Australanka Hannah v Pekingu

V 6.55 ráno místního času zazvonil budík. Aleš měl první den školy a mě čekala „vstreča“ s mou australskou kamarádkou Hannah, kterou jsem před dvěma lety poznala v Moskvě, kde jsme obě studovaly na MGU. Ráno bylo opět horké, sluníčko svítilo, žádné mraky na obzoru. Sraz jsme měly v 10 hodin na náměstí Tiananmen u mauzolea Maa. Protože jsem tam nikdy nebyla, vyšla jsem o něco dříve. Koupila jsem si banán na snídani, vystála obrovskou frontu, protože z mně neznámých důvodů fungovaly jen dvě pokladny, a rozjela se směr náměstí Tiananmen. Cesta metrem mi trvala asi půl hodinky, vystoupila jsem na stanici Tian anmen west a zjistila jsem, že vlastně tak úplně u náměstí nejsem a musím ještě kousek popojít. Konečně se mi naskytl výhled na největší náměstí na světě. Při pohledu na všechny ty lidi, kteří se tam mačkali, jsem si v duchu říkala – jak my se jen s Hannah najdeme. Nakonec jsme přece jen museli použít telefony a domluvit se, že se sejdeme u Památníku lidových hrdinů, který se nachází severně od Maova mauzolea. Tento obelisk měří 37,9 metrů a váží okolo 60 tun a je vyroben ze žuly a jsou na něm vyobrazeny vlastenecké a revoluční motivy. Konečně jsem v davu Číňanů a několika málo turistů uviděla slečnu ve fialovém tričku. Původně jsme chtěly vidět Maa v jeho mauzoleu, ale před tím bychom musely vystát asi tak čtyř hodinovou frontu, což se mně ani Hannah v 50 stupňovém vedru rozhodně nechtělo. Proto jsme se rozhodly, že se půjdeme raději podívat do Zakázaného města, které v duši Číňanů zaujímá důležité místo. Tento palácový areál je největší a nejzachovalejší komplex starobylých budov v Číně a svůj název získal proto, že sem prostí občané neměli po dobu 500 let přístup. Dnes pekingské úřady trvají na tom, aby bylo zakázané město nazýváno spíše „Palácovým muzeem“, a je i plně přístupné. Dříve byli občané za vstup bez pozvání okamžitě popraveni, dnes už vám stačí jen 60 Y a nemusíte se ničeho obávat. Pokoušela jsem se dostat studentskou slevu, ale tady se mi to nepodařilo. Odpověď byla, že nejsem čínským studentem. Čeho jsem si tady všimla, je to, že nic není jednotné. Někde po vás chtějí mezinárodní studentskou kartu, jinde zase chtějí jen tu čínskou. Někde jsou na semaforech odpočítavadla s čísly, jinde zase ubíhají čárky, v metru, pokud hledáte na jakou stranu nástupiště si stoupnout, jsou někde napsané hned další stanice, jinde zas až konečné. Vstoupily jsme tedy do palácového komplexu a procházeli různé místnosti, kde byly ukázky hudebních nástrojů, nástrojů k dennímu použití, sošky. Celkově je tento areál velmi obrovský, jeho rozloha je 720 000 m2 a stojí v něm 800 budov. Protože Hannah už v Pekingu byla před deseti lety, vyprávěla mi, že tam nikdy nezažila tolik lidí jako dnes. Spíše než že jsme se procházely, jsme se prodíraly v davech převážně čínských skupin s deštníky a snažily se nasát atmosféru tohoto komplexu. Po asi tříhodinové prohlídce s malými přestávkami, abychom aspoň na chvíli unikly paprskům žhavého sluníčka, jsme se vydaly směrem na Wangfujing. V tomto horkém počasí člověk ani nemá chuť k jídlu, a já speciálně na ty mastné pálivé čínské pokrmy vůbec ne. Takže jsme se s Hannah rozhodly dojít si jen na nějaké čerstvé ovoce. Nakonec jsme si na jednom tržišti právě na ulici Wangfujing daly čerstvý meloun. V této části města se vyskytují převážně bohatší Číňané a zahraniční turisté. A je to také místo, kde jsem poprvé viděla, jak se připravují štíři, mořští koníci, červi a další havěť a všichni si na tom pochutnávají… Protože jsme už obě byly po celém dni docela unavené, rozhodly jsme se jet domů. Hannah má před sebou zítra návštěvu kazachstánského velvyslanectví, protože 10. července odlétá do Aktau, města, které se nachází na západě Kazachstánu, a kde bude pracovat jako učitelka anglického jazyka. V Sydney, kde žije, není kazachstánské velvyslanectví, a protože umí mluvit čínsky, rozhodla se, že si vízum zařídí v Pekingu. Přiletěla už včera, vydala se na velvyslanectví, kde ovšem bylo zavřeno. 5. a 6. července se prý nepracuje, protože Kazachstánský prezident má narozeniny. Vyřízení víza trvá obvykle 5 dní, tak doufám, že pro Hannah ho vyřídí rychleji, aby stihla svůj let.

