úterý 17. srpna 2010
pondělí 16. srpna 2010
Obří televizní obrazovka
Protože jsme se do Pekingu dostali o den dříve, než jsme plánovali, měli jsme s Míšou a Kájou ještě jeden den v Pekingu navíc. Dopoledne se šli projít do Beihai parku, který je nedaleko Zakázaného města a na odpoledne jsme měli domluvené poslední nákupy, tentokrát v jižní části Pekingu, v místech, kde nakupují převážně Číňané, a podle toho také vypadají místní ceny. Sešli jsme se na stanici metra, vzali si taxík a jeli jsme.
Dojeli jsme do jedné z obřích budov, kde byly jen obchody a taky restaurace. Tam jsme si dali něco k jídlu a vyrazili do víru nákupních středisek. Koupili jsme různé věci, hlouposti i potřebné. Když nás to tam už přestalo bavit, zašli jsme ještě jednou na Silk market, který není daleko a tam jsme v nákupech pokračovali. Ale jen chvíli. Už jsme měli zase hlad a tak jsme si zašli na dobré kung pao a o trošku horší maso (nejspíše ovečka), které nakonec skoro celé snědl Aleš. Po večeři jsme Kájovi a Míše slíbili, že jim ukážeme televizi, kterou ještě nikdy neviděli.
Tato televize se nachází nedaleko metro stanice Yonganli uprostřed nákupního střediska a je opravdu veliká. Je druhá největší na světě po televizní obrazovce v Las Vegas. Takže jsme si společně zaóchali a zaáchali, stopli tágo a jeli na hostel. Míšu a Karla čekalo balení… Ještěže si koupili jeden kufr, jinak by se nevešli.
Huashan a cesta zpět – 7.8.2010 – 8.8.2010
Od hotelu jsme odjížděli už v sedm hodin. Poslední zastávkou na našem cestování severní Čínou byla posvátná taoistická hora Huashan. Jeli jsme po stejné dálnici, jako když jsme do Xianu přijížděli. Hora Huashan se nachází asi 120 km jihovýchodně od Xianu. Cesta utíkala rychle, než jsme dojeli na místo, kde jsme měli sjíždět, ale sjezd byl uzavřen bez jakéhokoli údaje na objížďku. Řidič se tedy poptal a pokračovali jsme dále.
Sjeli jsme na jiném sjezdu a pokračovali po místní silnici, která byla místy velmi kostrbatá. A když říkám velmi, tak myslím velmi, ale pořád to ještě nebylo nic proti tomu, co nás mělo čekat na cestě zpátky. Ke vstupu jsme se dostali asi až po třech hodinách jízdy. Protože jsme neměli dost času na to, abychom si horu vyšlápli, zvolili jsme příjemnější variantu. Chtěli jsme vyjet na jeden z vrcholů vyjet lanovkou a pak se projít podle toho, jak nám budou síly stačit.
Nejdříve jsme přijeli k jednomu ze vstupů, který byl jen pro pěší. Výstup by ale trval minimálně šest hodin. A navíc tato hora patří jedněm z těch nebezpečnějších, je zde několik metrů výstupu, kde skála je téměř kolmá a k zachycení jsou tu jen řetězy a malé štěrbiny pro nohy. No i to byl další důvod, proč jet lanovkou. Dojeli jsme tedy na trošku jiné místo, odkud nás autobus za 10 yuanů vyvezl až k lanovce, která zpáteční stála 150 yuanů.
A abychom vůbec mohli vstoupit do hor, museli jsme zaplatit 60 yuanů, což už byla studentská cena. Obecně se dá říci, že nejdražší jsou výlety do přírody. Ale stálo to za to. Museli jsme si sice vystát asi 45 minutovou frontu na lanovku, která nás asi za 10 minut vyvezla na Severní vrchol Huashanu, který měří 1615 metrů a můžete z něj pokračovat na další tři vrcholy, z nichž nejvyšší je Jižní, který má 2160 metrů. My jsme si tak trošku poťapkali po Severním vrcholu, prodírali se opět davy Číňanů. Když jsme se dost nabažili krásných výhledů a panoramat, opět jsme použili lanovku a sjeli dolů. Tentokrát nás v ní sedělo sedm (5 Čechů + 2 Číňané), ačkoliv byla jen pro šest lidí.
Ale tihle Číňané byli tak maličcí, že jsme je mohli započítat jen za jednoho. Na parkovišti už na nás netrpělivě čekal Jake a řidič. Oba už se těšili do Pekingu, a tak chtěli co nejvíce cesty stihnout ještě dnes, abychom zítra nejeli tak dlouho. Jeli jsme stejnou hrbolatou cestou směrem k nájezdu na dálnici, ale… byl zavřený. Zase jsme se poptali a měli jsme tu čest vyzkoušet místní nedálniční komunikaci. A to byl opravdu zážitek. V autě jsme nadskakovali, jako bychom byli na trampolíně. Konečně jsem přišla na to, proč jsou kolem sedaček taková madla. Kdybychom se nedrželi, určitě spadneme pod sedačky.
Takovou cestou jsme jeli asi půl hodiny, pak se konečně podařilo najít otevřený vjezd na dálnici a náš řidič se opravdu zaradoval. Asi si na této silnici ničil už tak poničené tlumiče u auta. Zbytek cesty do městečka, kde jsme spali poslední noc a kam jsme dorazili až kolem desáté hodiny večer, probíhal klidně. Nic moc se nedělo, až na nějakou uměle vytvořenou zácpu a pokusy řidičů osobních automobilů projet sebemenší skulinkou mezi nákladními auty a autobusy. Vyspali jsme se a ráno v sedm hodin jsme měli odjíždět zpět do Pekingu. Samozřejmě jsme zase nevyjeli včas, tentokrát jsme zdržovali my. Potřebovali jsme nějakou jistotu, že nás řidič opravdu odveze k hotelu a nenechá nás někde na okraji Pekingu.
A hlavně jsme Jakeovi nechtěli v žádném případě dát 300 yuanů, na které podle nás s řidičem vůbec neměli nárok. Ale ať jsme dělali, co jsme mohli, peníze jsme nakonec předali. Dostali jsme se k hotelu, řidič odjel, Jake taky a my už je snad nikdy nebudeme muset vidět.
Dost nás po cestě unavovalo neustálé vyjednávání a změny, ale na druhou stranu pro nás i tak bylo toto cestování mnohem pohodlnější a mnohem jistější, než kdybychom cestovali vlaky a autobusy. Věděli jsme totiž, že v tomto autě pro nás bude vždycky místo a nikdo nám na přepážce na vlakovém nádraží neřekne: další vlak, kde je místo, jede až v listopadu.
