Číně je malinko dobrodružství, nikoliv protože cestujeme právě po Číně, ale protože naši cestu obstarává neschopný Číňan, který si nechává říkat jménem Jake. Pronajmout si auto s čínským řidičem v Číně je relativně problém, alespoň tehdy pokud nemluvíte čínsky, což nikdo z nás nemluví. Domlouvali jsme se emailem asi týden, poté jsme se několikrát setkali, abychom domluvili detaily cesty. Většinou jsme mluvili o tom, jaké problémy nás mohou potkat, a abychom se případným nedorozuměním vyvarovali. Jake nám ukázal našeho řidiče, který ovšem nemluvil anglicky, což bylo v našich požadavcích a jeho vůz, který vypadal velmi dobře a čistě. Protože jsme trvali na požadavku, že pojede anglicky mluvící řidič, tak se Jake rozhodl, že pojede s námi, což nám zvýšilo náklady na hrazení části jeho pobytu. Hned při odjezdu přišla první rána pod pás. Dostali jsme jiné auto, než které jsme viděli. Asi o osm let starší vůz, se špatně fungující klimatizací a menším zavazadlovým prostorem. Kontrola předem domluvené naplněné nádrže opět nedopadla. Na první benzinové pumpě to řidič napravil, aby po čtyřech dnech chtěl po nás peníze za načerpanou nádrž v Pekingu. Co jsme mohli dělat přistoupili jsme na jeho požadavek a dali mu částku, s tím, že až přijedeme do Pekingu, tak nádrž nedoplníme, jsme zvědavi jak to nakonec dopadne. Podmínky se mění neustále během cesty a snaží se nás obrat jak jen můžou. Je tomu tak každý večer, kdy se ubytováváme či máme něco platit. Včera večer nám Jake fake řekl, že nás řidič vezme jen do Xi anu a jede rovnou zpět do Pekingu bez nás. Po dvou hodinách diskuze jsme se dozvěděli, že si domluvil jiný kšeft cestou na zpět a že 500 km před Pekingem má nabírat osm jiných lidí. Věřit nebo ne? Pochopitelně ve smlouvě máme napsáno, že cesta končí až 8.srpna, ale řidiče to nezajímá a Jake faka taky ne. Spoustu mluvení a hádání nakonec vyústilo v to, že řidič chce 300 yuanů více, za to že nás tedy doveze až do Pekingu. Otázka je jestli to chce Jake fake nebo opravdu řidič. Nicméně naše pozice je v tom, že my máme domluvenou smlouvu s Jakem a nikoliv s řidičem, což má na starost Jake. Všechny nás pěkně vytáčí jeho nezodpovědnost. Na domluvené schůzky dochází pozdě, neposlouchá nás ve spoustě věcech, jako například, když řekneme že jedeme do místa A, on hledá místo B, o kterém nás na místě přesvědčuje, že je lepší, jen proto aby si před ním mohl udělat fotografii. Chvílemi si připadáme, že on nám vlastně určuje cestu a všechno nám i platí, alespoň se tak chová. Například včera, když zařídil problém v hotelu ze kterého nás poslali pryč, protože neměli možnost ubytovávat cizince, byl na schůzce se spolužákem a to v době, kdy jsme měli mít s ním schůzku ohledně upřesnění programu na další dny. Mezi tím jsme s Karlem a dvěma Číňany jeli na policejní stanici, aby nám všechno v čínštině vysvětlili, že tam nesmíme spát. Bavili jsme se s několika policisty Číňany, než byl jeden schopen na stanici něco vyřešit. Nejlepší na tom bylo, že měli na stole cedulky s fotkami u kterých bylo napsáno 3 S – což mělo znamenat – Smart (chytrý) – Speed (rychlý) – Sincerely (srdečný) – rychlost a chytrost malinko chyběly. Jiný den Jake fake na místo, aby přišel v domluvený čas tak přišel o 30 minut později a ani se neobtěžoval něco říci. V Xianu situace vyústila tak daleko, že po nás chtěli oba další peníze jako zálohu a pas. Nakonec proběhla výměna mého mezinárodního řidičáku a 1000 yuanů za osobní doklady řidiče a Jaka, kromě toho jsme dostali i klíče od auta. Takže Číňané ze strachu, či snad ze zisku chtivosti nám nakonec dali i „auto“. Karel vše natočil na video. Byla to velmi komická situace. Jake je opravdu čínský fake, těšíme se až se ho nadobro zbavíme.

Luoyang – jeskyně Longmen – 4.8. – 5.8. 2010

2010-08-16T01:14:00.009+09:00

Do Luoyangu jsme přijeli kolem páté hodiny odpolední. Ubytovali jsme se v hotelu, osprchovali a dozvěděli se novinky, které pro nás vůbec nebyly příjemné. Protože jsme náš plán zvládali rychleji, rozhodli jsme se, že se z Xianu vrátíme společně s Míšou a Kájou zpět do Pekingu autem. Náš milý Jake nám oznámil, že řidič odjede hned, jak dojedeme do Pekingu, což mělo být 5. srpna. Ale my máme smlouvu podepsanou do osmého. Už jsme byli opravdu naštvaní, Aleš si s Jakem domluvil schůzku na půl sedmou, aby se vše vyřešilo. Asi tak za 15 minut přišel řidič, ukazoval na naše pasy a snažil se Alešovi vysvětlit, aby šel s ním. Kája šel taky. Nikdo jsme netušili, co dělají a kam vlastně šli. Asi po 40 minutách se vrátili a řekli nám, že mají výborné novinky. Byli na policii a dozvěděli se, že tento hotel nemá povolení ubytovávat cizince a my se musíme okamžitě vystěhovat. Tak jsme šli zase balit. Už nás vyháněly i paní uklízečky, které hned za námi vyměňovaly povlečení. Odnesli jsme věci do auta a čekali na Jake. Čekali jsme 15 minut, půl hodiny, tři čtvrtě, hodinu, hodinu a čtvrt, hodinu a půl, během kterých jsme se mu pokoušeli všichni včetně řidiče dovolat. Konečně se Jake objevil s tím, že měl schůzku se svým bývalým spolužákem a že pak byl v autobuse a nechtěl brát telefon. No budiž, už jsme si mysleli, že nám ujel a že hned druhý den nám ujede i náš řidič. Ale alespoň byl tady. Zase nás tedy čekalo hledání hotelu. Našli jsme jeden takový hostel, kde jsme se konečně mohli ubytovat. My jsme měli pokoje krásné a řidič s průvodcem měli spát na společných pokojích po šesti lidech. Hned po ubytování šel Aleš řešit vše ohledně cesty zpět do Pekingu. Mluvili dlouho, a ještě déle. Dohodli nové podmínky, které pro nás nebyly zase až tak výhodné, ale co můžeme dělat.Auto mají oni a lístek na vlak bychom už nesehnali. Ale i my jsme měli pár es v rukávu, takže naše rozmluva skončila tím, že vlastně nevíme, jestli zítra opravdu vyjedeme. Vyjednávání nám zabralo celý večer. Prošli jsme se tedy jen trošku po nočním městě, dali si něco málo k snědku a šli na kutě.

Jeskyně Longmen
Druhý den ráno jsme měli vyjíždět v sedm hodin. Řidič byl v autě, očividně v něm i spal. Jake přišel jako vždy později a hned nám vyčetl, že řidič odmítl spát ve společném pokoji. Že prý jsme my měli jiný komfort, když s tím večer souhlasil. Spíše si ale myslíme, že chtěl ušetřit nějaké peníze. Asi hodinu jsme zase vyjednávali a ztráceli tak čas. Nálada byla trošku ponurá a napjatá. Konečně jsme se zase trošku domluvili a auto se rozjeli směr jeskyně Longmen, které jsou od města vzdálené asi 12 km.Tyto buddhistické jeskyně vznikaly za vlády dynastie Severní Wei od roku 484 n. l. V průběhu následujících 200 let zde po obou březích řeky Yi bylo vytvořeno více než 100 000 obrazů a soch Buddhy nebo jeho stoupenců. Jeskyně Longmen patří stejně jako jeskyně v Datongu a Dunhuangu k nejznámějšímu buddhistickému umění. Podobné sochy bylo možné vidět i v Afghánistánu, avšak v roce 2007 je Taliban zničil. Během 20. století ale lovci památek spoustu soch poškodili. Odřezali jim hlavy, které teď zdobí americká a evropská muzea. K vchodu do jeskyní jsme dorazili kolem půl deváté ráno a už tu bylo dost turistů. Zaplatili jsme nehorázně vysoký vstup bez nároku na studentskou slevu a vstoupili dovnitř. Obdivovali jsme různé jeskyně, různé sochy, ale troufám si říct, že největší dojem na nás na všechny udělala největší jeskyně ze všech, a to Chrám uctívání předků, který byl vytesán v roce 672 n. l. a je v ní uchována obrovská socha Buddhy měřící 18,6 metrů. Na tuto jeskyni v pohodě dohlédnete i z druhého břehu řeky, kde je k dispozici i výhlídka, nasměrovaná přesně naproti. V rámci vstupenky jsme mohli jít i do chrámu. Ale těch už máme za své cestování dost, a proto jsme se rozhodli, že ušetříme čas a stihneme tento den i Terrakotovu armádu. Ale všechno bylo zase jinak. Vrátili jsme se do auta a vyjeli. Vše šlo hladce. Už nás čekalo posledních 120 km, když si náš pan řidič zastavil, protože měl hladík a šel se najíst. Udělali jsem tedy půlhodinovou přestávku a pokračovali dál. Při sjezdu z jedné dálnice na druhou jsme ale zůstali stát v zácpě, která se ani nepohnula. Až po dvou hodinách jsme se rozjeli, a to znamenalo, že armádu dnes nestihneme. Jelo se tedy až do Xianu, kam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Hledali jsme hotel a ubytovat se nám podařilo až po osmé hodině. Zase začalo další vyjednávání s řidičem a průvodcem – prý se bojí, že jim z Xianu odjedeme a nedáme peníze na zpáteční cestu. Dohodli se tedy další podmínky - my jim dáme Alešův mezinárodní řidičák (který může postrádat, původně totiž chtěli všechny naše pasy) a tisíc yuanů a oni nám dají své identifikační karty, řidičák a klíče od auta (to zas, aby nám s těmi penězi neodjeli oni). Výměna byla domluvena na ráno. Večer jsme se šli ještě na chvilku projít po městě a taky najít pizzu, chtěli jsme si po celém dni spravit náladu a zadařilo se. Pěkně jsme se nadlábli, vrátili se do hotelu a šli spát. Ráno nás konečně čeká Terrakotova armáda.

Dengfeng 3.8.2010 – 4.8.2010

2010-08-16T01:09:00.005+09:00

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme dorazili do podstatně menšího městečka (na naše poměry ovšem dost velikého), které se nazývá Dengfeng. Vybrali jsme toto místo, protože další den jsme měli v plánu navštívit Šaolinský chrám, který je odsud vzdálen asi jen osm kilometrů. Po příjezdu do města následoval pro nás už typický scénář – hledali jsme hotel. První, který jsme objevili byl moc hezký, ale drahý, ale aspoň nám dali tip na nějaký levnější. Aleš, Kája a Jake se tedy vypravili do dalšího hotelu pěšky a my s holkami a řidičem jsme čekali v autě. Asi tak po dvaceti minutách řidičovi zazvonil telefon, něco si povídal čínsky a za chvíli už jsme vyrazili. Jeli jsme docela dlouho, už jsme si říkaly, že kluci tak daleko dojít nemohli, když řidič zase telefonoval. Nějak se s naším průvodcem nemohl dohodnout na tom, kde vlastně čeká. A tak jsme asi dalších 15 minut hledali a hledali, až jsme je po čtvrtém hovoru konečně našli. Našli nám docela milý hotel. Výhled sice nestál za nic, ale pokoje byly za cenu 200 Y pro šest lidí velmi luxusní. Odnesli jsme si všechny věci do pokoje, dali si sprchu a vyrazili i s řidičem a Jakem do restaurace na večeři. Objednali jsme rýži, nějaké maso a nějaké nudle a naši Číňané se nám při jejich konzumaci hůlkami dost nasmáli. Po večeři šel náš řidič opět spát a Jake si šel společně s námi prohlédnout noční město. Dengfeng je docela hezké městečko se spoustou menších uliček, kde najdete uprostřed jen stoly a kolem stánky s různými jídly. Zase jsme se jen podívali a pokračovali dále. Koupili banány na snídani, prošli pár obchůdků, dali si zmrzlinu, trošku si zatančili na místním náměstí společně s Číňany. Na tomto náměstí se v druhé rohu nacházela velká televize, ve které zrovna dávali nějaký super film a Číňané se na něj s chutí dívali. Takové menší kino zadarmo. Cestou zpět do hotelu si kluci se Simčou koupili nějaké pivo a po návratu do hotelu jsme si konečně vychutnali vychlazené české templářské bílé víno Savignon a povídali si o všem možném. Kolem půlnoci jsme šli na kutě, další den jsme už v půl osmé ráno odjížděli směr Šaolinský chrám na úpatí hory Taishi Shanu.