Blankytně modrá obloha

Blankytně modrá obloha nás vítala do dalšího čínského dne. Opět je horko a dusno. V pokoji jsme měli klimatizaci nastavenou na dvacet devět stupňů, a když jsme večer přišli domů, a to už není venku takové teplo a slunce je nad Střední Asii, tak se nám zdálo, že tu máme velmi příjemné chladno, skoro na dlouhé kalhoty. Zvolili jsme polehávací taktiku pro dnešní den, protože je to pro mě poslední den bez školy. Zítra to od rána od osmi hodin začíná a bude končit v šest. Po desáté hodině a po snídani studeného melounu jsme vyrazili na vyprahlé ulice. Došli jsme do metra, kde nás tradičně zkontrolovali, jestli nemáme bombu či nějakou zbraň, a jeli tentokráte na druhou stranu, než jsme byli doposud zvyklí, protože jsme chtěli jet částí, která má být méně obydlena. Nicméně pohledy, které se nám naskytly, byly pro mě až šokující. Všude kolem tratě byli žluté jeřáby, které stavěly novodobá sídliště. Vysoké domy, plné zatím neobydlených bytů.Některé už obydlené byly, ale jen z části. Výstavba nových cest, špinavá řeka, upachtění dělníci a hory v pozadí – tam bych rád vylezl a podíval se na Peking z hor. Ještěže metro má klimatizaci. Po jednom přestupu jsme dojeli na stanici Yonghegong do oblasti zvané Jung-che Kung, kde se nachází lamaistický chrám, který je jedním z největších pekingských buddhistických chrámů, zdobený sochami, freskami a tapisériemi. Prostory jsou obrovské, viděl jsem už mnoho buddhistických chrámů v Indii nebo v Japonsku, ale tento byl opravdu obrovský. Nicméně jsem v něm postrádal trošičku duch místa, na který jsem byl zvyklý z jiných zemí. Nevím, čím to. Velikost se chrámu ovšem vzít nedala. Procházeli jsme kratičkou alejí jehličnatých stromů, která nám poskytla na chvíli nerušený chládek, poté jsme vstoupili první branou po kamenných schodech k prvnímu sálu zvaném Lókapála – neboli strážce světel, kde se nám naskytl pohled na sochu Buddhy, která byla vyřezána z bílého santalového dřeva. Socha byla obrovská, nicméně v jedné z dalších místností nás čekala ještě větší socha Buddhy. Všude kolem nás bylo mnoho turistů, převážně z Ruska a Číňané se snažili mluvit rusky, aby jim byli dobrými průvodci. Moc jim to nešlo. Prošli jsme dalších pět sálů, v kterých byly znázorněny sochy, a různí představitelé tibetských škol společně s několika mandalami. Před každým ze sálů mohli návštěvníci zapálit vonné tyčinky. Slunce pralo, tak jsme si na chvíli sedli na lavičku u jedné z budov a sledovali ostatní turisty a přicházející klanějící se Číňany. Chvílemi se tu a tam mihl mnich. Vedle nás si sedl ruský pár. Paní vytáhla balík čínských bankovek a slovy: „Já jsem tak bohatá, že si můžu pálit peníze,“ vyrazila k místu, kde se zapalovali vonné tyčinky a vhodila do hořící nádoby čtyři sto yuanové bankovy. S Miškou jsme vyvalili oči.
Po kratičkém odpočinku a šoku z ruských boháčů jsme z chrámu odešli a procházeli se uličkami starého Pekingu, nazývaného Chaoyang, který je charakteristický nízkou starou zástavbou, až jsme došli ke Konfuciánovu chrámu. Místo, i přestože je nedaleko Lamaistického chrámu, není tak hojně navštěvováno turisty, a to jen proto, že o něm je v průvodci jen malá zmínka. Po několika krocích vstupní bránou nás vítala socha Konfucia a za ním bylo vidět další nádvoří s chrámem. Uvnitř chrámu se nachází několik hrobek dalších filozofů, kteří se alespoň trošku Konfuciovi dokázali intelektuálně vyrovnat. Hned za zdmi chrámu se nachází Císařská akademie, která měla největší rozkvět v období dynastie Ming. Skoro jsem málem zapomněl napsat, že nám přišlo, že z vedra se stalo megahorko. Po prohlídce památek jsme se vydali projít ulicemi Pekingu. Dostali jsme hlad, a tak jsme hledali nějakou restauraci, kde by měli menu s obrázky. Podařilo se, ale opět nám donesli úplně něco jiného, ale velmi zajímavého. Hovězí maso v dřevěném kbelíčku na horkých křemenech se zeleninou, jako přílohu přinesli nudle s okurkou a fazolovosojovoolejovou omáčkou, která byla nic moc. Po pozdním obědě jsme došli k vodnímu příkopu a hradbám Zakázaného města. Dovnitř jsme se dnes ještě nevydali, protože už nezbývalo moc času do schůzky s novými kamarády z Číny se kterými jsme se vydali do korejské restaurace. Ochutnali jsme různé maso na grilu s různými druhy omáček. Bylo to dobré. Miška si konečně pošmákla. Teplota venku klesala, doma jsme měli nastavenou klimatizaci na 28 stupňů a zdálo se nám po vstupu do pokoje velmi chladno.

Registrace a kamarádka Simona

V neděli 4. července jsme neměli v plánu nic moc zvláštního, protože se Aleš musel registrovat na univerzitě. Ráno jsme se tedy vzbudili do poněkud pošmourného dne (tzn. že nesvítilo sluníčko, ale horko bylo stejně k nevydržení), udělali, co bylo potřeba, posnídali čerstvý meloun a kolem desáté hodiny vyrazili směr Renmin University, která je od našeho bytu vzdálená asi půl hodinky metrem. Protože dnes přijela i kamarádka, která bude také absolvovat letní školu v Renmin University, byli jsme domluveni, že se s ní sejdeme na kolejích, kde si zařídila ubytování. Vystoupili jsme na stanici metra East Gate of Renmin University, šli asi 100 metrů rovně a dorazili k hlavní bráně, kde nás čekal obrovský rudý transparent s nápisem „Welcome to the international summer school“ a jinak vlastně nic moc, žádné ukazatele s názvem „registration“, jen pár šipek s čínskými názvy a názvy budov. Rozhodli jsme se, že najdeme kamarádku Simču, která už byla ubytovaná a věděla, kde registrace probíhá. Znali jsme číslo domu a pokoje, kdy měla bydlet. Na mapce kampusu ale byly dva domy se stejným číslem, čehož jsme si zprvu nevšimli. Našli jsme tedy první dům s číslem 17, který vypadal dost hrozivě a když jsme si k tomu domysleli cenu, kterou museli studenti za ubytování na kolejích zaplatit, začali jsme Simču trošičku litovat. No co, vydali jsme se dovnitř. Měla bydlet v pokoji 41… Takový tam ale nebyl. Poslední pokoj měl číslo 40. Po chvíli marného pátrání jsme se rozhodli, že najdeme registraci a pak se pokusíme najít i Simču. Vše jsme nakonec v pohodě našli díky mapce a instrukcím, které měl Aleš už
z Čech. Zvládli jsme registraci, která se konala ve velkém klimatizovaném sále a vydali se znovu hledat Simču. Po podrobném prozkoumání mapy jsme zjistili, že je tam ještě jedna budova s číslem 17, a to už byla konečně ta pravá. Vyjeli jsme do čtvrtého patra, zaklepali a otevřela nám sympatická slečna. Chvíli jsme popovídali a pak se vydali na obhlídku okolí. Protože už jsme měli trošku hlad, rozhodli jsme se najít nějakou typickou čínskou restauraci a dát si něco dobrého na zub. Nakonec jsme se usadili v takové malé místnůstce, kde na zdech visely obrázky jídel, které se zde podávali. Poté, co jsme si tak říkali, co by mohla být kočka a co ne, jsme se rozhodli pro nudle s jakýmsi masem a salátem. K mé smůle to bylo trošičku pálivé a dost mastné, takže Aleš měl spíš porci a půl … Po jídle jsme se rozhodli jít domů na chvíli odpočinout, protože v osm hodin večer jsme měli v plánu jít na setkání zahraničních studentů, kteří zde budou studovat. Nakonec jsme ale setkání vynechali a šli se jen tak projít večerním Pekingem. Bolely mě nožky, měla jsem puchýř, byla jsem hladová a všude jen samá čínská jídla a já chtěla něco, co se aspoň trošku podobá evropskému.. Nakonec to byl hamburger a milk shake z Mc Donaldu. Přišli jsme domů unaveni, chvíli jsme si ještě četli, plánovali další den a pak jsme hezky usnuli v příjemných klimatizovaných 22 stupních…

Průzkum města

Velmi dobře jsme se vyspali. Posnídali čerstvý meloun. Vzali sluneční brýle a vyrazili prozkoumat město. Jeli jsme prvně metrem. Systém není tak složitý. Na každé stanici si koupíte lístek za 2 yuany, což je něco málo přes 6 korun a projdete automaty. Metro je z části i nadzemka. Od naši milé ruské spolubydlící jsme dostali tip zajet na jeden bazar, který je na stanici Yonganli. Cesta nám trvala z Wudaokou asi padesát minut a třikrát jsme přesedali. Přestupy tu jsou poměrně dlouhé. Jdete a jdete a stále nejste u konce, naštěstí sledujete vřavu lidí, takže se není možné ztratit. Je opravdu hrozné horko, takže klimatizované metro je velmi příjemné místo pro drobné odpočinutí. Ulice na povrchu jsou jen plné aut, ale pěší jsou v podzemí, jako Ostravští horníci. V Ostravě mají tunelů pod zemí, ale metro jim tam stále nejezdí. Šesti patrový dům je přeplněný obchodníky, kteří se snaží prodat. Na tomto tržišti všichni mluví anglicky. Připadám si jako na tureckém bazaru, možná spíše indickém, kde i místy berou za ruku a doslova tahají do obchodu k zakoupení textilu, hodinek, triček, bund, šperků a dalších věcí. „Kolik stojí trenky,“ ptám se. „Záleží, kolik chce pán kusů,“ odvětí s úsměvem prodavačka a už nás nahání do malého krámku. Smlouvat, smlouvat a smlouvat. Jsem tu jako v ráji. Miška by se zastavila o několik yuanů výše, ale já vím, že to je jen hra, tak ji hraji až do konce. Když už jsou protivní říkám: „Moji ženě se to tričko nelíbí, opravdu si ho nekoupím.“ Prodejci hrají dost na city. „Jste můj první zákazník, šéf mě zbije, jestliže neprodám,“líčí nám žena. O kousek dál slyšíme stejnou historku. Projdeme v rychlosti všechna patra a mizíme pryč. Venku vedle vchodu je několik malých kaváren, kde sedí evropští manželé a čekají na své manželky při doušku čaje nebo piva. Smějí se na nás a my na ně. Jsme na ulici a je opět horko. Bolí nás nohy. Hledáme místo k obědu. Nacházíme zapadlou krásnou restauraci spíše bistro a pokusíme si něco objednat. Naštěstí mají obrázkové menu, takže objednáme to, co je nejlépe vyfoceno. Vyhrálo maso s nudlemi. Sedáme ke stolu. Za chvíli servírka přináší červenočernou mísu s hůlkami a malou lžičkou. Původní záměr fotografa zmást cizince se vydařil. Dostáváme cosi, jako nudlovou polévku s masem. Miška se ptá, co je to za maso. A protože kachnu nerada, říkám, že určitě drůbež. Tady by se naší kamarádce Pétě moooc líbilo. Kachna i v polévce! Polévka je velmi chutná, kromě masa a nudlí obsahuje i oříšky a salát. Mlaskáme s chutí v horku vroucí polévku. Po