Xian – 5.8. – 6.8.2010
Xian je hlavním městem provincie Shaanxi, o které se nejednou hovořilo jako o centru čínské civilizace. Dokonce je i východním mezníkem pro karavany, jedoucí po Hedvábné stezce, a proto ovlivnilo svět i mimo oblast Číny. Sem přijížděli velbloudi s náklady exotického zboží a Říše středu se tak otevírala celé oblasti centrální Asie i západní civilizaci. Z města můžete vycítit i působení buddhistických kněží a islámských misionářů, kteří ovlivnili kulturní, politické i vědecké myšlení. 
Dnes je město jednou z hlavních turistických atrakcí v zemi. Hlavně díky nedaleké Terakotově armádě. Přítomnost islámské kultury je patrná v celém městě – najdete tu spousty mešit i tržišť, zastrčených v malých uličkách. Ačkoliv je toto město velmi těsně spojeno s historií, drží krok s moderním vývojem. Stejně jako v jiných velkých městech jsou zde k vidění obrovské mrakodrapy, moderní prosklené budovy. V centru, kde jsme se pohybovali my, bylo město velmi čisté.
První den, kdy jsme do Xianu přijeli, jsme neměli moc času si ho prohlédnout. Dorazili jsme opět ve večerních hodinách a p
Přidat obrázek
rvním úkolem bylo najít ubytování. To se podařilo až po osmé hodiny, pak jen rychlá večerní prohlídka (spíš jsme hledali něco k snědku) a na kutě. Druhý den ráno jsme měli ale jiný cíl než Xian, ten mohl počkat. Nás čekala Terakotová armáda.
Terakotová armáda
Odjezd byl naplánován na 7:30. A předtím mělo samozřejmě dojít k výměně dokladů a peněz. Vzhledem k tomu, že už našim Číňanům nikdo z nás nic nevěřil, jsme si celou výměnu natočili na kameru, abychom měli důkaz, že si od nás vzali 1000 yuanů a Alešův mezinárodní řidičák. Výměna byla rychlá a hned, jak měli naši kluci v ruce penízky, se zase začali usmívat. Tedy jen do té doby, než jim Aleš řekl, že k obědu dnes mají nudle ze sáčku. Vyrazili jsme směr Terakotová armáda, která je od města vzdálená asi 34 kilometrů. Samozřejmě jsme po městě trošku bloudili, protože naši průvodci nejsou moc schopni něco zjistit předem. Asi po hodince a kousek jsme konečně dorazili na místo. Byli jsme překvapeni, že takto známá památka není označená anglickým názvem. Najdete tu jen čínský ukazatel.
V celém komplexu pak už jsou i anglické názvy a popisky. Všichni jsme čekali obrovské vstupné, když jsme si třeba jen uvědomili, že do jeskyní Longmen nás vstup stál 120 yuanů. Ale opak byl pravdou. V pohodě jsme uplatnili studentské slevy, samozřejmě jsme opět využili naše rozdělení do dvou skupin a za 45 yuanů se vydali prozkoumat vojáky. Nejdříve jsme museli projít kolem takového nákupního centra, kde se dali koupit různé suvenýry spojené právě s Terakotovou armádou, až jsme konečně došli k první kontrole. A poprvé jsme měli trošku strach, při vstupu totiž chtěli ukázat studentský průkaz, který ale Míša neměla. Vše se nakonec podařilo, mně něco spadlo, u země jsem tedy podala Simče svůj průkaz, ta ho dala Míše, která vstoupila do objektu jiným turniketem. 
Popošli jsme pár metrů a čekala nás další kontrola, ale tam nám už jen lístek proštípli a mohli jsme pokračovat. Terakotová armáda je vedle Velké čínské zdi a Zakázaného města v Pekingu jedna z největších čínských historických památek. Tato 2000 let stará armáda je neskutečně dobře zachovalá památka. Je to vlastně věčně bdělá stráž starověkého císařského pohřebiště, kterou si nechal císař postavit ještě za svého života. A i přesto o tomto díle není zmínky v žádných historických spisech. Nebýt tedy nějakých rolníků, kteří si v roce 1974 chtěli vykopat studnu a přitom narazili na tento objev, nikdo by o této armádě, která čítá tisíce bojovníků v životní velikosti i s jejich koňmi a zbraněmi, neměl ani tušení. Do této doby byly odkryty tři podzemní komory, ale archeologické práce stále pokračují a budou určitě trvat ještě desetiletí.
První podzemní komora byla odkryta v roce 1974 a měří asi 210 metrů od východu na západ a 60 metrů od severu na jih a je v hloubce od pěti do sedmi metrů. V ní jsou postaveny stěny směrem od východu na západ v třímetrových rozestupech, které tak vytvářejí jakési chodby, ve kterých pak byly na podlaze (která je dokonce pokrytá šedými cihlami) umístěny postavy válečníků. Jsou zde patrné i sloupy a trámy, které kdysi podpíraly střechu. Asi 6000 bojovníků je postaveno směrem k východu v pravoúhlé bojové formaci, mezi nimiž jsou lukostřelci, vojáci ozbrojení oštěpy, sekyrami a dalšími zbraněmi, které se skvěle dochovaly, ale bojovníkům byly odebrány a nevystavují se. Najdete tu i koně, které kdysi zajisté táhli dřevěné vozy, které se už dávno musely rozpadnout. Při tvorbě válečníka vždy nejdříve vytvořili tělo, ke kterému přidaly ruce a hlavu. Každý voják se tedy liší rysy a výrazem tváře.
Druhá místnost byla odkryta v roce 1976 a obsahovala asi 1000 soch, třetí pak pouze 68 bojovníků a jeden válečný vůz. Jak už jsem ale předeslala, archeologové se domnívají, že dosud objevení válečníci jsou jen součástí ještě větší armády. Když jsme si prohlédli tento zvláštní úkaz, vydali jsme se plni dojmů zpět k autu, kde na nás čekal nevrlý Jake i mistr Dža, asi se špatně najedli…
Odpoledne jsme si zašli na pozdní oběd do korejské restaurace, kde jsme si dali výtečné nudle a dostali jsme trochu divný čaj, který chutnal jen Alešovi. A pak hurá do města. Centrum města je odděleno městskými hradbami, na které se za poplatek 40 yuanů můžete podívat. To jsme ale odmítli. Místo toho jsme si zašli k Zvonové věži, která se nachází přímo v centru města a je jedním z nejvýznamnějších bodů města. Ale ani tam jsme se nakonec nevypravili, vstupné bylo opět 40 yuanů a vzhledem k počasí by výhled zase nebyl nic moc.
Takže jsme se tak procházeli. Kluci obdivovali krásy Číňanek, holky ofrňovaly nosy nad ušmudlanými Číňany. Vzhledem k naší únavě jsme asi kolem půl šesté dorazili na pokoje, usnuli, aby nás Kája kolem půl osmé večer všechny vzbudil a šli jsme ještě na chvíli do města. Procházeli jsme velmi zvláštním, moc hezkým parkem, plným sportovního náčiní a plným Číňanů, kteří toto sportovní náčiní používali. Takový moc hezký sportovní park. Kdyby se toto zařídilo u nás, fittnes centra by zkrachovala. U nás by se ale takovýto park dal bohužel využívat jen v létě. Spát jsme šli opět až kolem půlnoci. A ráno se zase vstává, tentokrát odjíždíme už v sedm hodin a posledním bodem našeho cestování je posvátná taoistická hora Huashan.
Dnes je město jednou z hlavních turistických atrakcí v zemi. Hlavně díky nedaleké Terakotově armádě. Přítomnost islámské kultury je patrná v celém městě – najdete tu spousty mešit i tržišť, zastrčených v malých uličkách. Ačkoliv je toto město velmi těsně spojeno s historií, drží krok s moderním vývojem. Stejně jako v jiných velkých městech jsou zde k vidění obrovské mrakodrapy, moderní prosklené budovy. V centru, kde jsme se pohybovali my, bylo město velmi čisté.
První den, kdy jsme do Xianu přijeli, jsme neměli moc času si ho prohlédnout. Dorazili jsme opět ve večerních hodinách a p
Přidat obrázek
rvním úkolem bylo najít ubytování. To se podařilo až po osmé hodiny, pak jen rychlá večerní prohlídka (spíš jsme hledali něco k snědku) a na kutě. Druhý den ráno jsme měli ale jiný cíl než Xian, ten mohl počkat. Nás čekala Terakotová armáda.
Terakotová armáda
Odjezd byl naplánován na 7:30. A předtím mělo samozřejmě dojít k výměně dokladů a peněz. Vzhledem k tomu, že už našim Číňanům nikdo z nás nic nevěřil, jsme si celou výměnu natočili na kameru, abychom měli důkaz, že si od nás vzali 1000 yuanů a Alešův mezinárodní řidičák. Výměna byla rychlá a hned, jak měli naši kluci v ruce penízky, se zase začali usmívat. Tedy jen do té doby, než jim Aleš řekl, že k obědu dnes mají nudle ze sáčku. Vyrazili jsme směr Terakotová armáda, která je od města vzdálená asi 34 kilometrů. Samozřejmě jsme po městě trošku bloudili, protože naši průvodci nejsou moc schopni něco zjistit předem. Asi po hodince a kousek jsme konečně dorazili na místo. Byli jsme překvapeni, že takto známá památka není označená anglickým názvem. Najdete tu jen čínský ukazatel.
V celém komplexu pak už jsou i anglické názvy a popisky. Všichni jsme čekali obrovské vstupné, když jsme si třeba jen uvědomili, že do jeskyní Longmen nás vstup stál 120 yuanů. Ale opak byl pravdou. V pohodě jsme uplatnili studentské slevy, samozřejmě jsme opět využili naše rozdělení do dvou skupin a za 45 yuanů se vydali prozkoumat vojáky. Nejdříve jsme museli projít kolem takového nákupního centra, kde se dali koupit různé suvenýry spojené právě s Terakotovou armádou, až jsme konečně došli k první kontrole. A poprvé jsme měli trošku strach, při vstupu totiž chtěli ukázat studentský průkaz, který ale Míša neměla. Vše se nakonec podařilo, mně něco spadlo, u země jsem tedy podala Simče svůj průkaz, ta ho dala Míše, která vstoupila do objektu jiným turniketem. 
Popošli jsme pár metrů a čekala nás další kontrola, ale tam nám už jen lístek proštípli a mohli jsme pokračovat. Terakotová armáda je vedle Velké čínské zdi a Zakázaného města v Pekingu jedna z největších čínských historických památek. Tato 2000 let stará armáda je neskutečně dobře zachovalá památka. Je to vlastně věčně bdělá stráž starověkého císařského pohřebiště, kterou si nechal císař postavit ještě za svého života. A i přesto o tomto díle není zmínky v žádných historických spisech. Nebýt tedy nějakých rolníků, kteří si v roce 1974 chtěli vykopat studnu a přitom narazili na tento objev, nikdo by o této armádě, která čítá tisíce bojovníků v životní velikosti i s jejich koňmi a zbraněmi, neměl ani tušení. Do této doby byly odkryty tři podzemní komory, ale archeologické práce stále pokračují a budou určitě trvat ještě desetiletí. První podzemní komora byla odkryta v roce 1974 a měří asi 210 metrů od východu na západ a 60 metrů od severu na jih a je v hloubce od pěti do sedmi metrů. V ní jsou postaveny stěny směrem od východu na západ v třímetrových rozestupech, které tak vytvářejí jakési chodby, ve kterých pak byly na podlaze (která je dokonce pokrytá šedými cihlami) umístěny postavy válečníků. Jsou zde patrné i sloupy a trámy, které kdysi podpíraly střechu. Asi 6000 bojovníků je postaveno směrem k východu v pravoúhlé bojové formaci, mezi nimiž jsou lukostřelci, vojáci ozbrojení oštěpy, sekyrami a dalšími zbraněmi, které se skvěle dochovaly, ale bojovníkům byly odebrány a nevystavují se. Najdete tu i koně, které kdysi zajisté táhli dřevěné vozy, které se už dávno musely rozpadnout. Při tvorbě válečníka vždy nejdříve vytvořili tělo, ke kterému přidaly ruce a hlavu. Každý voják se tedy liší rysy a výrazem tváře.
Druhá místnost byla odkryta v roce 1976 a obsahovala asi 1000 soch, třetí pak pouze 68 bojovníků a jeden válečný vůz. Jak už jsem ale předeslala, archeologové se domnívají, že dosud objevení válečníci jsou jen součástí ještě větší armády. Když jsme si prohlédli tento zvláštní úkaz, vydali jsme se plni dojmů zpět k autu, kde na nás čekal nevrlý Jake i mistr Dža, asi se špatně najedli…Odpoledne jsme si zašli na pozdní oběd do korejské restaurace, kde jsme si dali výtečné nudle a dostali jsme trochu divný čaj, který chutnal jen Alešovi. A pak hurá do města. Centrum města je odděleno městskými hradbami, na které se za poplatek 40 yuanů můžete podívat. To jsme ale odmítli. Místo toho jsme si zašli k Zvonové věži, která se nachází přímo v centru města a je jedním z nejvýznamnějších bodů města. Ale ani tam jsme se nakonec nevypravili, vstupné bylo opět 40 yuanů a vzhledem k počasí by výhled zase nebyl nic moc.
Takže jsme se tak procházeli. Kluci obdivovali krásy Číňanek, holky ofrňovaly nosy nad ušmudlanými Číňany. Vzhledem k naší únavě jsme asi kolem půl šesté dorazili na pokoje, usnuli, aby nás Kája kolem půl osmé večer všechny vzbudil a šli jsme ještě na chvíli do města. Procházeli jsme velmi zvláštním, moc hezkým parkem, plným sportovního náčiní a plným Číňanů, kteří toto sportovní náčiní používali. Takový moc hezký sportovní park. Kdyby se toto zařídilo u nás, fittnes centra by zkrachovala. U nás by se ale takovýto park dal bohužel využívat jen v létě. Spát jsme šli opět až kolem půlnoci. A ráno se zase vstává, tentokrát odjíždíme už v sedm hodin a posledním bodem našeho cestování je posvátná taoistická hora Huashan.
Jake fake
V Číně narazíte na spoustu padělků – faků (fejků), nebo jak říkají sami Číňané: „Chinese original.“ Ani při cestování tomu není jinak. Naše cestování po Číně je malinko dobrodružství, nikoliv protože cestujeme právě po Číně, ale protože naši cestu obstarává neschopný Číňan, který si nechává říkat jménem Jake. Pronajmout si auto s čínským řidičem v Číně je relativně problém, alespoň tehdy pokud nemluvíte čínsky, což nikdo z nás nemluví. Domlouvali jsme se emailem asi týden, poté jsme se několikrát setkali, abychom domluvili detaily cesty. Většinou jsme mluvili o tom, jaké problémy nás mohou potkat, a abychom se případným nedorozuměním vyvarovali. Jake nám ukázal našeho řidiče, který ovšem nemluvil anglicky, což bylo v našich požadavcích a jeho vůz, který vypadal velmi dobře a čistě. Protože jsme trvali na požadavku, že pojede anglicky mluvící řidič, tak se Jake rozhodl, že pojede s námi, což nám zvýšilo náklady na hrazení části jeho pobytu. Hned při odjezdu přišla první rána pod pás. Dostali jsme jiné auto, než které jsme viděli. Asi o osm let starší vůz, se špatně fungující klimatizací a menším zavazadlovým prostorem. Kontrola předem domluvené naplněné nádrže opět nedopadla. Na první benzinové pumpě to řidič napravil, aby po čtyřech dnech chtěl po nás peníze za načerpanou nádrž v Pekingu.
Co jsme mohli dělat přistoupili jsme na jeho požadavek a dali mu částku, s tím, že až přijedeme do Pekingu, tak nádrž nedoplníme, jsme zvědavi jak to nakonec dopadne. Podmínky se mění neustále během cesty a snaží se nás obrat jak jen můžou. Je tomu tak každý večer, kdy se ubytováváme či máme něco platit. Včera večer nám Jake fake řekl, že nás řidič vezme jen do Xi anu a jede rovnou zpět do Pekingu bez nás. Po dvou hodinách diskuze jsme se dozvěděli, že si domluvil jiný kšeft cestou na zpět a že 500 km před Pekingem má nabírat osm jiných lidí. Věřit nebo ne? Pochopitelně ve smlouvě máme napsáno, že cesta končí až 8.srpna, ale řidiče to nezajímá a Jake faka taky ne. Spoustu mluvení a hádání nakonec vyústilo v to, že řidič chce 300 yuanů více, za to že nás tedy doveze až do Pekingu. Otázka je jestli to chce Jake fake nebo opravdu řidič.
Nicméně naše pozice je v tom, že my máme domluvenou smlouvu s Jakem a nikoliv s řidičem, což má na starost Jake. Všechny nás pěkně vytáčí jeho nezodpovědnost. Na domluvené schůzky dochází pozdě, neposlouchá nás ve spoustě věcech, jako například, když řekneme že jedeme do místa A, on hledá místo B, o kterém nás na místě přesvědčuje, že je lepší, jen proto aby si před ním mohl udělat fotografii. Chvílemi si připadáme, že on nám vlastně určuje cestu a všechno nám i platí, alespoň se tak chová. Například včera, když zařídil problém v hotelu ze kterého nás poslali pryč, protože neměli možnost ubytovávat cizince, byl na schůzce se spolužákem a to v době, kdy jsme měli mít s ním schůzku ohledně upřesnění programu na další dny. Mezi tím jsme s Karlem a dvěma Číňany jeli na policejní stanici, aby nám všechno v čínštině vysvětlili, že tam nesmíme spát. Bavili jsme se s několika policisty Číňany, než byl jeden schopen na stanici něco vyřešit. Nejlepší na tom bylo, že měli na stole cedulky s fotkami u kterých bylo napsáno 3 S – což mělo znamenat – Smart (chytrý) – Speed (rychlý) – Sincerely (srdečný) – rychlost a chytrost malinko chyběly.
Jiný den Jake fake na místo, aby přišel v domluvený čas tak přišel o 30 minut později a ani se neobtěžoval něco říci. V Xianu situace vyústila tak daleko, že po nás chtěli oba další peníze jako zálohu a pas. Nakonec proběhla výměna mého mezinárodního řidičáku a 1000 yuanů za osobní doklady řidiče a Jaka, kromě toho jsme dostali i klíče od auta. Takže Číňané ze strachu, či snad ze zisku chtivosti nám nakonec dali i „auto“. Karel vše natočil na video. Byla to velmi komická situace. Jake je opravdu čínský fake, těšíme se až se ho nadobro zbavíme.
Co jsme mohli dělat přistoupili jsme na jeho požadavek a dali mu částku, s tím, že až přijedeme do Pekingu, tak nádrž nedoplníme, jsme zvědavi jak to nakonec dopadne. Podmínky se mění neustále během cesty a snaží se nás obrat jak jen můžou. Je tomu tak každý večer, kdy se ubytováváme či máme něco platit. Včera večer nám Jake fake řekl, že nás řidič vezme jen do Xi anu a jede rovnou zpět do Pekingu bez nás. Po dvou hodinách diskuze jsme se dozvěděli, že si domluvil jiný kšeft cestou na zpět a že 500 km před Pekingem má nabírat osm jiných lidí. Věřit nebo ne? Pochopitelně ve smlouvě máme napsáno, že cesta končí až 8.srpna, ale řidiče to nezajímá a Jake faka taky ne. Spoustu mluvení a hádání nakonec vyústilo v to, že řidič chce 300 yuanů více, za to že nás tedy doveze až do Pekingu. Otázka je jestli to chce Jake fake nebo opravdu řidič.