Chrám Šaolin
Další den ráno jsme opět vyrazili o něco později, protože náš průvodce si asi myslí, že on je tu pánem a my budeme čekat na něj. U hlavního vchodu do Šaolinu jsme byli asi po 20 minutách jízdy. Pokusili jsme se koupit studentské vstupenky, ale bylo nám řečeno, že studentskou slevu zde mají jen studenti středních škol. Takže jsme do areálu vstoupili za 100 Y. Chrám Šaolin představuje místo, kde se zrodilo čínské bojové umění Kung-fu. I my jsme měli možnost něco z tohoto umění vidět. Hned při vstupu se nám naskytl pohled na neuvěřitelné množství cvičících Číňanů různého věku. Předváděli neuvěřitelné akrobatické kousky jak se zbraněmi, tak bez nich. Hned v 9:30 začínalo první vystoupení umění šaolinských mnichů, které jsme si nemohli nechat ujít. V sále jsme seděli už půl hodiny předem a dívali se, jak se účastníci představení rozcvičují a i to byl pro nás obrovský zážitek. Za dvacet yuanů se může kdokoli se třemi šaoliny v různých pozicích vyfotit. Ačkoliv jsme byli přemlouváni, nevyfotili jsme se. Představení začalo a my jsme zase jen s otevřenou pusou zírali na kousky, které předváděli. Když pak obyčejnou jehlou nebo malým hřebíčkem jeden ze šaolinů prostřelil skleněnou desku a píchnul balonek, už jsme opravdu nevěděli, co si myslet. Asi kouzelníci. Po představení jsme se vydali do chrámu, který se velmi podobal těm, které už jsme viděli. Další zajímavostí byl Les pagod, což je takové pohřebiště 246 pagod. Je zde ale i uchován popel významného mnicha a vidět zde můžete i několik kamenných desek, které sem dodaly zahraniční školy bojového umění. Protože bylo neuvěřitelné horko a slunce strašně pálilo, rozhodli jsme se, že se nebudeme vydávat na 15 kilometrovou cestu okolím, ale že vyjedeme místní lanovkou na horu Song Shan, která měří 1512 metrů a taoisté tuto horu považují za ústřední horu symbolizující zemi. Asi po dvaceti minutách jsme vyjeli na vrchol. Dnes nám přálo štěstí a počasí bylo nádherné, takže už během cesty jsme si prohlíželi krásy okolí. Na vrcholu už na nás zase čekaly různé stánky a suvenýry, neuvěřitelně drahé pití a spousty schodů. Všechny jsme je vyšlápli, i když nožky už dost bolely a stálo to za to. Krásný pohled do všech stran. Kdo měl závratě se necítil moc dobře, ale i tak. Výhled byl prostě okouzlující. Udělali jsme pár fotografií a pomalu se vraceli zpět k lanovce. Na zpáteční cestě jsme ještě koupili meče, abychom mohli po večerech trénovat bojové umění. V areálu jsme strávili asi šest hodin, krásně jsme se opálili nebo spíše spálili a těšili se na něco dobrého k jídlu. Jako tradičně jsme si dali kungpao a něco málo k tomu. Po pozdním obědě jsme vyrazili do dalšího města, kterým je Luoyang – výchozí místo pro návštěvu buddhistických jeskyní Longmen.

Kaifeng – 2.8. 2010 – 3.8. 2010

2010-08-16T01:04:00.004+09:00

V podvečerních hodinách jsme dorazili do města Kaifeng, které je charakteristické svými všudypřítomnými trhy. Toto město bývalo kdysi hlavním městem dynastie Severní Song. Protože leží asi osm metrů pod hladinou moře, bývalo dost často zaplaveno, což mělo negativní vliv na celý jeho vzhled, ale i přesto si zachovalo spoustu krásných míst, která jsme měli možnost uvidět. Kaifeng byl také prvním městem, kde se usídlili Židé, když sem přicestovali přes Indii po Hedvábné stezce v období vlády dynastie Song. Bývala tu krásná synagoga, ze které bohužel téměř nic nezbylo. Projížděli jsme městem a hledali jsme hotel, nabízený průvodcem. Po několika neúspěšných pokusech se naši Číňané zeptali a konečně jsme dorazili na místo údajně levného ubytování. Ale i tak to bylo stále nad naše možnosti. Hledali jsme tedy v ulici dále a našli lepší hotel za ještě lepší cenu. Opět jsme tedy vybalili všechny věci, ubytovali se a vyrazili do večerního města. Město bylo velmi živé. Všude se prodávalo něco k jídlu či k pití. Mohli jsme si vybrat mezi ožužláváním pravděpodobně jehněčích lebek, pojídáním pravděpodobně koňských penisů nebo číchsi mozků. Ale jsme vybíravý a nakonec jsme přes všechna tato lákadla skončili v místním Mc Donaldu, kterému vůbec nemůžeme říkat fastfood. Teprve když jsme si objednali, nám začali jídlo připravovat. No, aspoň jsme věděli, že je to čerstvé. Dali jsme si tedy něco do bříška a šli zpět do ulic. Objevili jsme přitom úžasný trh se spoustou krásných docela levných věcí. Protože jsme z Pekingu zvyklí smlouvat, snažili jsme se o to i tady. Ale nebyli jsme zas až tak úspěšní. Místní ceny jsou mnohdy mnohem nižší než ty pekingské a pouliční obchodníci smlouvat vůbec nechtějí. Někteří z nich to mají dokonce napsané velkými znaky na svých stáncích a hned při našem prvním pokusu nás na to upozornili. Ale i tak se nám někde podařilo něco usmlouvat a každý jsme odcházeli alespoň s maličkostí, někdo i se čtyřmi páry bot. Z cesty téměř neklimatizovaným autem jsme byli docela unaveni, tak jsme se vrátili na pokoj, dali sprchu a šli počítat ovečky.
Druhý den ráno jsme měli sraz s Jakem v půl deváté a vyrazili jsme do místního chrámu, který se nazývá Chrám hlavního ministra. Protože byl nedaleko našeho hotelu, rozhodli jsme se jít pěšky. Jake nám pomohl najít cestu, ale když zjistil, že vstup je 30 Y, řekl, že je to na něho moc drahé a odešel zpět do hotelu. Tento chrám byl založen v roce 555 n. l. a v následující době byl mnohokrát přestavěn. Koupili jsme vstupenky. Používáme už tradiční postup. Nejdříve si jdeme koupit studentský vstup já a Aleš a první skupina dělá fotky, a poté předám Míše, která už nemá studentské slevy, svůj studentský průkaz a jdou si koupit vstupenky Kája, Míša a Simča. Obvykle se nám daří a Míša slevy dostává. I tentokrát se zadařilo. My s Alešem jsme tedy vstoupili do chrámu, prohlíželi si první část a když se k nám druhá skupinka pořád nepřidávala, rozhodli jsme se na ni počkat. Za chvíli už vidíme, jak se všichni smějí a v rukách drží foťáky. Kája totiž choval čínské malé dítko. A to by nebylo nic zvláštního, kdyby to dítě nebylo opravdu malé (tzn. že neovládá své fyzické potřeby) a nemělo pro Čínu specifické oblečení – v rozkroku rozstřižené kalhoty. Fotka vám ukáže více. I opravdu malým miminkám se zde nedávají pleny. Nejspíše na to rodiče nemají. A tak všude kolem vidíte dítka s dírami v rozkroku, ať už jsou dvouměsíční nebo tříletá. Ale zpátky k chrámu. Důvod, proč jsme se rozhodli tento chrám navštívit byl ten, že se v chrámu nachází socha bohyně Guanyin, která má tisíc očí a tisíc paží. Tato socha je vysoká 6 metrů a celá je vyřezána z jednoho kmene jinanu dvoulaločného. Prohlídli jsme si podle mého názoru nádherný chrám, který na vás dýchne opravdovou atmosférou. A dokonce jsme měli poprvé možnost sáhnout si na krunýř sochy želvy, který má značit dlouhověkost. Když jsme se dostatečně pokochali, vstoupili jsme na obrovský trh, který se nachází hned vedle chrámu. Už jsme neměli moc času, tak jsme ho tak zběžně proběhli, něco málo nakoupili a na oběd se opět vydali k našemu známému strýčkovi Mc Donaldovi. Dali jsme si velmi rychlý oběd, došli si sbalit věci do hotelu, naložili je do auta a vyrazili k parku Tieta, kde se nachází Železníá pagoda, která pochází ze 12. století a je vysoká 55 metrů. Je postavená z cihel a obložena čokoládově hnědými dlaždicemi a vypíná se hned vedle jezera Tieta Hu. K návštěvě této pagody nás nalákal průvodce, když sliboval možnost vystoupat až nahoru do pagody. Opět kupujeme vstupenky podle zažitého rituálu, já a Aleš začínáme do pagody stoupat jako první. Pagoda je opravdu úzká stavba se strmými schody – dva lidé se na schodech nevyhnou. Jeden z nich musí vždy počkat v jednom z výklenků, ze kterých je možné vyhlížet ven. Jdu první. Pořád stoupáme. Působí to zde jako v pyramidě, jen jdete nahoru. Jsme už celí zpocení, pot nám kape z čela, z krku, z rukou, nohou. Prostě všude. Pořád šlapeme nahoru. Už se tak strašně těšíme na vrchol, až něco uvidíme a najednou konec. \Zeď. Dál už jít nemůžeme. Cesta je zatarasena těsně před vrcholem. Překvapeně se na sebe podíváme a vydáváme se na cestu dolů. Když potkáme ostatní, kteří zrovna vystupují, ujistíme je, že budou překvapeni. A konečně jsme venku. Za chvíli za námi je i Míša, která má trošku klaustrofobii a tento výstup určitě nebyl jejím nejlepším zážitkem. Ale aspoň jsme si to všichni vyzkoušeli. Poté jsme všichni nastoupili opět do auta a čekal nás přejezd do dalšího města, kterým byl Dengfeng.

Rodné město Konfucia

2010-08-16T00:58:00.005+09:00

Qufu (Čchifu) je na čínské poměry malé město s rekonstruovanou a zachovalou nižší zástavbou tradičních čínských domů. Místy se objeví nový dům, který připomíná západní styl a řekl bych, že genius loci místa, kde se před necelými dvouapůltisíci let narodil mudrc a učenec, který nebývale ovlivnil čínskou kulturu a způsob myšlení, zůstává tradičně čínský. Pravdou je, že v obchůdkách lemující hlavní třídu, která je obehnána hradbami, jsou i západní značky jako je Nokia, Adidas či Kappa. Ubytování jsme našli poměrně rychle a bylo zároveň v centru, což byla obrovská výhoda. Cena nám přišla dobrá a ubytování vyšlo na jednoho asi na deset dolarů. Měli jsme třílůžkový pokoj a dva dvoulůžkové, na pokojích byla toaleta a koupelna, která ovšem uklízečku viděla naposledy ani nevíme kdy. Brr. Nicméně cestujeme co nejlevněji, takže se s tím na skok musíme smířit. Po nutné sprše a převlečení do suchých nových věcí jsme vyrazili na obchůzku po městě a najít místo pro náš oběd. Měli jsme po náročném výstupu relativně hlad a to možná i proto, že jsme ke snídali snědli jen půl melounu. Právě jsem se rozhlédl kolem sebe. Popíši Vám co vidím. Jedeme po nové části dálnice směrem na Zhengzhou, předjíždíme jeden nákladní vůz za druhým. Dnes je dálnice relativně volná. Lidé tu na cestování autem nejsou zvyklí, přijde jim to na místní poměry drahé a proto volí raději variantu cestu vlakem. V našem případě by to znamenalo velkou časovou ztrátu. Na řidiče chrlí studený vzduch z klimatizace a je opřen o dřevěnou kuš, pro svého syna. Jake na předním sedadle spí. Simona, která sedí teď vedle mě spí hlavou zabořenou do ruk. Karel si právě pěkně pochrupnul a jeho Míša spí taky. Moje Miška to vyhrála, protože sedí v zadu, kde je sice horko, ale protože teď sedím jinde, tak se může roztáhnout a pěkně spinkat. Místní čínští podvodníci nám původně ukázali auto, které bylo nové a s pořádnou klimačkou, když jsme měli ovšem odjíždět, tak bylo připraveno auto jiné s klimatizací horší. Pochopitelně jsme žádali slevu, ale oni věděli, že už nemáme na výběr. Jsou to občas pěkné potvory. Zpět do Qufu. Prošli jsme několika uličkami a dorazili na místo, kde jsme se chtěli naobědvat. Místo opět připomínalo garáž a do kuchyně jsme se raději ani nedívali. Sedli jsme si kolem kulatého stolu a poprosili Jake, aby se nám pokusil přeložit menu, protože obrázkové neměli. Něco se podařilo. Dostali jsme na stůl několik talířů s jídlem a už jsme točili stolem a ochutnávali z každého talíře. Po chvíli donesli zeleninu a rýži. V Číně se rýže podává tradičně až na konci jídla a většinou se nedojídá. Rýže je jídlo chudých. Nicméně nám Evropanům ryži nosí již během jídla. Po zaplacení útraty jsme se vrátili zpět do horkých uliček Qufu. Městečko je to malebné, za hradbami je to horší, ale na asijské poměry fajn. Nahlíželi jsme do různých obchůdků. Simča má štěstí s malou nohou a koupila si tři páry čínsky zdobených bot. Největší povyražení pro nás ovšem byla procházka po smradlavém, ušmudlaném a špinavém tržišti, kde se prodávala zelenina a maso. Největší otázkou dne zůstalo nenaporcované maso zvířete, jehož podoba bez kůže se nejvíce blížila psu. Posuďte foto. Nevíme a dodnes se o tom živě bavíme. Simča, jejíž city ke zvířatům jsou z našich asi nejsilnější, si od té doby chce brát s sebou každého špinavého šmudlu a nebo mu dává jasné rozhřešení, či ho posílá daleko od tržiště. V podvečer, kdy teplo mírně ustoupilo asi na třicet tři stupňů, jsme se vydali do Konfuciova sídla. Sídlo je ohromné a čítá několik budov. Nicméně vidět lze jen architekturu a nádvoří, představa plných výstavních místností jako na českých hradech a zámcích je zavádějící. Odcházíme skoro poslední z ohromného sídla a brouzdáme uličkami, kde nás lákají různí prodavači, abychom si koupili nějaký suvenýr na památku. Odoláváme a rozhodneme se najít supermarket pro nákup potravin ke snídani. Nedaří se nám, jako by lidé v Qufu ani nejedli. Chodíme po městě a jsme již relativně daleko z centra. Narazili jsme na jiné tržiště, kde prodávají vše možné, jen jídlo ne. Nakonec se nám podařilo najít malý obchůdek, kde děláme nejnutnější nákup. Do hotelu jedeme rikšou za pět juanů. Jsme unavení a těšíme se na sprchu. Původně jsme chtěli udělat malou párty, nicméně jsme byli tak utahaní, že jsme usnuli tak rychle, že nebylo na párty čas.

První noc a první den našeho cestování po Číně.

