Hovínko

Je tu jedna historka, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Stalo se to první den, kdy jsme byli v Chengde. Chengde je docela moderní město, ale i přesto nás tu spoustu věcí dokázalo překvapit. Co nejvíce udivilo mě, bylo toto. Čekali jsme na Aleše před internetovou kavárnou. Otočila jsem se a co nevidím. Malý chlapeček sedí na chodníku na bobku, stažené kalhoty, za sebou trošku mokré noviny a … hovínko. Všude kolem chodí lidé, jezdí auta, jako by se nic nedělo. V tom se chlapeček zvedne a kráčí si to k ženě, sedící v křesle před svým obchodem a hrající si s telefonem. Patrně jeho maminka. Chlapeček se přes ní ohne, čeká, až si maminka dopíše zprávu. Chvilku to trvalo, chlapeček už se trošku vzpouzí a tak ho maminka tak letmo utře toaletním papírem, který posléze odhodí asi tak metr od sebe před svůj vlastní obchod. Chlapeček si ještě předtím, než si natáhne opět kalhoty, prstíkem zkontroluje, jestli to maminka udělala dobře a odběhne si dál hrát se svými kamarády. Maminka po chvíli vstane z křesla, zmuchlá noviny s hovínkem a hodí je do nejbližšího koše… Lepší než toitoiky, ne?

Víkendový výlet do Chengde – třetí den

Třetím dnem byla neděle. V půl druhé nám odjížděl vlak, tak jsme měli dostatek času prohlédnout si ještě jeden chrámový komplex. Bohužel již od rána vydatně pršelo. Posnídali jsme v nedalekém bistru nudle s masem a taxikem dojeli k Chrámu Sumeru, štěstí a dlouhověkosti. Základní sazba v Chengde je 6 Y plus podle odjetých km. Určitě se vyplatí jezdit taxikem, než si najmout auto, které nám v hotelu nabídli. Vše je v dobré vzdálenosti. Chrám byl podobný tomu ze soboty. Zahrnuje prvky jak tibetské, tak čínské architektury a tak trochu imituje chrámy v tibetském Shigatse. Lidí bylo méně, protože pršelo a tak jsme z něho nebyli tak nadšeni, jako z toho minulého. V prostorách chrámu byla výstava tibetských fotografií. Bohužel celý chrám vypadal, že by potřeboval četu uklízeček s prachovkami, protože to skoro v každé místnosti vonělo, jak u babičky na půdě. Pršelo a pršelo, tak jsme byli rádi, že se blíží čas odjezdu našeho vlaku. Po půl jedné jsme již čekali na vlak na přeplněném nádraží. Ve vlaku byla opět puštěná klimatizace, takže jsme trošku mrzli. Za čtyři a půl hodiny jsme dojeli do Pekingu a těšili se do postele. Trošku jsme nastydli, ale po drobné rekonvalescenci a teplé sprše se nám udělalo lépe.

