Druhý den ráno jsme se vzbudili kolem deváté hodiny, trošku se umyli, dali si sušenku a vyrazili do Císařského letního sídla, což je park o rozloze asi 590 ha, který je ohraničen desetikilometrovou zdí. Vstupné do tohoto parku bylo 120 Y, a to je přibližně 360 Kč, a žádné studentské slevy zde nevedou. V tomto parku císař Kangxi kdysi nechal postavit 36 půvabných budov a císař Qianlong v tom pokračoval. Bohužel park utrpěl velké škody při řádění Japonců a spoustu chrámů bylo poničeno nebo úplně zničeno a celková plocha parku se také zmenšila.
Velkou část parku zabírá jezero, po kterém se můžete projet loďkou, najdete tu obchůdky, kde si můžete dát něco dobrého. Existuje tu dokonce společnost, která vás malými autobusy (které vypadají trošku jako prodloužené golfové vozíky) povozí po celém parku. My jsme si prošli především hlavní část parku, tzn. Přední palác, kde se nachází hlavní trůnní sál. Došli jsme k věži Mlžného deště, která sloužila jako císařská studovna, prošli kolem pagody Yongyousi, kterou kdysi obepínal chrám zničený Japonci. Bránu parku jsme opouštěli kolem půl třetí, vzali si taxi, kterým jsme se nechali odvézt k velmi známému chrámu, nazývající se Putuozongcheng. 
Vstup do tohoto chrámu také nebyl nijak levný – 80 Y a opět zde neposkytovaly žádné studentské slevy. Tento chrám je největší v Chengde a je to vlastně zmenšenina Dalajlámova paláce Potala postaveného v Lhase. Byl postaven v roce 1771 v naději, že Dalajláma navštíví Chengde, ale tato návštěva se nikdy neuskutečnila. I přestože jde o zmenšeninu tibetského paláce, působí komplex budov velmi velkolepě. Nicméně na druhou stranu jsem z místa měl pocit, že jde jen o to ukázat, že čínská vláda respektuje jiná etnika a dělá pozitivní kroky vůči Tibeťanům. 
Spíše jsem si připadal, že procházím mrtvým městem, nikde nebyl ani jediný mnich, jen všude kolem pobíhali muži a ženy v černých kalhotách a bílých košilích či tričkách. Podobně jako neuniformovaní vojáci u Zakázaného města. Z komplexu, kterým jsme stoupali, se začalo objevovat panorama hor, na kterých byla vidět zeď obklopující Císařské letní sídlo. Zajímavé je, že po Číně cestuje stále málo turistů, proto ani místní taxikáři neznají pár vět anglicky nebo rusky. 
Většinou vždy ukážeme v průvodci nějaké znaky a oni pochopí případně je pomocí ukazováčku navigujeme, kde zabočit a kudy nás kam mají dovést. Byli jsme utahaní a uťapaní, tak jsme si šli do hotelu – skoro hotelu, dát věci a vyrazili na večeři. Opět jsme prošli několik restaurací, než jsme našli obrázkové menu, které sice bylo v čínštině, ale člověk alespoň může tušit, co dostane k jídlu. Když jsme se pak po večeři vraceli do hotelu, bylo náměstí plné lidí a hrála zde taneční hudba. Zvědavost nám nedala a také jsme se šli podívat. Asi polovina náměstí byla obsazená ženami, které všechny do jediné tančily to samé. 
Vypadalo to tak trošku jako aerobic, jen s úplně jinými kroky. Holky samozřejmě nemohly zůstat pozadu a s hlavou skloněnou k nohám Číňanek se pokoušely dostat do rytmu. Občas se dařilo, občas méně, ony si to ale opravdu užívaly. A nejen ony, dvě Evropanky mezi desítkami Číňanek přilákaly pozornost nejednoho Číňana. Večer jsme leželi na pokoji a zabíjeli komáry. Usnuli jsme bez sprchy, upocení a nevoňaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat