Velmi dobře jsme se vyspali. Posnídali čerstvý meloun. Vzali sluneční brýle a vyrazili prozkoumat město. Jeli jsme prvně metrem. Systém není tak složitý. Na každé stanici si koupíte lístek za 2 yuany, což je něco málo přes 6 korun a projdete automaty. Metro je z části i nadzemka. Od naši milé ruské spolubydlící jsme dostali tip zajet na jeden bazar, který je na stanici Yonganli. Cesta nám trvala z Wudaokou asi padesát minut a třikrát jsme přesedali. Přestupy tu jsou poměrně dlouhé. Jdete a jdete a stále nejste u konce, naštěstí sledujete vřavu lidí, takže se není možné ztratit. Je opravdu hrozné horko, takže klimatizované metro je velmi příjemné místo pro drobné odpočinutí. Ulice na povrchu jsou jen plné aut, ale pěší jsou v podzemí, jako Ostravští horníci. V Ostravě mají tunelů pod zemí, ale metro jim tam stále nejezdí. Šesti patrový dům je přeplněný obchodníky, kteří se snaží prodat. Na tomto tržišti všichni mluví anglicky. Připadám si jako na tureckém bazaru, možná spíše indickém, kde i místy berou za ruku a doslova tahají do obchodu k zakoupení textilu, hodinek, triček, bund, šperků a dalších věcí. „Kolik stojí trenky,“ ptám se. „Záleží, kolik chce pán kusů,“ odvětí s úsměvem prodavačka a už nás nahání do malého krámku. Smlouvat, smlouvat a smlouvat. Jsem tu jako v ráji. Miška by se zastavila o několik yuanů výše, ale já vím, že to je jen hra, tak ji hraji až do konce. Když už jsou protivní říkám: „Moji ženě se to tričko nelíbí, opravdu si ho nekoupím.“ Prodejci hrají dost na city. „Jste můj první zákazník, šéf mě zbije, jestliže neprodám,“líčí nám žena. O kousek dál slyšíme stejnou historku. Projdeme v rychlosti všechna patra a mizíme pryč. Venku vedle vchodu je několik malých kaváren, kde sedí evropští manželé a čekají na své manželky při doušku čaje nebo piva. Smějí se na nás a my na ně. Jsme na ulici a je opět horko. Bolí nás nohy. Hledáme místo k obědu. Nacházíme zapadlou krásnou restauraci spíše bistro a pokusíme si něco objednat. Naštěstí mají obrázkové menu, takže objednáme to, co je nejlépe vyfoceno. Vyhrálo maso s nudlemi. Sedáme ke stolu. Za chvíli servírka přináší červenočernou mísu s hůlkami a malou lžičkou. Původní záměr fotografa zmást cizince se vydařil. Dostáváme cosi, jako nudlovou polévku s masem. Miška se ptá, co je to za maso. A protože kachnu nerada, říkám, že určitě drůbež. Tady by se naší kamarádce Pétě moooc líbilo. Kachna i v polévce! Polévka je velmi chutná, kromě masa a nudlí obsahuje i oříšky a salát. Mlaskáme s chutí v horku vroucí polévku. Po obědě se vydáváme zpět na rozžhavenou ulici. Jdeme a obdivujeme mrakodrapy různých tvarů. Nakonec jdeme do metra a jedeme se podívat na pozůstatky hradeb z dynastie Ming. Přicházíme k nim z druhé strany a tam působí velmi zborceně. Na druhé straně je zelený park a je cítit svěžest ze zelené trávy. Děláme několik obrázků a snažíme se utéct ze žhnoucího slunce. Nacházíme klimatizovaný obchod. Ceny jsou opravdu vysoké, později se dočítáme, že jsme navštívili jeden z nejdražších obchodů v Pekingu. Bolí nás nohy, tak se vracíme zpět domů dát si sprchu a relax. Po odpočinku jdeme s Katjou navázat bližší vztah. Zveme ji na večeři. Povídáme si. Katja je Ruska z města Tomsk, má bratra a sestru. Bratr je šampión v karate v Rusku. Sama Katja rovněž trénuje. Po večeři se jdeme ještě projít po městě. Ulice jsou plná ruchu. Toto město snad nikdy nespí. Večer přicházíme domů a Katja nám sděluje, že máme drobný problém ohledně ubytování. Neteče nám voda a asi se budeme muset stěhovat, ale o tom až jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat