Nákupy

Víkend jsme se rozhodli strávit v Pekingu, protože jsme se necítili moc dobře. Měli jsme trošku rýmu a nebylo nám dobře, proto jsme volili drobnější oddech. V sobotu i v neděli jsme vyrazili na trhy a do obchodů. Měli jsme nějaké tipy, kam se vydat, tak jsme se o to pokusili. Našli jsme obrovské haly plné různých věcí. Rozlohou bych to přirovnal ke třem fotbalovým stadiónům. Bylo to místo, které jsme vždy viděli z nadzemky, tak jsme se vydali ho jedno odpoledne prozkoumat. Ke koupi bylo opravdu vše od celých dveří, úchytek, zrcadla, hřebíků, lepidla, bločků, vlajek, triček, podprsenek, kabátů, tašek, telefonů, foťáků, bot, ručníků, povlečení až po ocelové pruty a blikátka na stromeček. Chodili jsme uličkami a připadali jsme se jako ztracení. Obchůdky vypadali, tak že se tam asi nesmlouvá. Opak byl pravdou. Myslím si, že se něco podobného nedá projít za jeden den. Všude se prodíráte mezi Číňany, což dost utahá a mezitím odrážíte útoky dotěrných prodavačů. Jestliže jste bílí, tak z vás obchodníci cítí peníze na sto honů, proto počáteční ceny jsou deseti násobné. V jiném obchodním centru se nám stalo, že jsme se po něčem ptali a prodavačka nám sdělila, že za takovou cenu by to Američan koupil a divila se, že my nechceme. Pro srovnání. Nabízená cena byl osm set yuanů, Američan by koupil za tři sta padesát, my kupujeme za padesát až šedesát. Těšili jsme se, jak tu vyměníme šatník a přivezeme si nová trička, kalhoty, boty atd. Protože všechno se vyrábí v Číně, ne? Tak to bude určitě levné. Jsou místa, kde se dají věci pořídit levně, ale ve velkých obchodech jsou ceny stejné jako v Německu a někdy v Čechách. Na tržištích je to levnější, ale kvalita může být nižší. Kdyby šlo třeba ještě o tu cenu, ale vzhledem k jiným fyzickým rozměrům Číňana a Evropana, je takřka nemožné sehnat velké boty. Když jsem si vybíral hezké boty k obleku, tak mi několikrát bylo sděleno, že největší číslo obuvi, kterou vyrábí pro muže je čtyřicet tři. Občas se naskytne možnost čtyřicet-čtyři. Jen výjimečně se objeví moje čtyřicet-pět až šest. Při kupování triček nebo spodního prádla je to, to samé. Koupil jsem levně trenky, ale museli být xxxl – v Čechách obvykle l až xl. Stejně tak je to u dámských bot. Miška si chtěla koupit hezké pantofličky, ale pata ji přesahovala o centimetr. Paní prodavačka, říkala že dobrý, Miška ale nikoliv. Je to trošičku těžší, než jsme si mysleli. Dnes jsme společně s Martinem vyrazili na místo, které mu bylo doporučeno čínskými kamarády. Přišli jsme na místo, kde stálo vedle sebe deset osmipatrových budov a ve všech bylo co ke koupi. V sedmi z nich bylo jen oblečení, které nám bylo malé. V jednom z pater jsme narazili na číslo krámku 4876 a to jsme nebyli v nejvyšším patře. V ostatních třech mega patrech se dalo koupit opět vše přes kuchyňské potřeby po televize. Po celodenním dupání a hledání sportovního oblečení jsme byli velmi unaveni, a tak jsme si zašli na evropskou bagetu k večeři, abychom nemuseli čelit tradičnímu večernímu čínskému překvapení na talíři.