obědě se vydáváme zpět na rozžhavenou ulici. Jdeme a obdivujeme mrakodrapy různých tvarů. Nakonec jdeme do metra a jedeme se podívat na pozůstatky hradeb z dynastie Ming. Přicházíme k nim z druhé strany a tam působí velmi zborceně. Na druhé straně je zelený park a je cítit svěžest ze zelené trávy. Děláme několik obrázků a snažíme se utéct ze žhnoucího slunce. Nacházíme klimatizovaný obchod. Ceny jsou opravdu vysoké, později se dočítáme, že jsme navštívili jeden z nejdražších obchodů v Pekingu. Bolí nás nohy, tak se vracíme zpět domů dát si sprchu a relax. Po odpočinku jdeme s Katjou navázat bližší vztah. Zveme ji na večeři. Povídáme si. Katja je Ruska z města Tomsk, má bratra a sestru. Bratr je šampión v karate v Rusku. Sama Katja rovněž trénuje. Po večeři se jdeme ještě projít po městě. Ulice jsou plná ruchu. Toto město snad nikdy nespí. Večer přicházíme domů a Katja nám sděluje, že máme drobný problém ohledně ubytování. Neteče nám voda a asi se budeme muset stěhovat, ale o tom až jindy.

První pocity z Pekingu

Peking je čtrnáctimiliónové hlavní město nejlidnatějšího státu světa. Počet obyvatel je ovšem pouze odhad. Ve skutečnosti může mít až od 2-3 milióny více. Tady není opravdu nikdy nikdo sám. Taky tady neplatí poučka, že každý šestý člověk na světě je Číňan. Tady je totiž každý Číňan. Není ovšem Číňan jako Číňan. Čína se jeví jako homogenní stát, kde většina obyvatel je chanského původu. Etnické menšiny zaujímají v Číně na evropské poměry i středně velké státy. Jedním z nejvíce zastoupených národů jsou Čuangové, které mají přibližně 17 miliónů příslušníků. Velmi početní jsou i Mandžuové, Chuejové, Miaové či Ujguři. Peking je kosmopolitní město, ve kterém potkáte každé etnikum, i takové, které není autochtonní. Žije zde velké množství Korejců, Mongolů a dalších. Ulice Pekingu jsou relativně čisté, snad i díky olympiádě se mnoho změnilo. Přesto přes velké horko a vlhkost se občas k nosu dostane nelibá vůně kanalizace. Silnice jsou většinou tří až pěti proudové v obou směrech, po jejich bočních stranách je pruh pro cyklisty a motorky. Úzké uličky jsou jen ve starých čtvrtích. Pravidla silničního provozu jsou pro nás zatím nepochopena. Funguje to tu podobně jako v Egyptě nebo v Indii, musíte splynout s davem, který vytvoří masu, a ta projde skrz cestu. Naštěstí tu tak moc netroubí jako na Blízkém východě. Velká část města je postavena z vysokých mrakodrapů a výškových budov. Sami bydlíme v dvanáctém patře ze sedmnácti, a to jsme v docela nízkém domě. Domy jsou velmi podobné západním typům.

Let do Pekingu

Nastoupili jsme do letadla na letišti v Mnichově od společnosti Etihad a vydali jsme se na cestu do Pekingu. Čekal nás jeden přestup v Abu Dhabí. Cestu nám zpříjemnila slovenská letuška Zuzan, která byla evidentně ráda, že si může popovídat slovensky. Byli jsme druhými cestujícími během její dvacetiměsíční kariery, kteří pocházeli z Československa. Po jídle jsem si pustil dva ruské filmy a za chvíli jsme už přistávali ve Spojených arabských emirátech, kde bylo osm hodin večer a měli jsme jednu hodinu času na přestup. Prošli jsme půl letiště, abychom jsme se dostali na gate, a překvapivě jsme se vrátili na stejné místo, jen o patro níže. Letadlo Abu Dhabí-Peking bylo úplně plné, na rozdíl od letadla ve směru Mnichov-Abu Dhabí. V okamžiku, kdy jsme si sedli do letadla, tak si někdo silně potáhl, že to celé letadlo slyšelo. Číňané jsou tím pověstní. Slovo kapesník, nepatří do jejich slovníku. Opět jsme dostali jídlo a tentokrát jsme byli za sedm hodin na místě. Na pekingském letišti nás měla čekat kazašská kamarádka Nazili. A taky že nás čekala. Museli jsme se sice trošku hledat, ale díky fotografiím, které jsme si předem poslali, jsme se našli. Nazili byla velmi příjemná, na všechny dotazy nám odpověděla a doprovodila nás až k našemu bytu, kde nás už čekala naše nová spolubydlící Ruska Katja. Když jsme si odnesli věci do našeho nového pokoje, zjistili jsme, že budeme mít asi trošku problém s registrací, která je v Číně nutná pro všechny, kteří nebydlí v hotelu. Naštěstí naše kazachstánské kamarádky ihned volali a zjišťovali, co a jak. Naštěstí umí čínsky a my rusky. Umět tady anglicky je jako být na francouzské svatbě. Snad jen díky olympijským hrám před dvěma lety se pod mnohými čínskými nápisy objevily i anglické popisky. Naštěstí v metru je to dvojjazyčně, jinak bychom byli úplně ztraceni. Nejvíce mě na metru zaujalo to, že mají osvětlenou reklamu i v době průjezdu mezi stanicemi vně vozu, na zdi tunelu. Registraci jsme díky Kalimě a její kamarádce dobře zvládli a vydali se domů odpočinout. V podvečer, kdy už nesvítilo sluníčko, ale bylo přesto dusno a horko, jsme se vydali projít v okolí Wudaokou. Koupili jsme si koblihu plněnou likérovým krémem a bylo ho tam hodně, asi tolik jako na celém českém pekáči ve všech koblihách. Mňam. Chodili jsme po ulicích, které se zaplňovaly prodejci s různými věcmi. Ulice ožívaly. Ve dne je takové horko, že většina lidí je v metru, nákupním středisku nebo doma. Červenec je nejteplejším měsícem v roce, který v Pekingu můžeme zažít. Ulice byly najednou plné lidí, že se nebylo možné prodrat či jít rychlým krokem. To vše úderem desáté hodiny začalo upadat. Protože jsme byli už unavení po dlouhém dni a po třináctihodinovém letu, který někdo prospal a někdo probděl, tak jsme šli domů. Když jsme dorazili, tak Katja nebyla ještě doma, a nešel nám elektrický proud. Dali jsme si další sprchu, protože se z nás během dvou hodin staly dvě lízátka, která dobře lepí. Usnuli jsme velmi rychle.