Víkendový výlet do Chengde – druhý den

Druhý den ráno jsme se vzbudili kolem deváté hodiny, trošku se umyli, dali si sušenku a vyrazili do Císařského letního sídla, což je park o rozloze asi 590 ha, který je ohraničen desetikilometrovou zdí. Vstupné do tohoto parku bylo 120 Y, a to je přibližně 360 Kč, a žádné studentské slevy zde nevedou. V tomto parku císař Kangxi kdysi nechal postavit 36 půvabných budov a císař Qianlong v tom pokračoval. Bohužel park utrpěl velké škody při řádění Japonců a spoustu chrámů bylo poničeno nebo úplně zničeno a celková plocha parku se také zmenšila. Velkou část parku zabírá jezero, po kterém se můžete projet loďkou, najdete tu obchůdky, kde si můžete dát něco dobrého. Existuje tu dokonce společnost, která vás malými autobusy (které vypadají trošku jako prodloužené golfové vozíky) povozí po celém parku. My jsme si prošli především hlavní část parku, tzn. Přední palác, kde se nachází hlavní trůnní sál. Došli jsme k věži Mlžného deště, která sloužila jako císařská studovna, prošli kolem pagody Yongyousi, kterou kdysi obepínal chrám zničený Japonci. Bránu parku jsme opouštěli kolem půl třetí, vzali si taxi, kterým jsme se nechali odvézt k velmi známému chrámu, nazývající se Putuozongcheng. Vstup do tohoto chrámu také nebyl nijak levný – 80 Y a opět zde neposkytovaly žádné studentské slevy. Tento chrám je největší v Chengde a je to vlastně zmenšenina Dalajlámova paláce Potala postaveného v Lhase. Byl postaven v roce 1771 v naději, že Dalajláma navštíví Chengde, ale tato návštěva se nikdy neuskutečnila. I přestože jde o zmenšeninu tibetského paláce, působí komplex budov velmi velkolepě. Nicméně na druhou stranu jsem z místa měl pocit, že jde jen o to ukázat, že čínská vláda respektuje jiná etnika a dělá pozitivní kroky vůči Tibeťanům. Spíše jsem si připadal, že procházím mrtvým městem, nikde nebyl ani jediný mnich, jen všude kolem pobíhali muži a ženy v černých kalhotách a bílých košilích či tričkách. Podobně jako neuniformovaní vojáci u Zakázaného města. Z komplexu, kterým jsme stoupali, se začalo objevovat panorama hor, na kterých byla vidět zeď obklopující Císařské letní sídlo. Zajímavé je, že po Číně cestuje stále málo turistů, proto ani místní taxikáři neznají pár vět anglicky nebo rusky. Většinou vždy ukážeme v průvodci nějaké znaky a oni pochopí případně je pomocí ukazováčku navigujeme, kde zabočit a kudy nás kam mají dovést. Byli jsme utahaní a uťapaní, tak jsme si šli do hotelu – skoro hotelu, dát věci a vyrazili na večeři. Opět jsme prošli několik restaurací, než jsme našli obrázkové menu, které sice bylo v čínštině, ale člověk alespoň může tušit, co dostane k jídlu. Když jsme se pak po večeři vraceli do hotelu, bylo náměstí plné lidí a hrála zde taneční hudba. Zvědavost nám nedala a také jsme se šli podívat. Asi polovina náměstí byla obsazená ženami, které všechny do jediné tančily to samé. Vypadalo to tak trošku jako aerobic, jen s úplně jinými kroky. Holky samozřejmě nemohly zůstat pozadu a s hlavou skloněnou k nohám Číňanek se pokoušely dostat do rytmu. Občas se dařilo, občas méně, ony si to ale opravdu užívaly. A nejen ony, dvě Evropanky mezi desítkami Číňanek přilákaly pozornost nejednoho Číňana. Večer jsme leželi na pokoji a zabíjeli komáry. Usnuli jsme bez sprchy, upocení a nevoňaví.