2010-08-16T00:53:00.003+09:00

Konečně je to tady. První noc našeho cestování. Je sobota 31. července a my (Aleš, Simča, Karel, Míša a Míša) se potkáváme s naším průvodcem Jakem a řidičem mistrem Dža. Všechno bylo nakonec o trošičku jinak, než bylo původně naplánováno, ale vzhledem k tomu, že nebylo jiných možností, jak po Číně cestovat, protože na shánění lístků na vlak už bylo pozdě, domluvili jsme se a naložili všechny naše věci do auta. Podivili se, že řidič a překladatel mají jen malé taštičky na tolik dní a v tak potícím se počasí, a vyrazili. Nejdříve do nákupního střediska pro zásobu vody, poté na večeři a pak už na cestu do naší první zastávky, kterou bylo město Tai’an s jeho horou Tai Shan. Chtěli jsme dorazit do Tai’anu brzy ráno, proto jsme jeli celou noc z Pekingu. Dálnice mají v Číně relativně dobrou kvalitu, nápisy na nich jsou i v pinyanu, což umožňuje cestování autem i bez čínského průvodce, nicméně lepší je, když čínsky někdo umí. Cesta po dálnici ubíhala poměrně rychle. Opět nás tížilo neskutečné horko, které střídala zima z klimatizace. Nechápali jsme, proč někdy klimatizace běží naplno a je zima jako v chladničce a někdy je horko a Číňanům to nevadilo. Okolo třetí ráno jsme se dostali na dálnici do zácpy, kde jsme strávili asi čtyřicetpět minut čekáním, než se kolona dala do pohybu. Osobní auto na dálnici bylo jen výjimkou. Bohužel jsou dálnice jen dvouproudové, což je v místním provozu relativní škoda. Podél dálnic jsme zatím nezaznamenali rozšiřující stavbu. Poplatky na dálnici jsou účtovány na branách, jako například ve Francii nebo Itálii. Cena za kilometr je poměrně vysoká a mění se v závislosti na druhu vozidla. My jsme zaplatili okolo dvouset yuanů za vzdálenost Peking Tai’ an. V jednu chvíli jsem se probudil horkem. Potil se mi krk, ale neuvěřitelně. Všichni v autě spali, i řidič si dal dvacet, proto jsme stáli na parkovišti zaplněném kamióny a nákladními vozy. Ráno těšně po páté hodině jsme přijeli na místo. Rychle jsme posnídali a vydali se na posvátnou horu Tai Shan. Vstupy na památky a na různé expozice jsou relativně vysoké. Například na Tai Shan zaplatíte v přepočtu 550 korun, a studenti polovinu, což ovšem stojí spoustu času a konverzace na přepážce, která se ovšem vyplatí. Nastoupili jsme do autobusu, který byl v ceně a vezl nás asi 20 minut do kopců, odkud jsme se vydali po schodech do úpatí Chrámu nebes. Pochopitelně bylo obrovské horko, takže jsme se při stoupání neuvěřitelným způsobem potili. Dvě hodiny jsme šli po schodech nahoru. Chvílemi schody byli příjemné, jindy vyšší a někdy úzké. Okolo deváté ráno jsme dorazili na vrchol, kam se dá rovněž přijet lanovkou přibližně za 240 korun (80 RMB – jeden směr). Chodili jsme po vrcholu a doufali, že se nám podaří zahlédnout do údolí. Bohužel jsme měli smůlu a byli jsme opravdu v oblacích. Všude kolem nás bylo spoustu lidí, kteří absolvovali stejný výstup jako my a nebo přijeli lanovkou a scházeli dolů. Vzhledem k času jsme se rozhodli, že cestu sjedeme z 1500 m.n.m lanovkou, která jede osm až deset minut. Kabinová lanovka jela poměrně rychle, že si holky občas křikly strachy. Překvapením pro nás bylo, že jsme si museli koupit lístek na autobus, který nás svezl dolů za 90 kč (30 RMB). Dojeli jsme na nástupní místo, kde na nás čekal Jake s řidičem a mohli jsme pokračovat do dalšího bodu naši cesty a tím bylo město Qufu.

Příjezd Káji a Míši

2010-08-16T00:48:00.003+09:00

Je 29. července velmi brzy ráno. Pro nás okolo půl šesté ráno. A už jedeme taxíkem směrem letiště. Dnes přijede Kája s Míšou a to neznamená nic jiného, než že se blíží naše společné cestování po Číně. Původně to tedy mělo být cestování Aleše a Káji se dvěma Míšenkami, ale nakonec se k nim ještě připojí Simča, Číňan-řidič a Číňan-překladatel.
Dojeli jsme na letiště a na tom obrovském letišti jsme se s nimi setkali hned u vchodu. Měli jsme štěstí a vybrali správné dveře. Oba vypadali velmi svěže, ale tak to bylo i s námi po našem příletu. Únava vždy přijde až později. Nasedli jsme tedy opět do taxíku, řidičovi ukázali vizitku našeho hostelu a vypravili se tam. Chvíli se zdrželi a hned vyrazili na obhlídku Pekingu. Jako první nás čekalo mauzoleum Maa na náměstí Tiananmen, vyhlídka na náměstí Tiananmen. Poté jsme se museli z menšího pokoje přestěhovat do většího, což znamenalo vrátit se na pokoj. Všechno jsme v pohodě zvládli. Jen na Míšu a Káju dopadla únava, tak jsme si trošku zdřímli. Po odpočinku následoval rychlý pozdní oběd a první zkušenost s hůlkami a nudlemi na společném talíři. Karel to trošku honil po talíři, ale Míša to zvládla bravurně. A pak hurá do Zakázaného města. Protože já už jsem tam byla, šel s nimi jen Aleš. Pokladny v Zakázaném městě zavírají v 16.00, oni přišli v 16.04. Ovšem díky chtivé Izraelce se jim podařilo do komplexu dostat i tak a dokonce i zadarmo. Všechno si prohlídli a společně jsme spěchali do čtvrti Wangfujing, kde na nás čekali štíři a další různá havěť. Aleš měl konečně někoho, kdo to s ním ochutná. Vyhráli štíři. Kája si dal dva a Aleš taky. My s Míšou jsme s díky odmítli. Prý to bylo dobré, ale ještě večer si vyndávali ze zoubky kousky toho roztomilého zvířátka. No a konečně nás čekal hřeb večera – představení čínské akrobacie. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že vystoupení všech skupin byla úžasná a občas i neuvěřitelná. To třeba, když na jednom kole může jet i 12 lidí, nebo když si muži mezi sebou nad hlavami na jednou přehazují několik žen, které ještě navíc přitom dělají různá salta. Toto je prostě nutné vidět, slovy to nelze popsat. Plni dojmů, jsme opustili divadlo, koupili něco málo ke snídani, dali si něco dobrého v Mekáči a šli na hotel. Chtěli jsme jít brzy spát, ale zas to nevyšlo, usínali jsme až kolem jedné hodiny v noci a Kája s Míšou měli na druhý den domluvený zájezd na Čínskou zeď.

Velká Čínská zeď

2010-08-06T18:56:00.006+09:00

Na druhý den, co jsme byli v městečku Shanhaiguan, jsme měli naplánováno vidět moře a konečně také Velkou čínskou zeď. Protože se toto město nachází asi 3 kilometry od moře, všude ve městě najdete suvenýry s tím spojené a samozřejmě kruhy, plavky, potápěcí brýle a další věci. Když jsme ale dorazili k moři, nechápali jsme proč. Taxíkem jsme se nechali odvést na místo, kde začíná Čínská zeď, možná vlastně i končí a proměňuje se už jen v širé moře. Nazývá se Hlava starého draka, protože to bylo hadovité zakončení Velké zdi na místě, kde začíná moře. To, co jsme si mohli prohlédnout, je už jen rekonstruovaná zeď z 80. let minulého století, protože ta původní zeď se dávno rozpadla. Abychom mohli na pláž vůbec vstoupit, museli jsme zaplatit vstup, který naštěstí platil i na zeď. Bez problému jsme uplatnili studentskou slevu a za 30 Y jsme mohli pokračovat dále. Teď se na nás teprve navalily všechny ty obchůdky se vším, co je s mořem a koupáním spojené. Prošli jsme kolem nich, aniž bychom se zastavili a došli až na pláž. A konečně jsme poprvé uviděli Žluté moře, které bylo spíše hnědé. Pro představu bych ho přirovnala k našim ne příliš čistým rybníkům. A překvapivě se nikdo nekoupal. Kdo pak teda kupuje všechny ty plážové a koupací věci? Těžko říct. My jsme se kochali výhledem na moře, i když opět zamlženým, protože ani tentokrát nám slunce nevysvitlo, ačkoli teploměr ukazoval 33 stupňů. Bylo tu ovšem mnohem příjemněji než v Pekingu. Lehký svěží mořský větřík nám pobyt velmi zpříjemňoval. Prošli jsme se po pláži, nasbírali pár mušlí a pokračovali dál. Už jsme se nemohli dočkat, až přijde naše poprvé a my se projdeme po jednom ze sedmi divů světa. Všude bylo samozřejmě spoustu turistů, především čínských. A protože už jsme nebyli daleko od ruských hranic, potkali jsme i dost turistů ruských. Blízkost Ruska byla znát i jinak. Všude byly nápisy jen čínsky a rusky, ačkoli ne vždycky byly správně – písmenko sem, písmenko tam. Prodrali jsme se až k nejvýchodnějšímu konci zdi, pěkně si ho pomačkali a stejnou velmi těsnou cestu jsme absolvovali zpátky. V rámci vstupenky jsme si ještě prohlédli jakési nádvoří, bludiště, dobové kuchyně, stáje pro koně a další. Když jsme se dost nabažili, vydali jsme se na druhý bod našeho programu pro tento den. A tím byla část zdi u hory Jiaoshan, která se nachází asi 4 km od centra města. Využili jsme proto opět služeb místních taxikářů. Náš milý malý čínský taxikář nás odvezl před stánek, kde se údajně prodává vstup na zeď. Cena měla být 110 Y plus 3 Y za pojištění. To se nám zdálo opravdu hodně, tak jsme si řekli, že se podíváme až ke vstupu a uvidíme. Všichni Číňané, stojící poblíž, začali gestikulovat, že tam nemůžeme, aniž bychom si koupili tento super drahý lístek, ale my jsme se nedali. V půli cesty na nás pokřikovala ještě další paní a chtěla nám opět prodávat lístky. I tu jsme odmítli a nakonec došli až k opravdové prodejně lístků, kde jsme opět bez problémů uplatnili studentskou slevu a za 23 Y se vydali na zeď. Kam jsme měli jít za těch 113 Y vůbec netušíme. Možná to bylo i s parkovným. Ale zpátky ke zdi. V tomto místě stoupá zeď do svého prvního příkrého kopce a je tu k vidění nejen opravená část, ale i část původní. Protože bylo opět horko a kopec byl neuvěřitelně strmý a hlavně proto, že zde byla lanovky, museli jsme ji vyzkoušet. Při čekání ve frontě jsme všimli, že všichni mají o trošku jiný lístek, což s největší pravděpodobností znamenalo, že nás na lanovku nepustí, protože jsme si ji nepřiplatili, ale Aleš je filuta. Podal slečně lístky druhou stranou, ona ho procvakla a my jsme mohli zadarmo jít. Oni drbou nás, my drbeme je! Vyjeli jsme tedy lanovkou pod vrchol. Šli jsme dál asi ještě 15 minut do kopce, abychom se podívali na místní chrám a na výhled z druhé strany kopce. Jak už jsem říkala, opět nám počasí moc nepřálo, ale i tak to bylo skvělé. Poté jsme se začali pomalu blížit ke zdi. A konečně to přišlo. Alespoň pro mě. Až tady jsem si opravdu přišla jako na Čínské zdi. Nebylo tu tolik turistů, nebylo se třeba prodírat davy. Prostě jsme vyšli schody a byli jsme tam – na obrovské zdi, která je vidět i z vesmíru. Udělali jsme si spoustu fotek, kochali se výhledem, zdolávali trochu nebezpečně vyhlížející žebříky na strážní věže a pak zase z nich, smáli ruským turistům, kteří by ocenili výtah, odpočívali, dívali se do dáli a scházeli opravdu strmé úseky. Zkrátka jsme si sestup ze zdi vyloženě užívali. Po hodince a půl sestupu jsme se dostali opět za bránu. Nebyl zde žádný taxík, a tak se místní občan rozhodl vzít nás za 10 Y zpět do města. Dali jsme si něco mezi obědem a večeří, což bylo mimochodem velmi dobré, šli se osprchovat, chvíli odpočinout a večer se opět projít do nočního města.

Cesta vlakem do Shanhaiguan

2010-08-06T18:48:00.007+09:00

Vlakové nádraží v Tianjinu je relativně velké, jen tak tak jsme stihli posnídat a už nás čekal dvaceti vagónový osobní vlak s cílovou stanicí Harbin, což je město v severovýchodní Číně s patřičným ruským vlivem. Došli jsme k vagónu číslo pět a našli svá místa k sezení. Všude se tlačilo mnoho lidí a hledali podle místa, kam si mají sednout. Jízdenka stála relativně málo (24 RMB), což se rovněž projevilo na kvalitě. Klimatizace byla jen vzpomínkou a rychlost se blížila našim lokálkám. Byli jsme připraveni vyrazit tdm tdm tdm tdm. Vlak se rozjel na čas. Nad námi se točily větráky, které hnaly – točily horkým vzduchem uvnitř vagónu. Vzpomínal jsem na saunu, kde po vypocení přichází studený bazén. Ten den né a né přijít. Pět hodin jsme se drkotali ve skvělém horku. Místní s námi chtěli navázat konverzaci, ale naše čínština a jejich angličtina byli na stejné úrovni. Protože je ve vlaku velké horko, většina mužů sedí polonahá a ulepenými zády a celým tělem spí a válí se na dřevěné lavici. Chvílemi to vypadalo, jako u pana doktora na preventivní prohlídce. Ani jsme nechtěli domýšlet, kdo se třel upoceným tělem o naši lavici, na které jsme teď seděli my. Cesta utíkala, naštěstí, a my pozorovali krajinu. Za pootevřeným oknem jsme sledovali výstavbu nových vlakových koridorů, mostů, cest a budov. Jestliže se u nás stavěl vlakový koridor se dvěmi kolejemi, tak v Číně, co jsme měli možnost vidět, byl koridor většinou čtyřkolejový pro osobní vlaky a dvoukolejový pro vlaky nákladní. Na polích se v této oblasti nejvíce pěstuje kukuřice. Vysoké domy z měst zmizely a vystřídala je nízká vesnická zástavba. Konečně jsme po pěti hodinách dojeli do Shanhaiguanu, kde jsme se těšili na moře a konec čínské zdi. Na nádraží jsme koupili lístek zpět do Pekingu, tentokráte rychlovlakem, takže zpáteční cesta nám trvala jen dvě hodiny, nicméně neměli již místo k sezení, tak jsme koupili lístky na stojáka. Do jednoho vagónu v rychlovaku se vejde devadesát lidí a souprava čítá osmnáct až dvacet vozů. Místo pro nás dva dny před odjezdem nebylo. Vystoupili jsme z nádraží a chystali se najít ubytování. Hnalo se na nás několik lidí, ale okolo nich jsme prošli a vzali si taxi o kousek dál, ukázali mu čínské znaky, které znamenali jméno hotelu, kam jsme chtěli odvézt. Chvílí tápal, ale nakonec se podařilo a bydleli jsme ve velmi hezkém (z venku) hotelu či hostelu. Město Shanhaiguan bych rozdělil na dvě části a tyto části jsou rozděleny hradbami v kruhovém tvaru, podobné například jako v bretaňském městečku St. Malo nebo estonském hlavním městě Talinu, nicméně zde pochopitelně v čínském stylu. Uvnitř hradebního komplexu je postaveno mnoho nových domů ve starém stylu (viz.foto), většina domů slouží jako obchody pro turisty nebo restaurace. Za zdmi se nachází Čína, jakou jsem si představoval. Část města se renovovala a staré hutongy ustupovaly nové zástavbě. Po ulicích se linul zápach až smrad. Cesty byly rozbité a okolo nich seděli lidé na malých židličkách a prodávali mořské plody, maso, či zeleninu. Kuchyně nám v tomto městečku připadala odlišná a velmi chutná. Miška si pochutnávala především na tamních zákuscích, které byly opravdu delikatesa. Celkový dojem z města byl ovšem pozitivní, večer osvětlené hradby a život za nimi byl docela romantický. Přes noc nás nikdo nedobyl, takže jsme další den mohli vyrazit na čínskou zeď.

