Hubneme

Jídlo je v Číně pro Evropana trošičku oříšek, alespoň pokud nemluví čínsky. Kamarád Martin, který se učí už tři měsíce, umí již tři sta čínských znaků, ale stále se nedokáže řádně domluvit či podle znaků objednat v restauraci. Slova se tu skládají z několika slabičných slov a on se zatím učí ty jedno a dvojslabičné, bohužel slova o jídlu jsou tří až čtyř slabičné. Jak to tedy vypadá, když přijdeme do restaurace nebo přesněji řečeno předělané garáže na jídelnu? Většinou hledáme tu, kde mají jídelní lístky s obrázky, abychom mohli ukázat na to, co se fotografovi podařilo nejlépe vyfotografovat. Nicméně ani přesto nemáte vyhráno. Čínští Filištíni na to vyzráli v některých restaurogarážích tak, že na druhé straně jídelního lístku je malým písmenem občas napsáno, že obrázek se nemusí shodovat s jídlem, které bude servírováno. Představte si pak, že si objednáváte podle českého jídelního lístku svíčkovou a donesou Vám třeba řízek s bramborovou kaší. Kdyby to dopadlo, alespoň takto, tak si tady pískáme. Nedávno jsme řešili, kam si dojdeme na večeři. Opět jsme hledali nějaké to foto menu. Vešli jsme do místnosti, kde to velmi dobře vonělo a jídlo se objednávalo tak, že se došlo k pultu, kde měli v obrovských mísách různé maso a zeleninu. Říkali jsme si, že jsme našli tu nejoblíbenější a že to je opravdu super, dělané jako pro čínského analfabeta se zdravým ukazováčkem. Maso, které se nám líbilo, bylo pravděpodobně vepřové nebo hovězí, dostali jsme pěknou hrst, s druhým už byl trošku problém, nechtěli jsme žádný špek ani takové pohyblivé, tak jsme zariskovali. Jedno chutnalo jako sojové maso a to druhé vypadající jako malé párečky, byla, k mému překvapení, hnědá vajíčka, která já nejím, to jsme ovšem zjistili, až když jsme se pustili do jídla. Jako zeleninovou součást jsme zvolili tofu, brokolici a salát. Odešli jsme si sednout a čekali nedočkavě na to, až nám donesou naši mňaku. Za chvíli donesli švestkovou šťávu, která nám moc chutná, ale slivovice je slivovice. V okamžiku nesli velkou černou mísu plnou toho, co máme rádi. K našemu překvapení kuchař přidal k obsahu asi tunu červených pálivých papriček a další ingredience. Skoro se nám zalili oči slzami, jednak z obsahu a taky jednak z toho, jak to pálilo. Miška nemá ráda moc pálivé jídlo a já vajíčka. Upřímně i můj ret se po dojedení dostával do křečí a drobné brnění a chvění z toho, jak moc to pálilo. Až na tu obrovskou hrst vajíček a pálení jsme se docela najedli. Po odchodu jsme si koupili venku zmrzlinu, abychom to trošičku vylepšili a nepálila nás tolik pusa. Nicméně náš výběr nebyl opět stoprocentní, protože jedna ze zmrzlin byla kukuřičná. Velmi zvláštní chuť. Občas máme i světlejší dny.