Nicméně naše pozice je v tom, že my máme domluvenou smlouvu s Jakem a nikoliv s řidičem, což má na starost Jake. Všechny nás pěkně vytáčí jeho nezodpovědnost. Na domluvené schůzky dochází pozdě, neposlouchá nás ve spoustě věcech, jako například, když řekneme že jedeme do místa A, on hledá místo B, o kterém nás na místě přesvědčuje, že je lepší, jen proto aby si před ním mohl udělat fotografii. Chvílemi si připadáme, že on nám vlastně určuje cestu a všechno nám i platí, alespoň se tak chová. Například včera, když zařídil problém v hotelu ze kterého nás poslali pryč, protože neměli možnost ubytovávat cizince, byl na schůzce se spolužákem a to v době, kdy jsme měli mít s ním schůzku ohledně upřesnění programu na další dny. Mezi tím jsme s Karlem a dvěma Číňany jeli na policejní stanici, aby nám všechno v čínštině vysvětlili, že tam nesmíme spát. Bavili jsme se s několika policisty Číňany, než byl jeden schopen na stanici něco vyřešit. Nejlepší na tom bylo, že měli na stole cedulky s fotkami u kterých bylo napsáno 3 S – což mělo znamenat – Smart (chytrý) – Speed (rychlý) – Sincerely (srdečný) – rychlost a chytrost malinko chyběly.
Jiný den Jake fake na místo, aby přišel v domluvený čas tak přišel o 30 minut později a ani se neobtěžoval něco říci. V Xianu situace vyústila tak daleko, že po nás chtěli oba další peníze jako zálohu a pas. Nakonec proběhla výměna mého mezinárodního řidičáku a 1000 yuanů za osobní doklady řidiče a Jaka, kromě toho jsme dostali i klíče od auta. Takže Číňané ze strachu, či snad ze zisku chtivosti nám nakonec dali i „auto“. Karel vše natočil na video. Byla to velmi komická situace. Jake je opravdu čínský fake, těšíme se až se ho nadobro zbavíme.
Luoyang – jeskyně Longmen – 4.8. – 5.8. 2010
Do Luoyangu jsme přijeli kolem páté hodiny odpolední. Ubytovali jsme se v hotelu, osprchovali a dozvěděli se novinky, které pro nás vůbec nebyly příjemné. Protože jsme náš plán zvládali rychleji, rozhodli jsme se, že se z Xianu vrátíme společně s Míšou a Kájou zpět do Pekingu autem. Náš milý Jake nám oznámil, že řidič odjede hned, jak dojedeme do Pekingu, což mělo být 5. srpna. Ale my máme smlouvu podepsanou do osmého. Už jsme byli opravdu naštvaní, Aleš si s Jakem domluvil schůzku na půl sedmou, aby se vše vyřešilo. Asi tak za 15 minut přišel řidič, ukazoval na naše pasy a snažil se Alešovi vysvětlit, aby šel s ním. Kája šel taky. Nikdo jsme netušili, co dělají a kam vlastně šli.
Asi po 40 minutách se vrátili a řekli nám, že mají výborné novinky. Byli na policii a dozvěděli se, že tento hotel nemá povolení ubytovávat cizince a my se musíme okamžitě vystěhovat. Tak jsme šli zase balit. Už nás vyháněly i paní uklízečky, které hned za námi vyměňovaly povlečení. Odnesli jsme věci do auta a čekali na Jake. Čekali jsme 15 minut, půl hodiny, tři čtvrtě, hodinu, hodinu a čtvrt, hodinu a půl, během kterých jsme se mu pokoušeli všichni včetně řidiče dovolat. Konečně se Jake objevil s tím, že měl schůzku se svým bývalým spolužákem a že pak byl v autobuse a nechtěl brát telefon. No budiž, už jsme si mysleli, že nám ujel a že hned druhý den nám ujede i náš řidič. Ale alespoň byl tady. Zase nás tedy čekalo hledání hotelu. Našli jsme jeden takový hostel, kde jsme se konečně mohli ubytovat. My jsme měli pokoje krásné a řidič s průvodcem měli spát na společných pokojích po šesti lidech. Hned po ubytování šel Aleš řešit vše ohledně cesty zpět do Pekingu. Mluvili dlouho, a ještě déle. Dohodli nové podmínky, které pro nás nebyly zase až tak výhodné, ale co můžeme dělat.Auto mají oni a lístek na vlak bychom už nesehnali. Ale i my jsme měli pár es v rukávu, takže naše rozmluva skončila tím, že vlastně nevíme, jestli zítra opravdu vyjedeme. Vyjednávání nám zabralo celý večer. Prošli jsme se tedy jen trošku po nočním městě, dali si něco málo k snědku a šli na kutě.
Jeskyně Longmen
Druhý den ráno jsme měli vyjíždět v sedm hodin. Řidič byl v autě, očividně v něm i spal. Jake přišel jako vždy později a hned nám vyčetl, že řidič odmítl spát ve společném pokoji. Že prý jsme my měli jiný komfort, když s tím večer souhlasil.
Spíše si ale myslíme, že chtěl ušetřit nějaké peníze. Asi hodinu jsme zase vyjednávali a ztráceli tak čas. Nálada byla trošku ponurá a napjatá. Konečně jsme se zase trošku domluvili a auto se rozjeli směr jeskyně Longmen, které jsou od města vzdálené asi 12 km.Tyto buddhistické jeskyně vznikaly za vlády dynastie Severní Wei od roku 484 n. l. V průběhu následujících 200 let zde po obou březích řeky Yi bylo vytvořeno více než 100 000 obrazů a soch Buddhy nebo jeho stoupenců.
