MAO

Kdybychom dnes měli odkryté záclony, zase by nás probudily sluneční paprsky, které už kolem sedmé hodiny ranní byly dosti silné. Dnes jsme se do centra vydali opravdu brzy. Už ve čtvrt na devět ráno jsme měli sraz se Simčou a Hannah, což pro nás znamenalo vyjít kolem sedmé z našeho bytu. Tentokrát jsme měli v plánu konečně vidět velkého komunistického vůdce Maa. Mao zemřel v roce 1976 a hned krátce poté mu bylo na náměstí Tiananmen postaveno mauzoleum. Protože dva dny předtím, kdy jsme na náměstí Tiananmen byli, se tvořila kolem desáté hodiny obrovská fronta, rozhodli jsme se být u mauzolea hned při otevření, tedy v 8.30. Ale jak už to tady bývá, vše je jinak, než by mělo. Už ve čtvrt na devět, kdy jsme se všichni sešli, byla na náměstí obrovská fronta. Všichni čtyři jsme se zařadili a pomalým krokem postupovali. Jenže stejně jako když chcete vidět v Moskvě Lenina, nesmíte mít žádné tašky. Hannah, která umí čínsky, od jednoho hlídajícího policisty zjistila, kde se úschovna nachází. A tak jsme všichni frontu opět opustili a vydali se odložit své věci. Hned při příchodu do budovy, jsme opět museli projít kontrolou. Tam mi bylo také sděleno, že v těchto botách, měla jsem červené gumové pantofle, mě do mauzolea nepustí. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Vrátili jsme se zpět do fronty, já jsem se celou dobu schovávala před hlídajícími policisty a po nějaké hodince už jsme procházeli poslední kontrolou. A vyšlo to. K Maovi mě pustili. Kdo chtěl, mohl ještě před vstupem do mauzolea koupit bílou květinu a předložit ji v předsálí na počest velkého Maa. Všimla jsem si, že už byly květiny trošičku povadlé a když jsem viděla stůl v mauzoleu pokrytý jen těmito květinami, bylo mi to jasné. Když už jich je na stole hodně, prostě je vezmou a přendají zpět ven a znovu prodávají. Takhle se vydělává. Jak už jsem zmínila, v mauzoleu jsou dvě velké místnosti. V jedné, kde se celá fronta rozděluje na dvě části, se nachází obrovská socha sedícího Maa, v pozadí jsou vidět mraky a vrcholky hor, možná to má znamenat, že se na nás na všechny stále dívá z nebe, v popředí se nachází stůl, na kterém jsou položeny již zmíněné bílé chrizantémy. A všude kolem samozřejmě ochranka. Stejně jako u Lenina v Moskvě, ani tady se nesmíte ani na chviličku zastavit, jinak byste byli napomenuti hlídkou. Ještě před vchodem jste samozřejmě čínsky i anglicky vyzváni, abyste udržovali klid a sňali čepice z hlavy. Ve středu druhé místnosti je prosklený prostor, kde leží Maovo nabalzamované tělo ( i když údajně to je už jen figurína, protože do těla Maa se dostala jakási houba a ono začalo zelenat, podle jiných údajů existují dva Maové – jeden originál a jedna kopie a nikdo nikdy neví, viděl-li originál nebo kopii), přikryté červeným plátnem, na kterém byl srp a kladivo. Za jeho tělem v tomto proskleném prostoru stáli dva strážci a mimo prosklený prostor samozřejmě další. Věnovali jsme tedy Maovi naše upřené pohledy a pomalu jsme se sunuli ven. Fronta se ani o trošičku nezmenšila, stále přicházeli noví a noví lidé. My jsme si vyzvedli své tašky a šli směrem k nádraží. Chtěli jsme si koupit jízdenky na vlak do Chengde, kam máme namířeno v pátek. Hlavní pekingské nádraží se nachází nedaleko od náměstí Tiananmen, rozhodli jsme se jít pěšky. Cestou jsme konečně objevili poštu, odkud jsme poslali pohledy, restauraci, kde mi opravdu chutnalo. Hannah nám dělala trošku průvodkyni a poradila, co si objednat. Vyzkoušeli jsme tedy masíčko s tofu plátky a jako sladký dezert takové malé knedlíčky s pudinkovým krémem, něco jako naše buchtičky se šodó. Po dobrém jídle jsme došli až k nádraží, tam jsme si vystáli frontu k okénku, které bylo určeno pro cizince, sice zvláštní angličtinou – ticket windoew for foreign people, ale naštěstí na nás opravdu mluvili anglicky. Koupili jsme lístky, popovídali rusky s předbíhajícím Číňanem, rozloučili se s Alešem, který musel do školy a pokračovaly jsme už jen holky přes uličky Hutong do parku Beihai. Hutongy jsou tradiční pekingské uličky, které křižují město od východu k západu. Najdete zde jednopatrová chatrná obydlí, ve kterých stále ještě žije asi čtvrtina pekingských obyvatel, ačkoliv spoustu takových ulic bylo zničeno ve snaze přestavět Peking v modernější město. Když jsme procházely jeden takový Hutong, narazily jsme na opravdu chatrné domečky, ale i na trošku hezčí. Pak nám Hannah objasnila, že je to hotel. Do parku Beihai jsme nakonec dojely taxíkem, bylo to přece jen trochu daleko. Zaplatily vstupné 20 juanů a vydaly se do parku, který je místem pro relaxaci a procházky. Park je z velké části tvořen jezerem, po kterém se můžete projet na loďce nebo si jen tak ze břehu vychutnávat obrovské množství leknínů. Co vás na první pohled zaujme je 36 metrů vysoká Bílá pagoda, která byla postavena v roce 1651 při příležitosti návštěvy tibetského Dalajlámy. My jsme si prošly park, cestou na Bílou pagodu jsme se podívaly do chrámu Yong’an, poseděly na lavičce u jezírka a povídaly o všem možném i nemožném. Zkrátka vychutnávaly jsme si Peking každým smyslem. Kolem čtvrté odpoledne jsme odcházely, vyzkoušely si poprvé jízdu autobusem. Není to zrovna moc snadné, když neumíte čínsky. Při vstupu do autobusu musíte totiž říct, na jakou zastávku jedete, aby vám slečna mohla dát lístek. Dojely jsme na nejbližší stanici metra, rozloučily se s Hannah a pokračovaly dál k Renmin univerzitě, kde jsme měly sraz s Alešem. Dali jsme si pak něco dobrého k jídlu a vyrazili domů.