Nákupy

Víkend jsme se rozhodli strávit v Pekingu, protože jsme se necítili moc dobře. Měli jsme trošku rýmu a nebylo nám dobře, proto jsme volili drobnější oddech. V sobotu i v neděli jsme vyrazili na trhy a do obchodů. Měli jsme nějaké tipy, kam se vydat, tak jsme se o to pokusili. Našli jsme obrovské haly plné různých věcí. Rozlohou bych to přirovnal ke třem fotbalovým stadiónům. Bylo to místo, které jsme vždy viděli z nadzemky, tak jsme se vydali ho jedno odpoledne prozkoumat. Ke koupi bylo opravdu vše od celých dveří, úchytek, zrcadla, hřebíků, lepidla, bločků, vlajek, triček, podprsenek, kabátů, tašek, telefonů, foťáků, bot, ručníků, povlečení až po ocelové pruty a blikátka na stromeček. Chodili jsme uličkami a připadali jsme se jako ztracení. Obchůdky vypadali, tak že se tam asi nesmlouvá. Opak byl pravdou. Myslím si, že se něco podobného nedá projít za jeden den. Všude se prodíráte mezi Číňany, což dost utahá a mezitím odrážíte útoky dotěrných prodavačů. Jestliže jste bílí, tak z vás obchodníci cítí peníze na sto honů, proto počáteční ceny jsou deseti násobné. V jiném obchodním centru se nám stalo, že jsme se po něčem ptali a prodavačka nám sdělila, že za takovou cenu by to Američan koupil a divila se, že my nechceme. Pro srovnání. Nabízená cena byl osm set yuanů, Američan by koupil za tři sta padesát, my kupujeme za padesát až šedesát. Těšili jsme se, jak tu vyměníme šatník a přivezeme si nová trička, kalhoty, boty atd. Protože všechno se vyrábí v Číně, ne? Tak to bude určitě levné. Jsou místa, kde se dají věci pořídit levně, ale ve velkých obchodech jsou ceny stejné jako v Německu a někdy v Čechách. Na tržištích je to levnější, ale kvalita může být nižší. Kdyby šlo třeba ještě o tu cenu, ale vzhledem k jiným fyzickým rozměrům Číňana a Evropana, je takřka nemožné sehnat velké boty. Když jsem si vybíral hezké boty k obleku, tak mi několikrát bylo sděleno, že největší číslo obuvi, kterou vyrábí pro muže je čtyřicet tři. Občas se naskytne možnost čtyřicet-čtyři. Jen výjimečně se objeví moje čtyřicet-pět až šest. Při kupování triček nebo spodního prádla je to, to samé. Koupil jsem levně trenky, ale museli být xxxl – v Čechách obvykle l až xl. Stejně tak je to u dámských bot. Miška si chtěla koupit hezké pantofličky, ale pata ji přesahovala o centimetr. Paní prodavačka, říkala že dobrý, Miška ale nikoliv. Je to trošičku těžší, než jsme si mysleli. Dnes jsme společně s Martinem vyrazili na místo, které mu bylo doporučeno čínskými kamarády. Přišli jsme na místo, kde stálo vedle sebe deset osmipatrových budov a ve všech bylo co ke koupi. V sedmi z nich bylo jen oblečení, které nám bylo malé. V jednom z pater jsme narazili na číslo krámku 4876 a to jsme nebyli v nejvyšším patře. V ostatních třech mega patrech se dalo koupit opět vše přes kuchyňské potřeby po televize. Po celodenním dupání a hledání sportovního oblečení jsme byli velmi unaveni, a tak jsme si zašli na evropskou bagetu k večeři, abychom nemuseli čelit tradičnímu večernímu čínskému překvapení na talíři.

Olympijský stadion

„Jděte tam až večer.“ Zněla rada od našich kamarádek. „Je to krásně osvětlené.“ Byla odpověď na naši otázku proč. K olympijskému stadionu, kterému se zde přezdívá olympijské hnízdo, jsme se vydali ve středu večer. Protože byl Aleš ve škole, potkali jsme se až před vchodem metra Olympic Sport Center. Hned, když se díváte na linie metra, pochopíte, že ta linie, která vede k olympijskému stadionu, byla postavena jen z jediného důvodu, a tím je samozřejmě jednodušší přístup ke stadionu. Ostatně, před deseti lety, prý byly v Pekingu jen tři linie metra, dnes jich je 9 a většina z nich vede až do okrajových částí města. Ale zpátky ke stadionu. Sešli jsme se tam kolem sedmé hodiny, kdy bylo ještě poměrně světlo. Všude bylo opět spoustu lidí, spoustu pouličních obchodníků, kteří chtěli prodat rozličné věci. Například řadu draků, kteří byly za sebou zavěšeni na jednom provázku, medaile s nápisem Beijing 2008, nebo jiné suvenýry, které byly vyrobeny speciálně pro olympijské hry, které se tu v roce 2008 konaly. Nám přišlo přinejmenším zvláštní, že se pořád prodávají předměty, které jsou spjaty s dvou lety starou událostí. Když jsme vyšli z areálu, našli jsme nejspíš něco jako sklad, kde si lidé ony suvenýry kupovali ve větším množství a pak je u stadionu prodávali za mnohem vyšší ceny. Nevíme, jestli suvenýry zbyly z doby olympiády nebo se neustále vyrábí? Prodávají se určitě. Mnoho zahraničních turistů jsme nepotkali, z čehož vyplývá, že si je Číňané kupují sami. Abychom se dostali blíže ke stadionu, museli jsme opět projít vstupní bezpečnostní kontrolou, podobnou jako například na náměstí Tiananmen. Tašky a batohy na pás, jestli nemáme bombu či zbraň. Stadion je opravdu velkolepý. Je postaven ve stylu ptačího hnízda. Jak už to tak v Číně bývá, je samozřejmě oplocen, abychom se nedostali příliš blízko. Když jsme se ptali, jestli můžeme vstoupit dovnitř, bylo nám sděleno (samozřejmě čínsky, tak se jen domníváme), že už je zavřeno. Hned naproti stadionu se nachází obrovský plavecký bazén, který byl samozřejmě také oplocen. Všude kolem je obrovské prostranství, krásná dlažba. Jen se mi zdá, že teď málo využívaná. Je tu spousta širokých silnic, které jsou ale zahrazené, ačkoliv semafory fungují neustále. Protože jsme už měli trošku hlad, chtěli jsme poblíž najít nějakou restauraci, říkali jsme si, že když sem chodí tolik lidí, nebude to zase až tak těžké. Ale bylo. V bezprostřední blízkosti jsme objevili jen Mc’Donalds, kam se nám moc nechtělo. A nechápali jsme, kde se stravovala ta spousta lidí během her. Nejspíš bývaly v těch dnes uzavřených prostorách i jiné restaurace. Přišlo nám opravdu líto, že tak velký prostor je dnes tak málo využíván službami, protože z celé Číny se sem sjíždějí autobusy, aby tu pýchu olympijských stadionů viděli. Posadili jsme se tedy na lavičku a čekali, až se setmí a uvidíme vše osvětlené. Jak se stmívalo, začaly se postupně rozsvěcet jak stadion, tak plavecký bazén, i sloup s olympijskými kruhy a vše působilo trošku magicky. Všude kolem nás proudili davy lidí a z beden hrál falešně nějaký koncert. Když jsme se dost vynadívali, vyrazili jsme se konečně někam najíst a pak na kutě.