Víkendový výlet do Chengde – první den

Lístky jsme koupili už ve čtvrtek, protože z důvodu obrovské masy Číňanů je jich občas nedostatek. V pátek v 8.07 nám jel vlak z hlavního pekingského nádraží směrem do Chengde. Na nádraží jsme podle lístku a znaků, které měly znázorňovat Chengde, na vývěsní tabuli našli naše nástupiště. Pekingské hlavní nádraží je obrovské, před každým nástupištěm se nachází čekárna, která je taktéž obrovská. Do vlaků začínají pasažéry pouště asi půl hodiny před odjezdem a pět minut před odjezdem se uzavírá brána a nikdo na nástupiště už není vpuštěn. Na lístku jsme měli napsané číslo vagonu a číslo sedadla, vše jsme v pohodě našli, usadili se na tvrdších sedačkách přikrytých jakousi modrou látkou. Z jedné strany vagonu je vždy sedadlo pro dva, z druhé strany pro tři lidi. Sedadla jsou vždy naproti sobě, jak jsme zvyklí z českých vlaků, a mezi nimi stoleček, kam si můžete odkládat své věci. Nejčastěji to bylo jídlo, pití nebo noviny. Číňané podobně jako Rusové jízdu vlakem využívají k tomu, aby se pořádně nebaštili. I my jsme si z toho vzali příklad a na zpáteční cestě jsme si něco dobrého na svůj stoleček taky vyndali. Při koupi lístků nám bylo řečeno, že cesta trvá 3 hodiny. Měli jsme štěstí, v naší řadě seděli i Francouz se svou vietnamskou ženou a synem. Povídali jsme si na různá témata a zjistili při tom, že by cesta měla trvat dvě hodiny. No nakonec to byly čtyři hodiny a půl. Během této cesty vlak zastavoval jen několikrát. Když jsme dorazili do Chengde, museli jsme při odchodu z nádraží znovu ukazovat své lístky ke kontrole. A pak už se na nás hned vrhli lidé, kteří nabízeli ubytování. Nabídka za 150 Y pro všechny tři nás zaujala, což jsme na sobě dali znát, a najednou už sedíme v malém mikrobusu s dalšími cestujícími a vydáváme se směr centrum. Vzala si nás na starost jedna starší Číňanka. Dovedla nás k hotelu, který vypadal opravdu hezky, ukázala nám náš pokoj. Byly to čtyři postele, jeden stolek, televize a větrák. Záchod a sprcha byly na chodbě. Co jsem si myslela, když jsem poprvé uviděla to, čemu oni říkali záchod, snad ani neumím popsat. Samozřejmě turecké záchody, na čemž ale není nic špatného, co pro nás bylo trošku nezvyklé, bylo to, že kóje nebyly oddělené celé, ale jen do poloviny. Takže každý, kdo vstoupil (ono stačilo i to, když šel kolem, protože dveře se nedaly pořádně zavřít), viděl úplně všechno. Obrázek snad napoví více. Do koupelny já jsem jen nakoukla. A hned mě napadlo, že tady bych se spíš ušpinila, než umyla, popřípadě si dovezla něco na památku třeba v podobě plísní či bradavic, tak jsem si nakoupila spoustu vlhčených ubrousků a očistu jsem prováděla takto. Samozřejmě jsme se pokusili cenu usmlouvat, a protože se nám to nepodařilo, pokusili jsme se najít ubytování vlastními silami. A to není vůbec jednoduché, první problém bylo hotel vůbec poznat, když se nám to podařilo, tak nikde nemluvili jinak než čínsky a i tak jsme pochopili, že nás vyháněli. Nakonec jsme se od mladého páru dozvěděli, že takovéto malé hotely neubytovávají cizince, pokusili se nám pomoci, ale všude byla odpověď stejná nebo byla cena moc vysoká. Takže jsme nakonec skončili tam, kde jsme byli poprvé. Zaplatili jsme ubytování a zálohu, dali si batohy do pokoje a vyrazili do ulic. Chengde leží asi 255 km od Pekingu. Je to bývalé císařské letovisko s obrovský parkem a muzeem Císařského paláce. Na první pohled nás překvapilo, že je to docela moderní město s výstavbou obrovských mrakodrapů, samozřejmě jsou tu i místa, která s těmito kontrastují. Uličky s trhy ovoce, jídla, oblečení a všeho možného, Číňané hrající čínské šachy. Chodili jsme po městě, na kterém bylo vidět, že se rozvijí. Všude stály vysoké žluté jeřáby, které stavěli vysoké moderní obytné domy. Když jsme jeli do Čengde, tak jsem si myslel, že narazíme na město, které s pokrokem nemá co do činění. Byl jsem opravdu překvapen, že centrum města je velmi moderní a všude kolem probíhá stavba nových domů. Služby jsou ve městě velmi rozšířené a ceny se od pekingských moc nelišily. Byl jsem překvapen. Přesto, je vidět, že moderní město může růst rychle, ale mentalita lidí roste pomaleji. Svědčí o tom nepořádek, kolem nových domů. Přijde mi, že se učí, jak v takových domech žít. Původní zástavba, na kterou jsme narazily a brzy se určitě úplně vytratí je vidět na jedné z fotografií. První den jsme uzavřeli večeří v místní restauraci, dali jsme si rýži s nějakým masíčkem, které na mě bylo zase moc mastné, ale Simče a Alešovi moc chutnalo. Po vyčerpávajícím dni jsme padli do postele, chvíli si povídali a pak usnuli tvrdým spánkem.