Tianjin

2010-08-06T18:39:00.004+09:00

Tianjin – město, které se nachází asi 150 km východně od Pekingu, jsme si vybrali nejen kvůli tomu, že si vyzkoušíme zdejší rychlovlak, jedoucí až 350 km/h, ale taky proto, že není moc daleko. Tianjin stejně jako třeba Peking nebo Šanghaj nepatří do žádné provincie, ale tvoří samostatný administrativní celek, což mu dává alespoň trochu svobody. Je to vskutku velmi moderní město, kde se neustále něco staví, ale pojďme hezky od začátku. V 10.00 odjíždí rychlovlak z pekingského jižního nádraží, které se se svou rozlohou a moderností s hlavním pekingským nádražím nedá srovnat. Člověk si tam připadá spíše jako na letišti. Místo ošuntělých sedadel nebo vůbec žádných, jak jsme zvyklí z českých nádražních hal, tu na vás budou čekat křesílka se stolky jak na zámku. Kolem dokola samé restaurace, fastfoody a obchody s jídlem či novinami. Každý vlak se odbavuje na jiné bráně. Naše brána byla číslo 21. Nápisy jsou zde i v angličtině a dokonce se v angličtině hlásí čas a brána, odkud pojede váš vlak. V 09.45 otevřeli bránu pro náš vlak. Všichni se začali cpát, jak už to tu bývá zvykem, i když je to jedno, protože jízdenky jsou vždy s místenkou. Kdo místenku nemá, stojí. My jsme měli štěstí a seděli jsme v prvním vagonu. Při vstupu jsme zamávali našemu strojvedoucímu, vzali si vodu zdarma a sedli si na sedadlo. Přesně na čas jsme se rozjeli. K dispozici nám byli stewardky. Cena jízdenky do tohoto vlaku byla 58 Y, což je asi 175 Kč. Bohužel 150 kilometrová cesta trvala pouze 30 minut, tak jsme si vlak nestačili ani pořádně užít.Výstup nás vrátil opět do čínské reality – ne tak hezké a pohodlné nádraží, u jednoho okénka na lístky obrovská fronta, žádná klimatizace. Protože jsme hned druhý den chtěli přejet do městečka Shanhaiguan, vystáli jsme si frontu, oslovili mladou Číňanku, která naštěstí uměla anglicky a pomohla nám koupit si lístky na další den. Tentokrát do normálního vlaku bez klimatizace. Cena byla 24 Y a údajně měl jet asi 3 hodiny. S tím jsme vyšli ven a začal obvyklý maratón – najít ubytování. Podle průvodce byly všechny levnější hotely od nádraží dost vzdálené. Vzali jsme si taxi, ukázali jsme čínský název hostelu a rozjeli se. Ubytování se nám podařilo najít asi až na šestý pokus, ale bylo opravdu hezké. Troufám si říct, že lepší koupelnu jsme tady ještě neviděli. Odložili jsme si věci, trochu si odpočinuli, protože v Tianjinu bylo snad ještě nesnesitelněji než v Pekingu, a vydali se objevovat město. Do centra jsme se nechali odvézt taxíkem. Procházeli jsme se po ulicích, prodírali se Číňany, což nás velmi utahalo, a tak jsme se rozhodli pro nějaký lehký obídek. Tentokrát to byly nudle s jakousi omáčkou a koktejl. Nudle nic moc, koktejl byl velmi dobrý. Po obědě jsme navštívili místní kostel, přiblížili se tak více domovu, chvíli v něm poseděli. Byl velmi vyhřátý a lavice byly od sebe hodně vzdálené nato, jak jsou Číňané malí. Procházeli jsme se bulváry, kupovali nanuky, které tu mají dobré (pokud zrovna nevyberete kukuřicový nebo fazolový) a levné. Nakonec jsme dorazili do Ulice starověké kultury, která je moderní napodobeninou typické starověké moderní čínské uličky. Jsou tu krásné tradiční budovy, ve kterých mají své krámky zdejší obchodníci. Najdete tu spousty uměleckého zboží – suvenýry, kaligrafii, obrázky, čajové servisy, hliněné figurky i osobní pečetě. V podvečer jsme zavítali do jiné tradiční ulice, kde byla obrovská venkovní restaurace s mořskými plody. A nejen mořskými. Chodíte kolem pultu s živými tvory a ukazujete si na ty, které chcete ve svém jídle. Na výběr nejsou jen ryby a chobotnice, ale i hvězdice, obrovské ropuchy, šneci utíkající z krabice, krabi, ústřice, atd. S díky jsem odmítla Alešovo pozvání na žábu a hledala večeři jinde. A nakonec marně. Sice jsme našli restauraci, kde to vypadalo dobře, ale vzhledem k naší neznalosti jazyka a vynikajícímu umění fotografa (jak už jsme zmiňovali), jsme si zase objednali špatně… Fazolovo-sójová omáčka s nudlemi a okurkou opravdu není dobrá. Večer jsme zakončili v supermarketu, kde jsme si koupili brambůrky a jogurtové pití a přesunuli se to sníst na hotel. Usnuli jsme opět rychle. Vyčerpáni vedrem a ještě vedrem.

Setkání se Zbyškem a s Džanem

2010-08-06T18:25:00.006+09:00

Když nemůžete najít společný termín pro setkání se svými přáteli a známými, odjeďte do ciziny a domluvte si meeting tam. Nám se to opět podařilo. Náš kamarád Zbyšek tráví měsíc na letní škole v Soulu v Jižní Koreji a součástí tohoto programu byl i čtyřdenní zájezd do Pekingu, a to právě v době, kdy i my jsme tu a neplánovali jsme žádný výjezd mimo Peking. Jak už to u takových hromadných zájezdů bývá, program je vytvořený velmi natěsno a jen tak tak, že se můžete někdy od skupiny odtrhnout, jestli vůbec. U Zbýši to nebylo jinak. Plány byly velkolepé, ovšem možnost jejich uskutečnění velmi mizivá. Nakonec se ovšem zadařilo. Předposlední večer Zbyškovy návštěvy Pekingu zvoní telefon. A na druhém konci Zbýša. Telefon zvedl Aleš, a protože jsme se zrovna vraceli z party na české ambasádě, raději předal telefon mně. Signál dost často vypadával, ale nakonec jsme se domluvili, že se setkáme příští den. Tečkou v jejich programu byl Art District 798, což je místo, kde dříve byly různé továrny, dnes už pro své tehdejší účely dávno nevyužívané. Místo toho jsou v nich otevřeny různé galerie, muzea, restaurace, pizzerie nebo jen kavárny. Příjemné místo na posezení, popovídání nebo prohlížení umění. Ráno jsme tedy brzy vstali, zařídili, co bylo třeba a vydali se metrem co nejblíže k uvedenému místu. Protože to bylo pořád dost daleko, vzali jsme si taxi. Pan taxikář chvíli tápal a Aleš mu podle mapy ukazoval, že bychom měli jet asi jinudy, mluvil samozřejmě česky, taxikář to kupodivu pochopil a čínsky odpověděl, že ví, a že to na další křižovatce otočí. Celkově mi přijde, že čeština s čínštinou jsou podobné jazyky. Pokaždé se domluvíme, Číňané koukají úplně stejně, jako když se baví s Číňanem, takže jsme na nějaké anglické pokusy téměř zanevřeli. Prostě mluvíme česky a kdo se bojí vycestovat, protože by se v cizí zemi nedomluvil, vřele doporučuji Čínu. Tady to zvládnete vždy. Někdy to déle trvá, ale podaří se. Konečně jsme dorazili na místo, vypadalo zvláštně, spíše zbořeniště, dost věcí se tam teprve dodělává a předělává. Ale jinak výborný nápad a doufám, že ho brzy dotáhnou do konce. Vstupy jsou samozřejmě zdarma. Zbyšek tu ještě nebyl, tak jsme se procházeli a čekali na jeho zavolání. Kolem desáté se ozval. „Čekám u tlusťocha, tak sem přijďte.“ Byla jeho odpověď. A tak jsme se setkali. Zbyšek, Aleš, já a Tlusťoch. Příjemně popovídali, postěžovali na zdejší kuchyni, řekli si zážitky z celého roku, co kdybychom se zase příště měli sejít třeba až v Abu Dhabí. Strávili jsme společně dvě hodinky, pak jsme se rozloučili, Zbyšek odletěl zpět do Soulu a my do centra. Měli jsme schůzku s Jakem, který nám pomáhá zařídit naše čínské cestování a večer nás čekala další „vstreča“. Tentokrát s Džanem. Docentem jedné čínské univerzitě, který se s Alešem potkal v Moskvě. Sešli jsme se v šest hodin u Džanovi univerzity. Ukázal nám komplex a pak jsme se přesunuli do restaurace, kam postupně dorazili ještě další Džanovi známí. Celkem nás u stolu bylo deset. Seděli jsme v oddělené místnosti, kolem kulatého točícího stolu a Džan postupně objednal spousty různých pokrmů. Pálivé maso, brambory, lusky, buráky, lilek, prasečí ouška, krevety, salát, tofu. Zkrátka na stole už nebylo k hnutí. K pití měli ženy melounový džus a muži pivo – vždy si otevřeli jednu láhev a rozlili do více skleniček. Zdejší pivo je spíše taková limonáda, českému se ani zdaleka nevyrovná. Ale na to, aby se po něm Číňané opili, úplně stačí. Večeře probíhala, chvíli se mluvilo rusky, maličko anglicky a hodně čínsky, takže jsme občas nevěděli, co si myslet, co dělat a jestli bychom už neměli spíše jít. Nakonec jsme tedy předali Džanovi dary z Čech, poděkovali za pozvání na večeři a rozloučili se. Večer, který na nás udělal zvláštní dojem…

Koncert sopránové pěvkyně Markéty Mátlové na českém velvyslanectví

2010-08-06T18:17:00.003+09:00

Dostalo se nám pozvání na Velvyslanectví České republiky v Pekingu, abychom si poslechli krásný hlas sopránové sólistky Markéty Mátlové. Po úvodním slově pana velvyslance, které probíhalo v klimatizovaných prostorách, kde právě probíhá vernisáž čínského malíře, jsme se odebrali do zahrady, kde byly připraveny židle k posezení a drobné občerstvení. Doprovod na kytaru bravurně zvládl mladý talent Freml. Zpěv Markéty byl opravdu dech beroucí. Zpívala v sedě, což je o dost těžší než ve stoje a její róba umocňovala celou atmosféru. Je to kočka. Po poslední české skladbě se Markéta odhodlala zazpívat společně s Číňanem čínské skladby a sklidila obrovský potlesk. Pro Markétu musela být čínská část velmi náročná, protože čínsky nemluví a zvládnout správně pět tóny slov ve zpívané podobě byl určitě heroický výkon. Po aplausu jsme se pustili do konzumace připraveného občerstvení. Byla to mňamka, nemuseli jsme vybírat z ušmudlaných fotografických menu čínských restaurací a měli jsme u všeho jistotu, že to bude chutnat. Trošičku nás na jídelní tabuli překvapil humus a turecký chléb, který bychom spíše očekávali na recepci syrské či egyptské. Během stolování jsme se seznámili s několika zajímavými lidmi. Největší kuriozitou pro mě bylo setkání s paní z Ministerstva zahraničních věcí Číny, která byla kolegyní mého kamaráda Nana v Indii, který tam na čínské ambasádě působí. Hned byl námět k diskuzi. Úplný závěr recepce jsme se spokojenými žaludky prohovořili s Čechy, kteří v Číně žijí dlouhodobě, a byla to velmi zajímavá diskuze.

Park Jingshan

2010-08-06T18:12:00.003+09:00

Nebe bylo zase po dlouhé době modré. Obvyklý smog se kamsi vytratil. Jedinečná příležitost, abychom vyšli někam, odkud budeme mít krásný výhled na Peking. Tím místem se pro tento den stal park Jingshan. Nachází hned vedle Zakázaného města. Protože stanice metra je vcelku daleko, spojili jsme náš výlet do parku s procházkou po bulváru Wangfujing – známé čtvrti plné obchodů a navštěvované především turisty a bohatšími Číňany. Konečně jsme dorazili k hlavní bráně parku. Vstup pro všechny 10 Y, pro studenty 5 Y. Opět nám nechtěli uznat slevu, ale Aleš se odmítl hnout z místa, takže se za ním tvořila nekontrolovatelná fronta, což paní na pokladně obměkčilo a šli jsme oba za studenty. Pahorek v tomto parku, ze kterého je krásný výhled na město, byl vytvořen z navezené země, která se nahromadila při hloubení příkopu kolem Zakázaného města a v době dynastie Ming byl tenhle vrcholek nejvyšším bodem Pekingu. Když jsme vyšli spousty schodů na vrcholek, naskytl se nám krásný výhled na Peking, z jedné strany na park Beihei, který je nedaleko, a z druhé strany na obrovské množství červenohnědých střech Zakázaného města. Chvíli jsme se kochali výhledem, udělali pár fotografií a protože jsme se už cítili trošku stísněně mezi tolika Číňany, popošli jsme o kousek dál, kde nebylo tolik lidí, posadili se do altánku a užívali si krásný, ne tak vlhký slunečný den a pozorovali dění kolem sebe. Postarší Číňanku, štelující si svého partnera na fotografie, skupinku muslimských holek s jedním klukem, jak si užívají den a neustále se fotografují. Zkrátka a dobře, jsme si tento den opravdu užili.

Hubneme

2010-07-22T00:28:00.000+09:00

Jídlo je v Číně pro Evropana trošičku oříšek, alespoň pokud nemluví čínsky. Kamarád Martin, který se učí už tři měsíce, umí již tři sta čínských znaků, ale stále se nedokáže řádně domluvit či podle znaků objednat v restauraci. Slova se tu skládají z několika slabičných slov a on se zatím učí ty jedno a dvojslabičné, bohužel slova o jídlu jsou tří až čtyř slabičné. Jak to tedy vypadá, když přijdeme do restaurace nebo přesněji řečeno předělané garáže na jídelnu? Většinou hledáme tu, kde mají jídelní lístky s obrázky, abychom mohli ukázat na to, co se fotografovi podařilo nejlépe vyfotografovat. Nicméně ani přesto nemáte vyhráno. Čínští Filištíni na to vyzráli v některých restaurogarážích tak, že na druhé straně jídelního lístku je malým písmenem občas napsáno, že obrázek se nemusí shodovat s jídlem, které bude servírováno. Představte si pak, že si objednáváte podle českého jídelního lístku svíčkovou a donesou Vám třeba řízek s bramborovou kaší. Kdyby to dopadlo, alespoň takto, tak si tady pískáme. Nedávno jsme řešili, kam si dojdeme na večeři. Opět jsme hledali nějaké to foto menu. Vešli jsme do místnosti, kde to velmi dobře vonělo a jídlo se objednávalo tak, že se došlo k pultu, kde měli v obrovských mísách různé maso a zeleninu. Říkali jsme si, že jsme našli tu nejoblíbenější a že to je opravdu super, dělané jako pro čínského analfabeta se zdravým ukazováčkem. Maso, které se nám líbilo, bylo pravděpodobně vepřové nebo hovězí, dostali jsme pěknou hrst, s druhým už byl trošku problém, nechtěli jsme žádný špek ani takové pohyblivé, tak jsme zariskovali. Jedno chutnalo jako sojové maso a to druhé vypadající jako malé párečky, byla, k mému překvapení, hnědá vajíčka, která já nejím, to jsme ovšem zjistili, až když jsme se pustili do jídla. Jako zeleninovou součást jsme zvolili tofu, brokolici a salát. Odešli jsme si sednout a čekali nedočkavě na to, až nám donesou naši mňaku. Za chvíli donesli švestkovou šťávu, která nám moc chutná, ale slivovice je slivovice. V okamžiku nesli velkou černou mísu plnou toho, co máme rádi. K našemu překvapení kuchař přidal k obsahu asi tunu červených pálivých papriček a další ingredience. Skoro se nám zalili oči slzami, jednak z obsahu a taky jednak z toho, jak to pálilo. Miška nemá ráda moc pálivé jídlo a já vajíčka. Upřímně i můj ret se po dojedení dostával do křečí a drobné brnění a chvění z toho, jak moc to pálilo. Až na tu obrovskou hrst vajíček a pálení jsme se docela najedli. Po odchodu jsme si koupili venku zmrzlinu, abychom to trošičku vylepšili a nepálila nás tolik pusa. Nicméně náš výběr nebyl opět stoprocentní, protože jedna ze zmrzlin byla kukuřičná. Velmi zvláštní chuť. Občas máme i světlejší dny.

Nákupy

2010-07-22T00:24:00.001+09:00

Víkend jsme se rozhodli strávit v Pekingu, protože jsme se necítili moc dobře. Měli jsme trošku rýmu a nebylo nám dobře, proto jsme volili drobnější oddech. V sobotu i v neděli jsme vyrazili na trhy a do obchodů. Měli jsme nějaké tipy, kam se vydat, tak jsme se o to pokusili. Našli jsme obrovské haly plné různých věcí. Rozlohou bych to přirovnal ke třem fotbalovým stadiónům. Bylo to místo, které jsme vždy viděli z nadzemky, tak jsme se vydali ho jedno odpoledne prozkoumat. Ke koupi bylo opravdu vše od celých dveří, úchytek, zrcadla, hřebíků, lepidla, bločků, vlajek, triček, podprsenek, kabátů, tašek, telefonů, foťáků, bot, ručníků, povlečení až po ocelové pruty a blikátka na stromeček. Chodili jsme uličkami a připadali jsme se jako ztracení. Obchůdky vypadali, tak že se tam asi nesmlouvá. Opak byl pravdou. Myslím si, že se něco podobného nedá projít za jeden den. Všude se prodíráte mezi Číňany, což dost utahá a mezitím odrážíte útoky dotěrných prodavačů. Jestliže jste bílí, tak z vás obchodníci cítí peníze na sto honů, proto počáteční ceny jsou deseti násobné. V jiném obchodním centru se nám stalo, že jsme se po něčem ptali a prodavačka nám sdělila, že za takovou cenu by to Američan koupil a divila se, že my nechceme. Pro srovnání. Nabízená cena byl osm set yuanů, Američan by koupil za tři sta padesát, my kupujeme za padesát až šedesát. Těšili jsme se, jak tu vyměníme šatník a přivezeme si nová trička, kalhoty, boty atd. Protože všechno se vyrábí v Číně, ne? Tak to bude určitě levné. Jsou místa, kde se dají věci pořídit levně, ale ve velkých obchodech jsou ceny stejné jako v Německu a někdy v Čechách. Na tržištích je to levnější, ale kvalita může být nižší. Kdyby šlo třeba ještě o tu cenu, ale vzhledem k jiným fyzickým rozměrům Číňana a Evropana, je takřka nemožné sehnat velké boty. Když jsem si vybíral hezké boty k obleku, tak mi několikrát bylo sděleno, že největší číslo obuvi, kterou vyrábí pro muže je čtyřicet tři. Občas se naskytne možnost čtyřicet-čtyři. Jen výjimečně se objeví moje čtyřicet-pět až šest. Při kupování triček nebo spodního prádla je to, to samé. Koupil jsem levně trenky, ale museli být xxxl – v Čechách obvykle l až xl. Stejně tak je to u dámských bot. Miška si chtěla koupit hezké pantofličky, ale pata ji přesahovala o centimetr. Paní prodavačka, říkala že dobrý, Miška ale nikoliv. Je to trošičku těžší, než jsme si mysleli. Dnes jsme společně s Martinem vyrazili na místo, které mu bylo doporučeno čínskými kamarády. Přišli jsme na místo, kde stálo vedle sebe deset osmipatrových budov a ve všech bylo co ke koupi. V sedmi z nich bylo jen oblečení, které nám bylo malé. V jednom z pater jsme narazili na číslo krámku 4876 a to jsme nebyli v nejvyšším patře. V ostatních třech mega patrech se dalo koupit opět vše přes kuchyňské potřeby po televize. Po celodenním dupání a hledání sportovního oblečení jsme byli velmi unaveni, a tak jsme si zašli na evropskou bagetu k večeři, abychom nemuseli čelit tradičnímu večernímu čínskému překvapení na talíři.

Olympijský stadion

2010-07-22T00:14:00.003+09:00

„Jděte tam až večer.“ Zněla rada od našich kamarádek. „Je to krásně osvětlené.“ Byla odpověď na naši otázku proč. K olympijskému stadionu, kterému se zde přezdívá olympijské hnízdo, jsme se vydali ve středu večer. Protože byl Aleš ve škole, potkali jsme se až před vchodem metra Olympic Sport Center. Hned, když se díváte na linie metra, pochopíte, že ta linie, která vede k olympijskému stadionu, byla postavena jen z jediného důvodu, a tím je samozřejmě jednodušší přístup ke stadionu. Ostatně, před deseti lety, prý byly v Pekingu jen tři linie metra, dnes jich je 9 a většina z nich vede až do okrajových částí města. Ale zpátky ke stadionu. Sešli jsme se tam kolem sedmé hodiny, kdy bylo ještě poměrně světlo. Všude bylo opět spoustu lidí, spoustu pouličních obchodníků, kteří chtěli prodat rozličné věci. Například řadu draků, kteří byly za sebou zavěšeni na jednom provázku, medaile s nápisem Beijing 2008, nebo jiné suvenýry, které byly vyrobeny speciálně pro olympijské hry, které se tu v roce 2008 konaly. Nám přišlo přinejmenším zvláštní, že se pořád prodávají předměty, které jsou spjaty s dvou lety starou událostí. Když jsme vyšli z areálu, našli jsme nejspíš něco jako sklad, kde si lidé ony suvenýry kupovali ve větším množství a pak je u stadionu prodávali za mnohem vyšší ceny. Nevíme, jestli suvenýry zbyly z doby olympiády nebo se neustále vyrábí? Prodávají se určitě. Mnoho zahraničních turistů jsme nepotkali, z čehož vyplývá, že si je Číňané kupují sami. Abychom se dostali blíže ke stadionu, museli jsme opět projít vstupní bezpečnostní kontrolou, podobnou jako například na náměstí Tiananmen. Tašky a batohy na pás, jestli nemáme bombu či zbraň. Stadion je opravdu velkolepý. Je postaven ve stylu ptačího hnízda. Jak už to tak v Číně bývá, je samozřejmě oplocen, abychom se nedostali příliš blízko. Když jsme se ptali, jestli můžeme vstoupit dovnitř, bylo nám sděleno (samozřejmě čínsky, tak se jen domníváme), že už je zavřeno. Hned naproti stadionu se nachází obrovský plavecký bazén, který byl samozřejmě také oplocen. Všude kolem je obrovské prostranství, krásná dlažba. Jen se mi zdá, že teď málo využívaná. Je tu spousta širokých silnic, které jsou ale zahrazené, ačkoliv semafory fungují neustále. Protože jsme už měli trošku hlad, chtěli jsme poblíž najít nějakou restauraci, říkali jsme si, že když sem chodí tolik lidí, nebude to zase až tak těžké. Ale bylo. V bezprostřední blízkosti jsme objevili jen Mc’Donalds, kam se nám moc nechtělo. A nechápali jsme, kde se stravovala ta spousta lidí během her. Nejspíš bývaly v těch dnes uzavřených prostorách i jiné restaurace. Přišlo nám opravdu líto, že tak velký prostor je dnes tak málo využíván službami, protože z celé Číny se sem sjíždějí autobusy, aby tu pýchu olympijských stadionů viděli. Posadili jsme se tedy na lavičku a čekali, až se setmí a uvidíme vše osvětlené. Jak se stmívalo, začaly se postupně rozsvěcet jak stadion, tak plavecký bazén, i sloup s olympijskými kruhy a vše působilo trošku magicky. Všude kolem nás proudili davy lidí a z beden hrál falešně nějaký koncert. Když jsme se dost vynadívali, vyrazili jsme se konečně někam najíst a pak na kutě.

Letní palác

2010-07-22T00:04:00.003+09:00

Vstávali jsme kolem osmé. Dnešním plánem bylo navštívit Letní palác. Park, s krásným palácem, jež během léta obýval císař, který se nachází ve čtvrti Haidian, což je nedaleko místa, kde bydlíme. Sraz s kamarádkou jsme měli v půl desáté u východu metra Beigongmen. Chvíli před půl Simča psala, že bohužel nestíhá, trošku zaspala. No jo, těžký život na studentských kolejích. Vydali jsme se tedy do parku sami. Vstupné bylo opět rozděleno – buď 60 Y, a v tom případě je vše v ceně, nebo 30 Y, a v tom případě je v ceně pouze vstup do parku a například návštěvu uličky Suzhou nebo paláce si musíte zaplatit zvlášť. Zvolili jsme tu levnější variantu. Chrámů už jsme viděli několik a určitě jich ještě více uvidíme a uličku si připlatíme. Nakonec pro nás Aleš uhádal i studentskou slevu, i když to ani tady nebylo vůbec jednoduché. Náš vstup tedy byl 15 Y. Vešli jsme dovnitř. Park byl opravdu krásný a obrovský. Prošli jsme kolem prvního stánku, vstoupili na most a řekli si, že se musíme jít podívat i pod něj. Zaplatili jsme tedy zvláštní vstupné v hodnotě 10 Y a šli jsme si prohlédnout takové čínské Benátky. Loudali jsme se po nábřeží, nakukovali do různých obchůdků, dělali fotky a odmítali projížďky na loďkách. Po nějaké době jsme se opět vrátili na most a pokračovali dále v cestě. Prošli bránou na malé nádvoříčko, odkud se linuly zvláštní hlasité zvuky. Jakoby se mísily různé styly. Na levé straně jsme viděli houf lidí v čele s dirigentkou a kapelou, kteří sborově zpívali jakési ukřičené čínské písně, a když jsme se podívali na stranu pravou, uviděli jsme jednu reprobednu, ze které se linuly zvuky nejmodernější hudby, v jejímž rytmu se houpali nejen ženy, ale i muži. Takový náš aerobik, něco podobného, co jsme zažili už v Chengde. Chvíli jsme obě skupinky pozorovali a pak se vydali vzhůru k prvnímu chrámu. Škoda, že dnes je Peking zahalen do opravdu hustého smogu. Jinak by totiž z toho vrchu byl krásný výhled. Takhle jsme se aspoň trošičku zapotili při vyšlápnutí všech těch schodů, domysleli si, jak krásný výhled tu asi je a pokračovali dále. Scházeli jsme prudkým kopcem, až jsme dorazili na nábřeží obrovského jezera, kde se tlačilo spoustu lodiček plných především čínských turistů. Obecně je tu mnohem více čínských než zahraničních turistů. A když už tu nějaké zahraniční turisty vidíme, tak spíše celé rodinky. Jen tak někdo si sám do Číny nevyjíždí. Alespoň v něčem tvoříme výjimku. Procházeli jsme se tedy kolem jezera, prodírali se neuvěřitelnou masou lidí, dali si párek na špejly a brambůrky a vychutnávali si zeleň, které je v tomto parku opravdu mnoho. Párek je tu sladký, není nad polskou klobásu. Bohužel nám počasí dnes opravdu moc nepřálo, začalo kapat, pak pršet a nakonec lilo jako z konve. Takže jsme celí promáčení došli domů, kde jsme se převlékli a spěchali na univerzitu. Já, abych se podívala, co je nového ve světě, prostřednictvím internetu a Aleš utíkal na hodinu.