Jeskyně Longmen patří stejně jako jeskyně v Datongu a Dunhuangu k nejznámějšímu buddhistickému umění. Podobné sochy bylo možné vidět i v Afghánistánu, avšak v roce 2007 je Taliban zničil. Během 20. století ale lovci památek spoustu soch poškodili. Odřezali jim hlavy, které teď zdobí americká a evropská muzea. K vchodu do jeskyní jsme dorazili kolem půl deváté ráno a už tu bylo dost turistů. Zaplatili jsme nehorázně vysoký vstup bez nároku na studentskou slevu a vstoupili dovnitř. Obdivovali jsme různé jeskyně, různé sochy, ale troufám si říct, že největší dojem na nás na všechny udělala největší jeskyně ze všech, a to Chrám uctívání předků, který byl vytesán v roce 672 n. l. a je v ní uchována obrovská socha Buddhy měřící 18,6 metrů.
Na tuto jeskyni v pohodě dohlédnete i z druhého břehu řeky, kde je k dispozici i výhlídka, nasměrovaná přesně naproti. V rámci vstupenky jsme mohli jít i do chrámu. Ale těch už máme za své cestování dost, a proto jsme se rozhodli, že ušetříme čas a stihneme tento den i Terrakotovu armádu. Ale všechno bylo zase jinak. Vrátili jsme se do auta a vyjeli. Vše šlo hladce. Už nás čekalo posledních 120 km, když si náš pan řidič zastavil, protože měl hladík a šel se najíst. Udělali jsem tedy půlhodinovou přestávku a pokračovali dál. Při sjezdu z jedné dálnice na druhou jsme ale zůstali stát v zácpě, která se ani nepohnula. Až po dvou hodinách jsme se rozjeli, a to znamenalo, že armádu dnes nestihneme. Jelo se tedy až do Xianu, kam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Hledali jsme hotel a ubytovat se nám podařilo až po osmé hodině.
Zase začalo další vyjednávání s řidičem a průvodcem – prý se bojí, že jim z Xianu odjedeme a nedáme peníze na zpáteční cestu. Dohodli se tedy další podmínky - my jim dáme Alešův mezinárodní řidičák (který může postrádat, původně totiž chtěli všechny naše pasy) a tisíc yuanů a oni nám dají své identifikační karty, řidičák a klíče od auta (to zas, aby nám s těmi penězi neodjeli oni). 
Výměna byla domluvena na ráno. Večer jsme se šli ještě na chvilku projít po městě a taky najít pizzu, chtěli jsme si po celém dni spravit náladu a zadařilo se. Pěkně jsme se nadlábli, vrátili se do hotelu a šli spát. Ráno nás konečně čeká Terrakotova armáda.
Asi po 40 minutách se vrátili a řekli nám, že mají výborné novinky. Byli na policii a dozvěděli se, že tento hotel nemá povolení ubytovávat cizince a my se musíme okamžitě vystěhovat. Tak jsme šli zase balit. Už nás vyháněly i paní uklízečky, které hned za námi vyměňovaly povlečení. Odnesli jsme věci do auta a čekali na Jake. Čekali jsme 15 minut, půl hodiny, tři čtvrtě, hodinu, hodinu a čtvrt, hodinu a půl, během kterých jsme se mu pokoušeli všichni včetně řidiče dovolat. Konečně se Jake objevil s tím, že měl schůzku se svým bývalým spolužákem a že pak byl v autobuse a nechtěl brát telefon. No budiž, už jsme si mysleli, že nám ujel a že hned druhý den nám ujede i náš řidič. Ale alespoň byl tady. Zase nás tedy čekalo hledání hotelu. Našli jsme jeden takový hostel, kde jsme se konečně mohli ubytovat. My jsme měli pokoje krásné a řidič s průvodcem měli spát na společných pokojích po šesti lidech. Hned po ubytování šel Aleš řešit vše ohledně cesty zpět do Pekingu. Mluvili dlouho, a ještě déle. Dohodli nové podmínky, které pro nás nebyly zase až tak výhodné, ale co můžeme dělat.Auto mají oni a lístek na vlak bychom už nesehnali. Ale i my jsme měli pár es v rukávu, takže naše rozmluva skončila tím, že vlastně nevíme, jestli zítra opravdu vyjedeme. Vyjednávání nám zabralo celý večer. Prošli jsme se tedy jen trošku po nočním městě, dali si něco málo k snědku a šli na kutě. Jeskyně Longmen
Druhý den ráno jsme měli vyjíždět v sedm hodin. Řidič byl v autě, očividně v něm i spal. Jake přišel jako vždy později a hned nám vyčetl, že řidič odmítl spát ve společném pokoji. Že prý jsme my měli jiný komfort, když s tím večer souhlasil.
Spíše si ale myslíme, že chtěl ušetřit nějaké peníze. Asi hodinu jsme zase vyjednávali a ztráceli tak čas. Nálada byla trošku ponurá a napjatá. Konečně jsme se zase trošku domluvili a auto se rozjeli směr jeskyně Longmen, které jsou od města vzdálené asi 12 km.Tyto buddhistické jeskyně vznikaly za vlády dynastie Severní Wei od roku 484 n. l. V průběhu následujících 200 let zde po obou březích řeky Yi bylo vytvořeno více než 100 000 obrazů a soch Buddhy nebo jeho stoupenců.
Jeskyně Longmen patří stejně jako jeskyně v Datongu a Dunhuangu k nejznámějšímu buddhistickému umění. Podobné sochy bylo možné vidět i v Afghánistánu, avšak v roce 2007 je Taliban zničil. Během 20. století ale lovci památek spoustu soch poškodili. Odřezali jim hlavy, které teď zdobí americká a evropská muzea. K vchodu do jeskyní jsme dorazili kolem půl deváté ráno a už tu bylo dost turistů. Zaplatili jsme nehorázně vysoký vstup bez nároku na studentskou slevu a vstoupili dovnitř. Obdivovali jsme různé jeskyně, různé sochy, ale troufám si říct, že největší dojem na nás na všechny udělala největší jeskyně ze všech, a to Chrám uctívání předků, který byl vytesán v roce 672 n. l. a je v ní uchována obrovská socha Buddhy měřící 18,6 metrů.
Na tuto jeskyni v pohodě dohlédnete i z druhého břehu řeky, kde je k dispozici i výhlídka, nasměrovaná přesně naproti. V rámci vstupenky jsme mohli jít i do chrámu. Ale těch už máme za své cestování dost, a proto jsme se rozhodli, že ušetříme čas a stihneme tento den i Terrakotovu armádu. Ale všechno bylo zase jinak. Vrátili jsme se do auta a vyjeli. Vše šlo hladce. Už nás čekalo posledních 120 km, když si náš pan řidič zastavil, protože měl hladík a šel se najíst. Udělali jsem tedy půlhodinovou přestávku a pokračovali dál. Při sjezdu z jedné dálnice na druhou jsme ale zůstali stát v zácpě, která se ani nepohnula. Až po dvou hodinách jsme se rozjeli, a to znamenalo, že armádu dnes nestihneme. Jelo se tedy až do Xianu, kam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Hledali jsme hotel a ubytovat se nám podařilo až po osmé hodině.
Zase začalo další vyjednávání s řidičem a průvodcem – prý se bojí, že jim z Xianu odjedeme a nedáme peníze na zpáteční cestu. Dohodli se tedy další podmínky - my jim dáme Alešův mezinárodní řidičák (který může postrádat, původně totiž chtěli všechny naše pasy) a tisíc yuanů a oni nám dají své identifikační karty, řidičák a klíče od auta (to zas, aby nám s těmi penězi neodjeli oni). 
Výměna byla domluvena na ráno. Večer jsme se šli ještě na chvilku projít po městě a taky najít pizzu, chtěli jsme si po celém dni spravit náladu a zadařilo se. Pěkně jsme se nadlábli, vrátili se do hotelu a šli spát. Ráno nás konečně čeká Terrakotova armáda.
Dengfeng 3.8.2010 – 4.8.2010
Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme dorazili do podstatně menšího městečka (na naše poměry ovšem dost velikého), které se nazývá Dengfeng. Vybrali jsme toto místo, protože další den jsme měli v plánu navštívit Šaolinský chrám, který je odsud vzdálen asi jen osm kilometrů. Po příjezdu do města následoval pro nás už typický scénář – hledali jsme hotel. První, který jsme objevili byl moc hezký, ale drahý, ale aspoň nám dali tip na nějaký levnější. Aleš, Kája a Jake se tedy vypravili do dalšího hotelu pěšky a my s holkami a řidičem jsme čekali v autě.
Asi tak po dvaceti minutách řidičovi zazvonil telefon, něco si povídal čínsky a za chvíli už jsme vyrazili. Jeli jsme docela dlouho, už jsme si říkaly, že kluci tak daleko dojít nemohli, když řidič zase telefonoval. Nějak se s naším průvodcem nemohl dohodnout na tom, kde vlastně čeká. A tak jsme asi dalších 15 minut hledali a hledali, až jsme je po čtvrtém hovoru konečně našli. Našli nám docela milý hotel.
Výhled sice nestál za nic, ale pokoje byly za cenu 200 Y pro šest lidí velmi luxusní. Odnesli jsme si všechny věci do pokoje, dali si sprchu a vyrazili i s řidičem a Jakem do restaurace na večeři. Objednali jsme rýži, nějaké maso a nějaké nudle a naši Číňané se nám při jejich konzumaci hůlkami dost nasmáli. Po večeři šel náš řidič opět spát a Jake si šel společně s námi prohlédnout noční město. Dengfeng je docela hezké městečko se spoustou menších uliček, kde najdete uprostřed jen stoly a kolem stánky s různými jídly. Zase jsme se jen podívali a pokračovali dále.
Koupili banány na snídani, prošli pár obchůdků, dali si zmrzlinu, trošku si zatančili na místním náměstí společně s Číňany. Na tomto náměstí se v druhé rohu nacházela velká televize, ve které zrovna dávali nějaký super film a Číňané se na něj s chutí dívali. Takové menší kino zadarmo. Cestou zpět do hotelu si kluci se Simčou koupili nějaké pivo a po návratu do hotelu jsme si konečně vychutnali vychlazené české templářské bílé víno Savignon a povídali si o všem možném. Kolem půlnoci jsme šli na kutě, další den jsme už v půl osmé ráno odjížděli směr Šaolinský chrám na úpatí hory Taishi Shanu.
Chrám Šaolin
Další den ráno jsme opět vyrazili o něco později, protože náš průvodce si asi myslí, že on je tu pánem a my budeme čekat na něj. U hlavního vchodu do Šaolinu jsme byli asi po 20 minutách jízdy. Pokusili jsme se koupit studentské vstupenky, ale bylo nám řečeno, že studentskou slevu zde mají jen studenti středních škol. Takže jsme do areálu vstoupili za 100 Y. Chrám Šaolin představuje místo, kde se zrodilo čínské bojové umění Kung-fu. I my jsme měli možnost něco z tohoto umění vidět. Hned při vstupu se nám naskytl pohled na neuvěřitelné množství cvičících Číňanů různého věku. Předváděli neuvěřitelné akrobatické kousky jak se zbraněmi, tak bez nich. Hned v 9:30 začínalo první vystoupení umění šaolinských mnichů, které jsme si nemohli nechat ujít. V sále jsme seděli už půl hodiny předem a dívali se, jak se účastníci představení rozcvičují a i to byl pro nás obrovský zážitek. Za dvacet yuanů se může kdokoli se třemi šaoliny v různých pozicích vyfotit.
Ačkoliv jsme byli přemlouváni, nevyfotili jsme se. Představení začalo a my jsme zase jen s otevřenou pusou zírali na kousky, které předváděli. Když pak obyčejnou jehlou nebo malým hřebíčkem jeden ze šaolinů prostřelil skleněnou desku a píchnul balonek, už jsme opravdu nevěděli, co si myslet. Asi kouzelníci.
Po představení jsme se vydali do chrámu, který se velmi podobal těm, které už jsme viděli. Další zajímavostí byl Les pagod, což je takové pohřebiště 246 pagod. Je zde ale i uchován popel významného mnicha a vidět zde můžete i několik kamenných desek, které sem dodaly zahraniční školy bojového umění. Protože bylo neuvěřitelné horko a slunce strašně pálilo, rozhodli jsme se, že se nebudeme vydávat na 15 kilometrovou cestu okolím, ale že vyjedeme místní lanovkou na horu Song Shan, která měří 1512 metrů a taoisté tuto horu považují za ústřední horu symbolizující zemi. Asi po dvaceti minutách jsme vyjeli na vrchol.
Dnes nám přálo štěstí a počasí bylo nádherné, takže už během cesty jsme si prohlíželi krásy okolí. Na vrcholu už na nás zase čekaly různé stánky a suvenýry, neuvěřitelně drahé pití a spousty schodů. Všechny jsme je vyšlápli, i když nožky už dost bolely a stálo to za to. Krásný pohled do všech stran. Kdo měl závratě se necítil moc dobře, ale i tak. Výhled byl prostě okouzlující.
Udělali jsme pár fotografií a pomalu se vraceli zpět k lanovce. Na zpáteční cestě jsme ještě koupili meče, abychom mohli po večerech trénovat bojové umění. V areálu jsme strávili asi šest hodin, krásně jsme se opálili nebo spíše spálili a těšili se na něco dobrého k jídlu. Jako tradičně jsme si dali kungpao a něco málo k tomu. Po pozdním obědě jsme vyrazili do dalšího města, kterým je Luoyang – výchozí místo pro návštěvu buddhistických jeskyní Longmen.