Renmin University of China

Už druhý týden chodím do školy na předměty, které mi byly univerzitou nabídnuty. Kampus univerzity je obrovský. Budovy, v kterých se učíme, jsou nové. Ve všech z nich je zdarma internet – wifi, který bohužel né vždy funguje. Lepší než v Almatě, kde internet byl v knihovně na jednu hodinu pro každého, a to člověk musel mít štěstí, když právě šel. Od té doby, co nemáme internet doma, tak je to pro nás trošku oříšek dostat se na email nebo dát nějaké příspěvky na blog, který je odsud blokován, a proto příspěvky publikuje Mišky sestra Hel. Už z ní je super blogger. Zpět k univerzitě. Kurzy, které jsem si vybral, nemají takovou kvalitu, jakou jsem očekával. Jen jeden ze tří naplňuje můj zájem. Nicméně jsem se rozhodl, navštívit i jiné kurzy, na které sice máme zakázaný přístup, ale snad to nějak vyřeším a nebude to takový problém. Kvalita výuky je různá a záleží na profesorovi. Jeden látku vykládá z patra, druhý čte z projektoru text, který si můžu přečíst taky, a jiný to kombinuje. Bohužel interakce s čínskými studenty a vyučujícím je slabší. Na některé otázky jsou vyhýbavé odpovědi s odkazy na některé články onoho profesora. Měl jsem několik dotazů a nenechal jsem se odbít a alespoň z části jsem se dozvěděl to, co jsem chtěl. Bohužel chvílemi se učí v čínštině, čemuž my, zahraniční studenti, nerozumíme. Jiní zahraniční studenti naopak tvrdili, že u nich se učí jen v angličtině. Zaleží opravdu na vyučujícím.