Hovínko

2010-07-15T23:33:00.004+09:00

Je tu jedna historka, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Stalo se to první den, kdy jsme byli v Chengde. Chengde je docela moderní město, ale i přesto nás tu spoustu věcí dokázalo překvapit. Co nejvíce udivilo mě, bylo toto. Čekali jsme na Aleše před internetovou kavárnou. Otočila jsem se a co nevidím. Malý chlapeček sedí na chodníku na bobku, stažené kalhoty, za sebou trošku mokré noviny a … hovínko. Všude kolem chodí lidé, jezdí auta, jako by se nic nedělo. V tom se chlapeček zvedne a kráčí si to k ženě, sedící v křesle před svým obchodem a hrající si s telefonem. Patrně jeho maminka. Chlapeček se přes ní ohne, čeká, až si maminka dopíše zprávu. Chvilku to trvalo, chlapeček už se trošku vzpouzí a tak ho maminka tak letmo utře toaletním papírem, který posléze odhodí asi tak metr od sebe před svůj vlastní obchod. Chlapeček si ještě předtím, než si natáhne opět kalhoty, prstíkem zkontroluje, jestli to maminka udělala dobře a odběhne si dál hrát se svými kamarády. Maminka po chvíli vstane z křesla, zmuchlá noviny s hovínkem a hodí je do nejbližšího koše… Lepší než toitoiky, ne?

Víkendový výlet do Chengde – třetí den

2010-07-15T23:29:00.003+09:00

Třetím dnem byla neděle. V půl druhé nám odjížděl vlak, tak jsme měli dostatek času prohlédnout si ještě jeden chrámový komplex. Bohužel již od rána vydatně pršelo. Posnídali jsme v nedalekém bistru nudle s masem a taxikem dojeli k Chrámu Sumeru, štěstí a dlouhověkosti. Základní sazba v Chengde je 6 Y plus podle odjetých km. Určitě se vyplatí jezdit taxikem, než si najmout auto, které nám v hotelu nabídli. Vše je v dobré vzdálenosti. Chrám byl podobný tomu ze soboty. Zahrnuje prvky jak tibetské, tak čínské architektury a tak trochu imituje chrámy v tibetském Shigatse. Lidí bylo méně, protože pršelo a tak jsme z něho nebyli tak nadšeni, jako z toho minulého. V prostorách chrámu byla výstava tibetských fotografií. Bohužel celý chrám vypadal, že by potřeboval četu uklízeček s prachovkami, protože to skoro v každé místnosti vonělo, jak u babičky na půdě. Pršelo a pršelo, tak jsme byli rádi, že se blíží čas odjezdu našeho vlaku. Po půl jedné jsme již čekali na vlak na přeplněném nádraží. Ve vlaku byla opět puštěná klimatizace, takže jsme trošku mrzli. Za čtyři a půl hodiny jsme dojeli do Pekingu a těšili se do postele. Trošku jsme nastydli, ale po drobné rekonvalescenci a teplé sprše se nám udělalo lépe.

Víkendový výlet do Chengde – druhý den

2010-07-15T23:18:00.006+09:00

Druhý den ráno jsme se vzbudili kolem deváté hodiny, trošku se umyli, dali si sušenku a vyrazili do Císařského letního sídla, což je park o rozloze asi 590 ha, který je ohraničen desetikilometrovou zdí. Vstupné do tohoto parku bylo 120 Y, a to je přibližně 360 Kč, a žádné studentské slevy zde nevedou. V tomto parku císař Kangxi kdysi nechal postavit 36 půvabných budov a císař Qianlong v tom pokračoval. Bohužel park utrpěl velké škody při řádění Japonců a spoustu chrámů bylo poničeno nebo úplně zničeno a celková plocha parku se také zmenšila. Velkou část parku zabírá jezero, po kterém se můžete projet loďkou, najdete tu obchůdky, kde si můžete dát něco dobrého. Existuje tu dokonce společnost, která vás malými autobusy (které vypadají trošku jako prodloužené golfové vozíky) povozí po celém parku. My jsme si prošli především hlavní část parku, tzn. Přední palác, kde se nachází hlavní trůnní sál. Došli jsme k věži Mlžného deště, která sloužila jako císařská studovna, prošli kolem pagody Yongyousi, kterou kdysi obepínal chrám zničený Japonci. Bránu parku jsme opouštěli kolem půl třetí, vzali si taxi, kterým jsme se nechali odvézt k velmi známému chrámu, nazývající se Putuozongcheng. Vstup do tohoto chrámu také nebyl nijak levný – 80 Y a opět zde neposkytovaly žádné studentské slevy. Tento chrám je největší v Chengde a je to vlastně zmenšenina Dalajlámova paláce Potala postaveného v Lhase. Byl postaven v roce 1771 v naději, že Dalajláma navštíví Chengde, ale tato návštěva se nikdy neuskutečnila. I přestože jde o zmenšeninu tibetského paláce, působí komplex budov velmi velkolepě. Nicméně na druhou stranu jsem z místa měl pocit, že jde jen o to ukázat, že čínská vláda respektuje jiná etnika a dělá pozitivní kroky vůči Tibeťanům. Spíše jsem si připadal, že procházím mrtvým městem, nikde nebyl ani jediný mnich, jen všude kolem pobíhali muži a ženy v černých kalhotách a bílých košilích či tričkách. Podobně jako neuniformovaní vojáci u Zakázaného města. Z komplexu, kterým jsme stoupali, se začalo objevovat panorama hor, na kterých byla vidět zeď obklopující Císařské letní sídlo. Zajímavé je, že po Číně cestuje stále málo turistů, proto ani místní taxikáři neznají pár vět anglicky nebo rusky. Většinou vždy ukážeme v průvodci nějaké znaky a oni pochopí případně je pomocí ukazováčku navigujeme, kde zabočit a kudy nás kam mají dovést. Byli jsme utahaní a uťapaní, tak jsme si šli do hotelu – skoro hotelu, dát věci a vyrazili na večeři. Opět jsme prošli několik restaurací, než jsme našli obrázkové menu, které sice bylo v čínštině, ale člověk alespoň může tušit, co dostane k jídlu. Když jsme se pak po večeři vraceli do hotelu, bylo náměstí plné lidí a hrála zde taneční hudba. Zvědavost nám nedala a také jsme se šli podívat. Asi polovina náměstí byla obsazená ženami, které všechny do jediné tančily to samé. Vypadalo to tak trošku jako aerobic, jen s úplně jinými kroky. Holky samozřejmě nemohly zůstat pozadu a s hlavou skloněnou k nohám Číňanek se pokoušely dostat do rytmu. Občas se dařilo, občas méně, ony si to ale opravdu užívaly. A nejen ony, dvě Evropanky mezi desítkami Číňanek přilákaly pozornost nejednoho Číňana. Večer jsme leželi na pokoji a zabíjeli komáry. Usnuli jsme bez sprchy, upocení a nevoňaví.

Víkendový výlet do Chengde – první den

2010-07-15T23:02:00.005+09:00

Lístky jsme koupili už ve čtvrtek, protože z důvodu obrovské masy Číňanů je jich občas nedostatek. V pátek v 8.07 nám jel vlak z hlavního pekingského nádraží směrem do Chengde. Na nádraží jsme podle lístku a znaků, které měly znázorňovat Chengde, na vývěsní tabuli našli naše nástupiště. Pekingské hlavní nádraží je obrovské, před každým nástupištěm se nachází čekárna, která je taktéž obrovská. Do vlaků začínají pasažéry pouště asi půl hodiny před odjezdem a pět minut před odjezdem se uzavírá brána a nikdo na nástupiště už není vpuštěn. Na lístku jsme měli napsané číslo vagonu a číslo sedadla, vše jsme v pohodě našli, usadili se na tvrdších sedačkách přikrytých jakousi modrou látkou. Z jedné strany vagonu je vždy sedadlo pro dva, z druhé strany pro tři lidi. Sedadla jsou vždy naproti sobě, jak jsme zvyklí z českých vlaků, a mezi nimi stoleček, kam si můžete odkládat své věci. Nejčastěji to bylo jídlo, pití nebo noviny. Číňané podobně jako Rusové jízdu vlakem využívají k tomu, aby se pořádně nebaštili. I my jsme si z toho vzali příklad a na zpáteční cestě jsme si něco dobrého na svůj stoleček taky vyndali. Při koupi lístků nám bylo řečeno, že cesta trvá 3 hodiny. Měli jsme štěstí, v naší řadě seděli i Francouz se svou vietnamskou ženou a synem. Povídali jsme si na různá témata a zjistili při tom, že by cesta měla trvat dvě hodiny. No nakonec to byly čtyři hodiny a půl. Během této cesty vlak zastavoval jen několikrát. Když jsme dorazili do Chengde, museli jsme při odchodu z nádraží znovu ukazovat své lístky ke kontrole. A pak už se na nás hned vrhli lidé, kteří nabízeli ubytování. Nabídka za 150 Y pro všechny tři nás zaujala, což jsme na sobě dali znát, a najednou už sedíme v malém mikrobusu s dalšími cestujícími a vydáváme se směr centrum. Vzala si nás na starost jedna starší Číňanka. Dovedla nás k hotelu, který vypadal opravdu hezky, ukázala nám náš pokoj. Byly to čtyři postele, jeden stolek, televize a větrák. Záchod a sprcha byly na chodbě. Co jsem si myslela, když jsem poprvé uviděla to, čemu oni říkali záchod, snad ani neumím popsat. Samozřejmě turecké záchody, na čemž ale není nic špatného, co pro nás bylo trošku nezvyklé, bylo to, že kóje nebyly oddělené celé, ale jen do poloviny. Takže každý, kdo vstoupil (ono stačilo i to, když šel kolem, protože dveře se nedaly pořádně zavřít), viděl úplně všechno. Obrázek snad napoví více. Do koupelny já jsem jen nakoukla. A hned mě napadlo, že tady bych se spíš ušpinila, než umyla, popřípadě si dovezla něco na památku třeba v podobě plísní či bradavic, tak jsem si nakoupila spoustu vlhčených ubrousků a očistu jsem prováděla takto. Samozřejmě jsme se pokusili cenu usmlouvat, a protože se nám to nepodařilo, pokusili jsme se najít ubytování vlastními silami. A to není vůbec jednoduché, první problém bylo hotel vůbec poznat, když se nám to podařilo, tak nikde nemluvili jinak než čínsky a i tak jsme pochopili, že nás vyháněli. Nakonec jsme se od mladého páru dozvěděli, že takovéto malé hotely neubytovávají cizince, pokusili se nám pomoci, ale všude byla odpověď stejná nebo byla cena moc vysoká. Takže jsme nakonec skončili tam, kde jsme byli poprvé. Zaplatili jsme ubytování a zálohu, dali si batohy do pokoje a vyrazili do ulic. Chengde leží asi 255 km od Pekingu. Je to bývalé císařské letovisko s obrovský parkem a muzeem Císařského paláce. Na první pohled nás překvapilo, že je to docela moderní město s výstavbou obrovských mrakodrapů, samozřejmě jsou tu i místa, která s těmito kontrastují. Uličky s trhy ovoce, jídla, oblečení a všeho možného, Číňané hrající čínské šachy. Chodili jsme po městě, na kterém bylo vidět, že se rozvijí. Všude stály vysoké žluté jeřáby, které stavěli vysoké moderní obytné domy. Když jsme jeli do Čengde, tak jsem si myslel, že narazíme na město, které s pokrokem nemá co do činění. Byl jsem opravdu překvapen, že centrum města je velmi moderní a všude kolem probíhá stavba nových domů. Služby jsou ve městě velmi rozšířené a ceny se od pekingských moc nelišily. Byl jsem překvapen. Přesto, je vidět, že moderní město může růst rychle, ale mentalita lidí roste pomaleji. Svědčí o tom nepořádek, kolem nových domů. Přijde mi, že se učí, jak v takových domech žít. Původní zástavba, na kterou jsme narazily a brzy se určitě úplně vytratí je vidět na jedné z fotografií. První den jsme uzavřeli večeří v místní restauraci, dali jsme si rýži s nějakým masíčkem, které na mě bylo zase moc mastné, ale Simče a Alešovi moc chutnalo. Po vyčerpávajícím dni jsme padli do postele, chvíli si povídali a pak usnuli tvrdým spánkem.

Renmin University of China

2010-07-15T22:58:00.000+09:00

Už druhý týden chodím do školy na předměty, které mi byly univerzitou nabídnuty. Kampus univerzity je obrovský. Budovy, v kterých se učíme, jsou nové. Ve všech z nich je zdarma internet – wifi, který bohužel né vždy funguje. Lepší než v Almatě, kde internet byl v knihovně na jednu hodinu pro každého, a to člověk musel mít štěstí, když právě šel. Od té doby, co nemáme internet doma, tak je to pro nás trošku oříšek dostat se na email nebo dát nějaké příspěvky na blog, který je odsud blokován, a proto příspěvky publikuje Mišky sestra Hel. Už z ní je super blogger. Zpět k univerzitě. Kurzy, které jsem si vybral, nemají takovou kvalitu, jakou jsem očekával. Jen jeden ze tří naplňuje můj zájem. Nicméně jsem se rozhodl, navštívit i jiné kurzy, na které sice máme zakázaný přístup, ale snad to nějak vyřeším a nebude to takový problém. Kvalita výuky je různá a záleží na profesorovi. Jeden látku vykládá z patra, druhý čte z projektoru text, který si můžu přečíst taky, a jiný to kombinuje. Bohužel interakce s čínskými studenty a vyučujícím je slabší. Na některé otázky jsou vyhýbavé odpovědi s odkazy na některé články onoho profesora. Měl jsem několik dotazů a nenechal jsem se odbít a alespoň z části jsem se dozvěděl to, co jsem chtěl. Bohužel chvílemi se učí v čínštině, čemuž my, zahraniční studenti, nerozumíme. Jiní zahraniční studenti naopak tvrdili, že u nich se učí jen v angličtině. Zaleží opravdu na vyučujícím.