Letní palác

Vstávali jsme kolem osmé. Dnešním plánem bylo navštívit Letní palác. Park, s krásným palácem, jež během léta obýval císař, který se nachází ve čtvrti Haidian, což je nedaleko místa, kde bydlíme. Sraz s kamarádkou jsme měli v půl desáté u východu metra Beigongmen. Chvíli před půl Simča psala, že bohužel nestíhá, trošku zaspala. No jo, těžký život na studentských kolejích. Vydali jsme se tedy do parku sami. Vstupné bylo opět rozděleno – buď 60 Y, a v tom případě je vše v ceně, nebo 30 Y, a v tom případě je v ceně pouze vstup do parku a například návštěvu uličky Suzhou nebo paláce si musíte zaplatit zvlášť. Zvolili jsme tu levnější variantu. Chrámů už jsme viděli několik a určitě jich ještě více uvidíme a uličku si připlatíme. Nakonec pro nás Aleš uhádal i studentskou slevu, i když to ani tady nebylo vůbec jednoduché. Náš vstup tedy byl 15 Y. Vešli jsme dovnitř. Park byl opravdu krásný a obrovský. Prošli jsme kolem prvního stánku, vstoupili na most a řekli si, že se musíme jít podívat i pod něj. Zaplatili jsme tedy zvláštní vstupné v hodnotě 10 Y a šli jsme si prohlédnout takové čínské Benátky. Loudali jsme se po nábřeží, nakukovali do různých obchůdků, dělali fotky a odmítali projížďky na loďkách. Po nějaké době jsme se opět vrátili na most a pokračovali dále v cestě. Prošli bránou na malé nádvoříčko, odkud se linuly zvláštní hlasité zvuky. Jakoby se mísily různé styly. Na levé straně jsme viděli houf lidí v čele s dirigentkou a kapelou, kteří sborově zpívali jakési ukřičené čínské písně, a když jsme se podívali na stranu pravou, uviděli jsme jednu reprobednu, ze které se linuly zvuky nejmodernější hudby, v jejímž rytmu se houpali nejen ženy, ale i muži. Takový náš aerobik, něco podobného, co jsme zažili už v Chengde. Chvíli jsme obě skupinky pozorovali a pak se vydali vzhůru k prvnímu chrámu. Škoda, že dnes je Peking zahalen do opravdu hustého smogu. Jinak by totiž z toho vrchu byl krásný výhled. Takhle jsme se aspoň trošičku zapotili při vyšlápnutí všech těch schodů, domysleli si, jak krásný výhled tu asi je a pokračovali dále. Scházeli jsme prudkým kopcem, až jsme dorazili na nábřeží obrovského jezera, kde se tlačilo spoustu lodiček plných především čínských turistů. Obecně je tu mnohem více čínských než zahraničních turistů. A když už tu nějaké zahraniční turisty vidíme, tak spíše celé rodinky. Jen tak někdo si sám do Číny nevyjíždí. Alespoň v něčem tvoříme výjimku. Procházeli jsme se tedy kolem jezera, prodírali se neuvěřitelnou masou lidí, dali si párek na špejly a brambůrky a vychutnávali si zeleň, které je v tomto parku opravdu mnoho. Párek je tu sladký, není nad polskou klobásu. Bohužel nám počasí dnes opravdu moc nepřálo, začalo kapat, pak pršet a nakonec lilo jako z konve. Takže jsme celí promáčení došli domů, kde jsme se převlékli a spěchali na univerzitu. Já, abych se podívala, co je nového ve světě, prostřednictvím internetu a Aleš utíkal na hodinu.