MAO

Kdybychom dnes měli odkryté záclony, zase by nás probudily sluneční paprsky, které už kolem sedmé hodiny ranní byly dosti silné. Dnes jsme se do centra vydali opravdu brzy. Už ve čtvrt na devět ráno jsme měli sraz se Simčou a Hannah, což pro nás znamenalo vyjít kolem sedmé z našeho bytu. Tentokrát jsme měli v plánu konečně vidět velkého komunistického vůdce Maa. Mao zemřel v roce 1976 a hned krátce poté mu bylo na náměstí Tiananmen postaveno mauzoleum. Protože dva dny předtím, kdy jsme na náměstí Tiananmen byli, se tvořila kolem desáté hodiny obrovská fronta, rozhodli jsme se být u mauzolea hned při otevření, tedy v 8.30. Ale jak už to tady bývá, vše je jinak, než by mělo. Už ve čtvrt na devět, kdy jsme se všichni sešli, byla na náměstí obrovská fronta. Všichni čtyři jsme se zařadili a pomalým krokem postupovali. Jenže stejně jako když chcete vidět v Moskvě Lenina, nesmíte mít žádné tašky. Hannah, která umí čínsky, od jednoho hlídajícího policisty zjistila, kde se úschovna nachází. A tak jsme všichni frontu opět opustili a vydali se odložit své věci. Hned při příchodu do budovy, jsme opět museli projít kontrolou. Tam mi bylo také sděleno, že v těchto botách, měla jsem červené gumové pantofle, mě do mauzolea nepustí. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Vrátili jsme se zpět do fronty, já jsem se celou dobu schovávala před hlídajícími policisty a po nějaké hodince už jsme procházeli poslední kontrolou. A vyšlo to. K Maovi mě pustili. Kdo chtěl, mohl ještě před vstupem do mauzolea koupit bílou květinu a předložit ji v předsálí na počest velkého Maa. Všimla jsem si, že už byly květiny trošičku povadlé a když jsem viděla stůl v mauzoleu pokrytý jen těmito květinami, bylo mi to jasné. Když už jich je na stole hodně, prostě je vezmou a přendají zpět ven a znovu prodávají. Takhle se vydělává. Jak už jsem zmínila, v mauzoleu jsou dvě velké místnosti. V jedné, kde se celá fronta rozděluje na dvě části, se nachází obrovská socha sedícího Maa, v pozadí jsou vidět mraky a vrcholky hor, možná to má znamenat, že se na nás na všechny stále dívá z nebe, v popředí se nachází stůl, na kterém jsou položeny již zmíněné bílé chrizantémy. A všude kolem samozřejmě ochranka. Stejně jako u Lenina v Moskvě, ani tady se nesmíte ani na chviličku zastavit, jinak byste byli napomenuti hlídkou. Ještě před vchodem jste samozřejmě čínsky i anglicky vyzváni, abyste udržovali klid a sňali čepice z hlavy. Ve středu druhé místnosti je prosklený prostor, kde leží Maovo nabalzamované tělo ( i když údajně to je už jen figurína, protože do těla Maa se dostala jakási houba a ono začalo zelenat, podle jiných údajů existují dva Maové – jeden originál a jedna kopie a nikdo nikdy neví, viděl-li originál nebo kopii), přikryté červeným plátnem, na kterém byl srp a kladivo. Za jeho tělem v tomto proskleném prostoru stáli dva strážci a mimo prosklený prostor samozřejmě další. Věnovali jsme tedy Maovi naše upřené pohledy a pomalu jsme se sunuli ven. Fronta se ani o trošičku nezmenšila, stále přicházeli noví a noví lidé. My jsme si vyzvedli své tašky a šli směrem k nádraží. Chtěli jsme si koupit jízdenky na vlak do Chengde, kam máme namířeno v pátek. Hlavní pekingské nádraží se nachází nedaleko od náměstí Tiananmen, rozhodli jsme se jít pěšky. Cestou jsme konečně objevili poštu, odkud jsme poslali pohledy, restauraci, kde mi opravdu chutnalo. Hannah nám dělala trošku průvodkyni a poradila, co si objednat. Vyzkoušeli jsme tedy masíčko s tofu plátky a jako sladký dezert takové malé knedlíčky s pudinkovým krémem, něco jako naše buchtičky se šodó. Po dobrém jídle jsme došli až k nádraží, tam jsme si vystáli frontu k okénku, které bylo určeno pro cizince, sice zvláštní angličtinou – ticket windoew for foreign people, ale naštěstí na nás opravdu mluvili anglicky. Koupili jsme lístky, popovídali rusky s předbíhajícím Číňanem, rozloučili se s Alešem, který musel do školy a pokračovaly jsme už jen holky přes uličky Hutong do parku Beihai. Hutongy jsou tradiční pekingské uličky, které křižují město od východu k západu. Najdete zde jednopatrová chatrná obydlí, ve kterých stále ještě žije asi čtvrtina pekingských obyvatel, ačkoliv spoustu takových ulic bylo zničeno ve snaze přestavět Peking v modernější město. Když jsme procházely jeden takový Hutong, narazily jsme na opravdu chatrné domečky, ale i na trošku hezčí. Pak nám Hannah objasnila, že je to hotel. Do parku Beihai jsme nakonec dojely taxíkem, bylo to přece jen trochu daleko. Zaplatily vstupné 20 juanů a vydaly se do parku, který je místem pro relaxaci a procházky. Park je z velké části tvořen jezerem, po kterém se můžete projet na loďce nebo si jen tak ze břehu vychutnávat obrovské množství leknínů. Co vás na první pohled zaujme je 36 metrů vysoká Bílá pagoda, která byla postavena v roce 1651 při příležitosti návštěvy tibetského Dalajlámy. My jsme si prošly park, cestou na Bílou pagodu jsme se podívaly do chrámu Yong’an, poseděly na lavičce u jezírka a povídaly o všem možném i nemožném. Zkrátka vychutnávaly jsme si Peking každým smyslem. Kolem čtvrté odpoledne jsme odcházely, vyzkoušely si poprvé jízdu autobusem. Není to zrovna moc snadné, když neumíte čínsky. Při vstupu do autobusu musíte totiž říct, na jakou zastávku jedete, aby vám slečna mohla dát lístek. Dojely jsme na nejbližší stanici metra, rozloučily se s Hannah a pokračovaly dál k Renmin univerzitě, kde jsme měly sraz s Alešem. Dali jsme si pak něco dobrého k jídlu a vyrazili domů.

Největší náměstí na světě.- Tiananmen