MAO

2010-07-15T02:09:00.006+09:00

Kdybychom dnes měli odkryté záclony, zase by nás probudily sluneční paprsky, které už kolem sedmé hodiny ranní byly dosti silné. Dnes jsme se do centra vydali opravdu brzy. Už ve čtvrt na devět ráno jsme měli sraz se Simčou a Hannah, což pro nás znamenalo vyjít kolem sedmé z našeho bytu. Tentokrát jsme měli v plánu konečně vidět velkého komunistického vůdce Maa. Mao zemřel v roce 1976 a hned krátce poté mu bylo na náměstí Tiananmen postaveno mauzoleum. Protože dva dny předtím, kdy jsme na náměstí Tiananmen byli, se tvořila kolem desáté hodiny obrovská fronta, rozhodli jsme se být u mauzolea hned při otevření, tedy v 8.30. Ale jak už to tady bývá, vše je jinak, než by mělo. Už ve čtvrt na devět, kdy jsme se všichni sešli, byla na náměstí obrovská fronta. Všichni čtyři jsme se zařadili a pomalým krokem postupovali. Jenže stejně jako když chcete vidět v Moskvě Lenina, nesmíte mít žádné tašky. Hannah, která umí čínsky, od jednoho hlídajícího policisty zjistila, kde se úschovna nachází. A tak jsme všichni frontu opět opustili a vydali se odložit své věci. Hned při příchodu do budovy, jsme opět museli projít kontrolou. Tam mi bylo také sděleno, že v těchto botách, měla jsem červené gumové pantofle, mě do mauzolea nepustí. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Vrátili jsme se zpět do fronty, já jsem se celou dobu schovávala před hlídajícími policisty a po nějaké hodince už jsme procházeli poslední kontrolou. A vyšlo to. K Maovi mě pustili. Kdo chtěl, mohl ještě před vstupem do mauzolea koupit bílou květinu a předložit ji v předsálí na počest velkého Maa. Všimla jsem si, že už byly květiny trošičku povadlé a když jsem viděla stůl v mauzoleu pokrytý jen těmito květinami, bylo mi to jasné. Když už jich je na stole hodně, prostě je vezmou a přendají zpět ven a znovu prodávají. Takhle se vydělává. Jak už jsem zmínila, v mauzoleu jsou dvě velké místnosti. V jedné, kde se celá fronta rozděluje na dvě části, se nachází obrovská socha sedícího Maa, v pozadí jsou vidět mraky a vrcholky hor, možná to má znamenat, že se na nás na všechny stále dívá z nebe, v popředí se nachází stůl, na kterém jsou položeny již zmíněné bílé chrizantémy. A všude kolem samozřejmě ochranka. Stejně jako u Lenina v Moskvě, ani tady se nesmíte ani na chviličku zastavit, jinak byste byli napomenuti hlídkou. Ještě před vchodem jste samozřejmě čínsky i anglicky vyzváni, abyste udržovali klid a sňali čepice z hlavy. Ve středu druhé místnosti je prosklený prostor, kde leží Maovo nabalzamované tělo ( i když údajně to je už jen figurína, protože do těla Maa se dostala jakási houba a ono začalo zelenat, podle jiných údajů existují dva Maové – jeden originál a jedna kopie a nikdo nikdy neví, viděl-li originál nebo kopii), přikryté červeným plátnem, na kterém byl srp a kladivo. Za jeho tělem v tomto proskleném prostoru stáli dva strážci a mimo prosklený prostor samozřejmě další. Věnovali jsme tedy Maovi naše upřené pohledy a pomalu jsme se sunuli ven. Fronta se ani o trošičku nezmenšila, stále přicházeli noví a noví lidé. My jsme si vyzvedli své tašky a šli směrem k nádraží. Chtěli jsme si koupit jízdenky na vlak do Chengde, kam máme namířeno v pátek. Hlavní pekingské nádraží se nachází nedaleko od náměstí Tiananmen, rozhodli jsme se jít pěšky. Cestou jsme konečně objevili poštu, odkud jsme poslali pohledy, restauraci, kde mi opravdu chutnalo. Hannah nám dělala trošku průvodkyni a poradila, co si objednat. Vyzkoušeli jsme tedy masíčko s tofu plátky a jako sladký dezert takové malé knedlíčky s pudinkovým krémem, něco jako naše buchtičky se šodó. Po dobrém jídle jsme došli až k nádraží, tam jsme si vystáli frontu k okénku, které bylo určeno pro cizince, sice zvláštní angličtinou – ticket windoew for foreign people, ale naštěstí na nás opravdu mluvili anglicky. Koupili jsme lístky, popovídali rusky s předbíhajícím Číňanem, rozloučili se s Alešem, který musel do školy a pokračovaly jsme už jen holky přes uličky Hutong do parku Beihai. Hutongy jsou tradiční pekingské uličky, které křižují město od východu k západu. Najdete zde jednopatrová chatrná obydlí, ve kterých stále ještě žije asi čtvrtina pekingských obyvatel, ačkoliv spoustu takových ulic bylo zničeno ve snaze přestavět Peking v modernější město. Když jsme procházely jeden takový Hutong, narazily jsme na opravdu chatrné domečky, ale i na trošku hezčí. Pak nám Hannah objasnila, že je to hotel. Do parku Beihai jsme nakonec dojely taxíkem, bylo to přece jen trochu daleko. Zaplatily vstupné 20 juanů a vydaly se do parku, který je místem pro relaxaci a procházky. Park je z velké části tvořen jezerem, po kterém se můžete projet na loďce nebo si jen tak ze břehu vychutnávat obrovské množství leknínů. Co vás na první pohled zaujme je 36 metrů vysoká Bílá pagoda, která byla postavena v roce 1651 při příležitosti návštěvy tibetského Dalajlámy. My jsme si prošly park, cestou na Bílou pagodu jsme se podívaly do chrámu Yong’an, poseděly na lavičce u jezírka a povídaly o všem možném i nemožném. Zkrátka vychutnávaly jsme si Peking každým smyslem. Kolem čtvrté odpoledne jsme odcházely, vyzkoušely si poprvé jízdu autobusem. Není to zrovna moc snadné, když neumíte čínsky. Při vstupu do autobusu musíte totiž říct, na jakou zastávku jedete, aby vám slečna mohla dát lístek. Dojely jsme na nejbližší stanici metra, rozloučily se s Hannah a pokračovaly dál k Renmin univerzitě, kde jsme měly sraz s Alešem. Dali jsme si pak něco dobrého k jídlu a vyrazili domů.

Největší náměstí na světě.- Tiananmen

2010-07-15T02:01:00.003+09:00

Australanka Hannah v Pekingu

2010-07-07T02:03:00.004+09:00

V 6.55 ráno místního času zazvonil budík. Aleš měl první den školy a mě čekala „vstreča“ s mou australskou kamarádkou Hannah, kterou jsem před dvěma lety poznala v Moskvě, kde jsme obě studovaly na MGU. Ráno bylo opět horké, sluníčko svítilo, žádné mraky na obzoru. Sraz jsme měly v 10 hodin na náměstí Tiananmen u mauzolea Maa. Protože jsem tam nikdy nebyla, vyšla jsem o něco dříve. Koupila jsem si banán na snídani, vystála obrovskou frontu, protože z mně neznámých důvodů fungovaly jen dvě pokladny, a rozjela se směr náměstí Tiananmen. Cesta metrem mi trvala asi půl hodinky, vystoupila jsem na stanici Tian anmen west a zjistila jsem, že vlastně tak úplně u náměstí nejsem a musím ještě kousek popojít. Konečně se mi naskytl výhled na největší náměstí na světě. Při pohledu na všechny ty lidi, kteří se tam mačkali, jsem si v duchu říkala – jak my se jen s Hannah najdeme. Nakonec jsme přece jen museli použít telefony a domluvit se, že se sejdeme u Památníku lidových hrdinů, který se nachází severně od Maova mauzolea. Tento obelisk měří 37,9 metrů a váží okolo 60 tun a je vyroben ze žuly a jsou na něm vyobrazeny vlastenecké a revoluční motivy. Konečně jsem v davu Číňanů a několika málo turistů uviděla slečnu ve fialovém tričku. Původně jsme chtěly vidět Maa v jeho mauzoleu, ale před tím bychom musely vystát asi tak čtyř hodinovou frontu, což se mně ani Hannah v 50 stupňovém vedru rozhodně nechtělo. Proto jsme se rozhodly, že se půjdeme raději podívat do Zakázaného města, které v duši Číňanů zaujímá důležité místo. Tento palácový areál je největší a nejzachovalejší komplex starobylých budov v Číně a svůj název získal proto, že sem prostí občané neměli po dobu 500 let přístup. Dnes pekingské úřady trvají na tom, aby bylo zakázané město nazýváno spíše „Palácovým muzeem“, a je i plně přístupné. Dříve byli občané za vstup bez pozvání okamžitě popraveni, dnes už vám stačí jen 60 Y a nemusíte se ničeho obávat. Pokoušela jsem se dostat studentskou slevu, ale tady se mi to nepodařilo. Odpověď byla, že nejsem čínským studentem. Čeho jsem si tady všimla, je to, že nic není jednotné. Někde po vás chtějí mezinárodní studentskou kartu, jinde zase chtějí jen tu čínskou. Někde jsou na semaforech odpočítavadla s čísly, jinde zase ubíhají čárky, v metru, pokud hledáte na jakou stranu nástupiště si stoupnout, jsou někde napsané hned další stanice, jinde zas až konečné. Vstoupily jsme tedy do palácového komplexu a procházeli různé místnosti, kde byly ukázky hudebních nástrojů, nástrojů k dennímu použití, sošky. Celkově je tento areál velmi obrovský, jeho rozloha je 720 000 m2 a stojí v něm 800 budov. Protože Hannah už v Pekingu byla před deseti lety, vyprávěla mi, že tam nikdy nezažila tolik lidí jako dnes. Spíše než že jsme se procházely, jsme se prodíraly v davech převážně čínských skupin s deštníky a snažily se nasát atmosféru tohoto komplexu. Po asi tříhodinové prohlídce s malými přestávkami, abychom aspoň na chvíli unikly paprskům žhavého sluníčka, jsme se vydaly směrem na Wangfujing. V tomto horkém počasí člověk ani nemá chuť k jídlu, a já speciálně na ty mastné pálivé čínské pokrmy vůbec ne. Takže jsme se s Hannah rozhodly dojít si jen na nějaké čerstvé ovoce. Nakonec jsme si na jednom tržišti právě na ulici Wangfujing daly čerstvý meloun. V této části města se vyskytují převážně bohatší Číňané a zahraniční turisté. A je to také místo, kde jsem poprvé viděla, jak se připravují štíři, mořští koníci, červi a další havěť a všichni si na tom pochutnávají… Protože jsme už obě byly po celém dni docela unavené, rozhodly jsme se jet domů. Hannah má před sebou zítra návštěvu kazachstánského velvyslanectví, protože 10. července odlétá do Aktau, města, které se nachází na západě Kazachstánu, a kde bude pracovat jako učitelka anglického jazyka. V Sydney, kde žije, není kazachstánské velvyslanectví, a protože umí mluvit čínsky, rozhodla se, že si vízum zařídí v Pekingu. Přiletěla už včera, vydala se na velvyslanectví, kde ovšem bylo zavřeno. 5. a 6. července se prý nepracuje, protože Kazachstánský prezident má narozeniny. Vyřízení víza trvá obvykle 5 dní, tak doufám, že pro Hannah ho vyřídí rychleji, aby stihla svůj let.

Blankytně modrá obloha

2010-07-07T01:16:00.008+09:00

Blankytně modrá obloha nás vítala do dalšího čínského dne. Opět je horko a dusno. V pokoji jsme měli klimatizaci nastavenou na dvacet devět stupňů, a když jsme večer přišli domů, a to už není venku takové teplo a slunce je nad Střední Asii, tak se nám zdálo, že tu máme velmi příjemné chladno, skoro na dlouhé kalhoty. Zvolili jsme polehávací taktiku pro dnešní den, protože je to pro mě poslední den bez školy. Zítra to od rána od osmi hodin začíná a bude končit v šest. Po desáté hodině a po snídani studeného melounu jsme vyrazili na vyprahlé ulice. Došli jsme do metra, kde nás tradičně zkontrolovali, jestli nemáme bombu či nějakou zbraň, a jeli tentokráte na druhou stranu, než jsme byli doposud zvyklí, protože jsme chtěli jet částí, která má být méně obydlena. Nicméně pohledy, které se nám naskytly, byly pro mě až šokující. Všude kolem tratě byli žluté jeřáby, které stavěly novodobá sídliště. Vysoké domy, plné zatím neobydlených bytů.Některé už obydlené byly, ale jen z části. Výstavba nových cest, špinavá řeka, upachtění dělníci a hory v pozadí – tam bych rád vylezl a podíval se na Peking z hor. Ještěže metro má klimatizaci. Po jednom přestupu jsme dojeli na stanici Yonghegong do oblasti zvané Jung-che Kung, kde se nachází lamaistický chrám, který je jedním z největších pekingských buddhistických chrámů, zdobený sochami, freskami a tapisériemi. Prostory jsou obrovské, viděl jsem už mnoho buddhistických chrámů v Indii nebo v Japonsku, ale tento byl opravdu obrovský. Nicméně jsem v něm postrádal trošičku duch místa, na který jsem byl zvyklý z jiných zemí. Nevím, čím to. Velikost se chrámu ovšem vzít nedala. Procházeli jsme kratičkou alejí jehličnatých stromů, která nám poskytla na chvíli nerušený chládek, poté jsme vstoupili první branou po kamenných schodech k prvnímu sálu zvaném Lókapála – neboli strážce světel, kde se nám naskytl pohled na sochu Buddhy, která byla vyřezána z bílého santalového dřeva. Socha byla obrovská, nicméně v jedné z dalších místností nás čekala ještě větší socha Buddhy. Všude kolem nás bylo mnoho turistů, převážně z Ruska a Číňané se snažili mluvit rusky, aby jim byli dobrými průvodci. Moc jim to nešlo. Prošli jsme dalších pět sálů, v kterých byly znázorněny sochy, a různí představitelé tibetských škol společně s několika mandalami. Před každým ze sálů mohli návštěvníci zapálit vonné tyčinky. Slunce pralo, tak jsme si na chvíli sedli na lavičku u jedné z budov a sledovali ostatní turisty a přicházející klanějící se Číňany. Chvílemi se tu a tam mihl mnich. Vedle nás si sedl ruský pár. Paní vytáhla balík čínských bankovek a slovy: „Já jsem tak bohatá, že si můžu pálit peníze,“ vyrazila k místu, kde se zapalovali vonné tyčinky a vhodila do hořící nádoby čtyři sto yuanové bankovy. S Miškou jsme vyvalili oči.
Po kratičkém odpočinku a šoku z ruských boháčů jsme z chrámu odešli a procházeli se uličkami starého Pekingu, nazývaného Chaoyang, který je charakteristický nízkou starou zástavbou, až jsme došli ke Konfuciánovu chrámu. Místo, i přestože je nedaleko Lamaistického chrámu, není tak hojně navštěvováno turisty, a to jen proto, že o něm je v průvodci jen malá zmínka. Po několika krocích vstupní bránou nás vítala socha Konfucia a za ním bylo vidět další nádvoří s chrámem. Uvnitř chrámu se nachází několik hrobek dalších filozofů, kteří se alespoň trošku Konfuciovi dokázali intelektuálně vyrovnat. Hned za zdmi chrámu se nachází Císařská akademie, která měla největší rozkvět v období dynastie Ming. Skoro jsem málem zapomněl napsat, že nám přišlo, že z vedra se stalo megahorko. Po prohlídce památek jsme se vydali projít ulicemi Pekingu. Dostali jsme hlad, a tak jsme hledali nějakou restauraci, kde by měli menu s obrázky. Podařilo se, ale opět nám donesli úplně něco jiného, ale velmi zajímavého. Hovězí maso v dřevěném kbelíčku na horkých křemenech se zeleninou, jako přílohu přinesli nudle s okurkou a fazolovosojovoolejovou omáčkou, která byla nic moc. Po pozdním obědě jsme došli k vodnímu příkopu a hradbám Zakázaného města. Dovnitř jsme se dnes ještě nevydali, protože už nezbývalo moc času do schůzky s novými kamarády z Číny se kterými jsme se vydali do korejské restaurace. Ochutnali jsme různé maso na grilu s různými druhy omáček. Bylo to dobré. Miška si konečně pošmákla. Teplota venku klesala, doma jsme měli nastavenou klimatizaci na 28 stupňů a zdálo se nám po vstupu do pokoje velmi chladno.

Registrace a kamarádka Simona

2010-07-07T01:14:00.001+09:00

V neděli 4. července jsme neměli v plánu nic moc zvláštního, protože se Aleš musel registrovat na univerzitě. Ráno jsme se tedy vzbudili do poněkud pošmourného dne (tzn. že nesvítilo sluníčko, ale horko bylo stejně k nevydržení), udělali, co bylo potřeba, posnídali čerstvý meloun a kolem desáté hodiny vyrazili směr Renmin University, která je od našeho bytu vzdálená asi půl hodinky metrem. Protože dnes přijela i kamarádka, která bude také absolvovat letní školu v Renmin University, byli jsme domluveni, že se s ní sejdeme na kolejích, kde si zařídila ubytování. Vystoupili jsme na stanici metra East Gate of Renmin University, šli asi 100 metrů rovně a dorazili k hlavní bráně, kde nás čekal obrovský rudý transparent s nápisem „Welcome to the international summer school“ a jinak vlastně nic moc, žádné ukazatele s názvem „registration“, jen pár šipek s čínskými názvy a názvy budov. Rozhodli jsme se, že najdeme kamarádku Simču, která už byla ubytovaná a věděla, kde registrace probíhá. Znali jsme číslo domu a pokoje, kdy měla bydlet. Na mapce kampusu ale byly dva domy se stejným číslem, čehož jsme si zprvu nevšimli. Našli jsme tedy první dům s číslem 17, který vypadal dost hrozivě a když jsme si k tomu domysleli cenu, kterou museli studenti za ubytování na kolejích zaplatit, začali jsme Simču trošičku litovat. No co, vydali jsme se dovnitř. Měla bydlet v pokoji 41… Takový tam ale nebyl. Poslední pokoj měl číslo 40. Po chvíli marného pátrání jsme se rozhodli, že najdeme registraci a pak se pokusíme najít i Simču. Vše jsme nakonec v pohodě našli díky mapce a instrukcím, které měl Aleš už
z Čech. Zvládli jsme registraci, která se konala ve velkém klimatizovaném sále a vydali se znovu hledat Simču. Po podrobném prozkoumání mapy jsme zjistili, že je tam ještě jedna budova s číslem 17, a to už byla konečně ta pravá. Vyjeli jsme do čtvrtého patra, zaklepali a otevřela nám sympatická slečna. Chvíli jsme popovídali a pak se vydali na obhlídku okolí. Protože už jsme měli trošku hlad, rozhodli jsme se najít nějakou typickou čínskou restauraci a dát si něco dobrého na zub. Nakonec jsme se usadili v takové malé místnůstce, kde na zdech visely obrázky jídel, které se zde podávali. Poté, co jsme si tak říkali, co by mohla být kočka a co ne, jsme se rozhodli pro nudle s jakýmsi masem a salátem. K mé smůle to bylo trošičku pálivé a dost mastné, takže Aleš měl spíš porci a půl … Po jídle jsme se rozhodli jít domů na chvíli odpočinout, protože v osm hodin večer jsme měli v plánu jít na setkání zahraničních studentů, kteří zde budou studovat. Nakonec jsme ale setkání vynechali a šli se jen tak projít večerním Pekingem. Bolely mě nožky, měla jsem puchýř, byla jsem hladová a všude jen samá čínská jídla a já chtěla něco, co se aspoň trošku podobá evropskému.. Nakonec to byl hamburger a milk shake z Mc Donaldu. Přišli jsme domů unaveni, chvíli jsme si ještě četli, plánovali další den a pak jsme hezky usnuli v příjemných klimatizovaných 22 stupních…

Průzkum města

2010-07-07T01:09:00.005+09:00

Velmi dobře jsme se vyspali. Posnídali čerstvý meloun. Vzali sluneční brýle a vyrazili prozkoumat město. Jeli jsme prvně metrem. Systém není tak složitý. Na každé stanici si koupíte lístek za 2 yuany, což je něco málo přes 6 korun a projdete automaty. Metro je z části i nadzemka. Od naši milé ruské spolubydlící jsme dostali tip zajet na jeden bazar, který je na stanici Yonganli. Cesta nám trvala z Wudaokou asi padesát minut a třikrát jsme přesedali. Přestupy tu jsou poměrně dlouhé. Jdete a jdete a stále nejste u konce, naštěstí sledujete vřavu lidí, takže se není možné ztratit. Je opravdu hrozné horko, takže klimatizované metro je velmi příjemné místo pro drobné odpočinutí. Ulice na povrchu jsou jen plné aut, ale pěší jsou v podzemí, jako Ostravští horníci. V Ostravě mají tunelů pod zemí, ale metro jim tam stále nejezdí. Šesti patrový dům je přeplněný obchodníky, kteří se snaží prodat. Na tomto tržišti všichni mluví anglicky. Připadám si jako na tureckém bazaru, možná spíše indickém, kde i místy berou za ruku a doslova tahají do obchodu k zakoupení textilu, hodinek, triček, bund, šperků a dalších věcí. „Kolik stojí trenky,“ ptám se. „Záleží, kolik chce pán kusů,“ odvětí s úsměvem prodavačka a už nás nahání do malého krámku. Smlouvat, smlouvat a smlouvat. Jsem tu jako v ráji. Miška by se zastavila o několik yuanů výše, ale já vím, že to je jen hra, tak ji hraji až do konce. Když už jsou protivní říkám: „Moji ženě se to tričko nelíbí, opravdu si ho nekoupím.“ Prodejci hrají dost na city. „Jste můj první zákazník, šéf mě zbije, jestliže neprodám,“líčí nám žena. O kousek dál slyšíme stejnou historku. Projdeme v rychlosti všechna patra a mizíme pryč. Venku vedle vchodu je několik malých kaváren, kde sedí evropští manželé a čekají na své manželky při doušku čaje nebo piva. Smějí se na nás a my na ně. Jsme na ulici a je opět horko. Bolí nás nohy. Hledáme místo k obědu. Nacházíme zapadlou krásnou restauraci spíše bistro a pokusíme si něco objednat. Naštěstí mají obrázkové menu, takže objednáme to, co je nejlépe vyfoceno. Vyhrálo maso s nudlemi. Sedáme ke stolu. Za chvíli servírka přináší červenočernou mísu s hůlkami a malou lžičkou. Původní záměr fotografa zmást cizince se vydařil. Dostáváme cosi, jako nudlovou polévku s masem. Miška se ptá, co je to za maso. A protože kachnu nerada, říkám, že určitě drůbež. Tady by se naší kamarádce Pétě moooc líbilo. Kachna i v polévce! Polévka je velmi chutná, kromě masa a nudlí obsahuje i oříšky a salát. Mlaskáme s chutí v horku vroucí polévku. Po obědě se vydáváme zpět na rozžhavenou ulici. Jdeme a obdivujeme mrakodrapy různých tvarů. Nakonec jdeme do metra a jedeme se podívat na pozůstatky hradeb z dynastie Ming. Přicházíme k nim z druhé strany a tam působí velmi zborceně. Na druhé straně je zelený park a je cítit svěžest ze zelené trávy. Děláme několik obrázků a snažíme se utéct ze žhnoucího slunce. Nacházíme klimatizovaný obchod. Ceny jsou opravdu vysoké, později se dočítáme, že jsme navštívili jeden z nejdražších obchodů v Pekingu. Bolí nás nohy, tak se vracíme zpět domů dát si sprchu a relax. Po odpočinku jdeme s Katjou navázat bližší vztah. Zveme ji na večeři. Povídáme si. Katja je Ruska z města Tomsk, má bratra a sestru. Bratr je šampión v karate v Rusku. Sama Katja rovněž trénuje. Po večeři se jdeme ještě projít po městě. Ulice jsou plná ruchu. Toto město snad nikdy nespí. Večer přicházíme domů a Katja nám sděluje, že máme drobný problém ohledně ubytování. Neteče nám voda a asi se budeme muset stěhovat, ale o tom až jindy.

První pocity z Pekingu

2010-07-07T01:06:00.002+09:00

Peking je čtrnáctimiliónové hlavní město nejlidnatějšího státu světa. Počet obyvatel je ovšem pouze odhad. Ve skutečnosti může mít až od 2-3 milióny více. Tady není opravdu nikdy nikdo sám. Taky tady neplatí poučka, že každý šestý člověk na světě je Číňan. Tady je totiž každý Číňan. Není ovšem Číňan jako Číňan. Čína se jeví jako homogenní stát, kde většina obyvatel je chanského původu. Etnické menšiny zaujímají v Číně na evropské poměry i středně velké státy. Jedním z nejvíce zastoupených národů jsou Čuangové, které mají přibližně 17 miliónů příslušníků. Velmi početní jsou i Mandžuové, Chuejové, Miaové či Ujguři. Peking je kosmopolitní město, ve kterém potkáte každé etnikum, i takové, které není autochtonní. Žije zde velké množství Korejců, Mongolů a dalších. Ulice Pekingu jsou relativně čisté, snad i díky olympiádě se mnoho změnilo. Přesto přes velké horko a vlhkost se občas k nosu dostane nelibá vůně kanalizace. Silnice jsou většinou tří až pěti proudové v obou směrech, po jejich bočních stranách je pruh pro cyklisty a motorky. Úzké uličky jsou jen ve starých čtvrtích. Pravidla silničního provozu jsou pro nás zatím nepochopena. Funguje to tu podobně jako v Egyptě nebo v Indii, musíte splynout s davem, který vytvoří masu, a ta projde skrz cestu. Naštěstí tu tak moc netroubí jako na Blízkém východě. Velká část města je postavena z vysokých mrakodrapů a výškových budov. Sami bydlíme v dvanáctém patře ze sedmnácti, a to jsme v docela nízkém domě. Domy jsou velmi podobné západním typům.

Let do Pekingu

2010-07-05T00:46:00.004+09:00

Nastoupili jsme do letadla na letišti v Mnichově od společnosti Etihad a vydali jsme se na cestu do Pekingu. Čekal nás jeden přestup v Abu Dhabí. Cestu nám zpříjemnila slovenská letuška Zuzan, která byla evidentně ráda, že si může popovídat slovensky. Byli jsme druhými cestujícími během její dvacetiměsíční kariery, kteří pocházeli z Československa. Po jídle jsem si pustil dva ruské filmy a za chvíli jsme už přistávali ve Spojených arabských emirátech, kde bylo osm hodin večer a měli jsme jednu hodinu času na přestup. Prošli jsme půl letiště, abychom jsme se dostali na gate, a překvapivě jsme se vrátili na stejné místo, jen o patro níže. Letadlo Abu Dhabí-Peking bylo úplně plné, na rozdíl od letadla ve směru Mnichov-Abu Dhabí. V okamžiku, kdy jsme si sedli do letadla, tak si někdo silně potáhl, že to celé letadlo slyšelo. Číňané jsou tím pověstní. Slovo kapesník, nepatří do jejich slovníku. Opět jsme dostali jídlo a tentokrát jsme byli za sedm hodin na místě. Na pekingském letišti nás měla čekat kazašská kamarádka Nazili. A taky že nás čekala. Museli jsme se sice trošku hledat, ale díky fotografiím, které jsme si předem poslali, jsme se našli. Nazili byla velmi příjemná, na všechny dotazy nám odpověděla a doprovodila nás až k našemu bytu, kde nás už čekala naše nová spolubydlící Ruska Katja. Když jsme si odnesli věci do našeho nového pokoje, zjistili jsme, že budeme mít asi trošku problém s registrací, která je v Číně nutná pro všechny, kteří nebydlí v hotelu. Naštěstí naše kazachstánské kamarádky ihned volali a zjišťovali, co a jak. Naštěstí umí čínsky a my rusky. Umět tady anglicky je jako být na francouzské svatbě. Snad jen díky olympijským hrám před dvěma lety se pod mnohými čínskými nápisy objevily i anglické popisky. Naštěstí v metru je to dvojjazyčně, jinak bychom byli úplně ztraceni. Nejvíce mě na metru zaujalo to, že mají osvětlenou reklamu i v době průjezdu mezi stanicemi vně vozu, na zdi tunelu. Registraci jsme díky Kalimě a její kamarádce dobře zvládli a vydali se domů odpočinout. V podvečer, kdy už nesvítilo sluníčko, ale bylo přesto dusno a horko, jsme se vydali projít v okolí Wudaokou. Koupili jsme si koblihu plněnou likérovým krémem a bylo ho tam hodně, asi tolik jako na celém českém pekáči ve všech koblihách. Mňam. Chodili jsme po ulicích, které se zaplňovaly prodejci s různými věcmi. Ulice ožívaly. Ve dne je takové horko, že většina lidí je v metru, nákupním středisku nebo doma. Červenec je nejteplejším měsícem v roce, který v Pekingu můžeme zažít. Ulice byly najednou plné lidí, že se nebylo možné prodrat či jít rychlým krokem. To vše úderem desáté hodiny začalo upadat. Protože jsme byli už unavení po dlouhém dni a po třináctihodinovém letu, který někdo prospal a někdo probděl, tak jsme šli domů. Když jsme dorazili, tak Katja nebyla ještě doma, a nešel nám elektrický proud. Dali jsme si další sprchu, protože se z nás během dvou hodin staly dvě lízátka, která dobře lepí. Usnuli jsme velmi rychle.

Cesta do Pekingu

2010-06-19T17:56:00.001+09:00

Ahoj,

právě se nacházíme v přípravách na cestu. Víza se zařizují. Letenky jsou koupené a očkování proběhlo. Už se nemůžeme dočkat. Doufáme, že vy taky.

Aleš