Asi tak po dvaceti minutách řidičovi zazvonil telefon, něco si povídal čínsky a za chvíli už jsme vyrazili. Jeli jsme docela dlouho, už jsme si říkaly, že kluci tak daleko dojít nemohli, když řidič zase telefonoval. Nějak se s naším průvodcem nemohl dohodnout na tom, kde vlastně čeká. A tak jsme asi dalších 15 minut hledali a hledali, až jsme je po čtvrtém hovoru konečně našli. Našli nám docela milý hotel.
Výhled sice nestál za nic, ale pokoje byly za cenu 200 Y pro šest lidí velmi luxusní. Odnesli jsme si všechny věci do pokoje, dali si sprchu a vyrazili i s řidičem a Jakem do restaurace na večeři. Objednali jsme rýži, nějaké maso a nějaké nudle a naši Číňané se nám při jejich konzumaci hůlkami dost nasmáli. Po večeři šel náš řidič opět spát a Jake si šel společně s námi prohlédnout noční město. Dengfeng je docela hezké městečko se spoustou menších uliček, kde najdete uprostřed jen stoly a kolem stánky s různými jídly. Zase jsme se jen podívali a pokračovali dále.
Koupili banány na snídani, prošli pár obchůdků, dali si zmrzlinu, trošku si zatančili na místním náměstí společně s Číňany. Na tomto náměstí se v druhé rohu nacházela velká televize, ve které zrovna dávali nějaký super film a Číňané se na něj s chutí dívali. Takové menší kino zadarmo. Cestou zpět do hotelu si kluci se Simčou koupili nějaké pivo a po návratu do hotelu jsme si konečně vychutnali vychlazené české templářské bílé víno Savignon a povídali si o všem možném. Kolem půlnoci jsme šli na kutě, další den jsme už v půl osmé ráno odjížděli směr Šaolinský chrám na úpatí hory Taishi Shanu.
Chrám Šaolin
Další den ráno jsme opět vyrazili o něco později, protože náš průvodce si asi myslí, že on je tu pánem a my budeme čekat na něj. U hlavního vchodu do Šaolinu jsme byli asi po 20 minutách jízdy. Pokusili jsme se koupit studentské vstupenky, ale bylo nám řečeno, že studentskou slevu zde mají jen studenti středních škol. Takže jsme do areálu vstoupili za 100 Y. Chrám Šaolin představuje místo, kde se zrodilo čínské bojové umění Kung-fu. I my jsme měli možnost něco z tohoto umění vidět. Hned při vstupu se nám naskytl pohled na neuvěřitelné množství cvičících Číňanů různého věku. Předváděli neuvěřitelné akrobatické kousky jak se zbraněmi, tak bez nich. Hned v 9:30 začínalo první vystoupení umění šaolinských mnichů, které jsme si nemohli nechat ujít. V sále jsme seděli už půl hodiny předem a dívali se, jak se účastníci představení rozcvičují a i to byl pro nás obrovský zážitek. Za dvacet yuanů se může kdokoli se třemi šaoliny v různých pozicích vyfotit.
Ačkoliv jsme byli přemlouváni, nevyfotili jsme se. Představení začalo a my jsme zase jen s otevřenou pusou zírali na kousky, které předváděli. Když pak obyčejnou jehlou nebo malým hřebíčkem jeden ze šaolinů prostřelil skleněnou desku a píchnul balonek, už jsme opravdu nevěděli, co si myslet. Asi kouzelníci.
Po představení jsme se vydali do chrámu, který se velmi podobal těm, které už jsme viděli. Další zajímavostí byl Les pagod, což je takové pohřebiště 246 pagod. Je zde ale i uchován popel významného mnicha a vidět zde můžete i několik kamenných desek, které sem dodaly zahraniční školy bojového umění. Protože bylo neuvěřitelné horko a slunce strašně pálilo, rozhodli jsme se, že se nebudeme vydávat na 15 kilometrovou cestu okolím, ale že vyjedeme místní lanovkou na horu Song Shan, která měří 1512 metrů a taoisté tuto horu považují za ústřední horu symbolizující zemi. Asi po dvaceti minutách jsme vyjeli na vrchol.
Dnes nám přálo štěstí a počasí bylo nádherné, takže už během cesty jsme si prohlíželi krásy okolí. Na vrcholu už na nás zase čekaly různé stánky a suvenýry, neuvěřitelně drahé pití a spousty schodů. Všechny jsme je vyšlápli, i když nožky už dost bolely a stálo to za to. Krásný pohled do všech stran. Kdo měl závratě se necítil moc dobře, ale i tak. Výhled byl prostě okouzlující.
Udělali jsme pár fotografií a pomalu se vraceli zpět k lanovce. Na zpáteční cestě jsme ještě koupili meče, abychom mohli po večerech trénovat bojové umění. V areálu jsme strávili asi šest hodin, krásně jsme se opálili nebo spíše spálili a těšili se na něco dobrého k jídlu. Jako tradičně jsme si dali kungpao a něco málo k tomu. Po pozdním obědě jsme vyrazili do dalšího města, kterým je Luoyang – výchozí místo pro návštěvu buddhistických jeskyní Longmen.
Kaifeng – 2.8. 2010 – 3.8. 2010
V podvečerních hodinách jsme dorazili do města Kaifeng, které je charakteristické svými všudypřítomnými trhy. Toto město bývalo kdysi hlavním městem dynastie Severní Song. Protože leží asi osm metrů pod hladinou moře, bývalo dost často zaplaveno, což mělo negativní vliv na celý jeho vzhled, ale i přesto si zachovalo spoustu krásných míst, která jsme měli možnost uvidět. Kaifeng byl také prvním městem, kde se usídlili Židé, když sem přicestovali přes Indii po Hedvábné stezce v období vlády dynastie Song. Bývala tu krásná synagoga, ze které bohužel téměř nic nezbylo.
Projížděli jsme městem a hledali jsme hotel, nabízený průvodcem. Po několika neúspěšných pokusech se naši Číňané zeptali a konečně jsme dorazili na místo údajně levného ubytování. Ale i tak to bylo stále nad naše možnosti. Hledali jsme tedy v ulici dále a našli lepší hotel za ještě lepší cenu. Opět jsme tedy vybalili všechny věci, ubytovali se a vyrazili do večerního města. Město bylo velmi živé. Všude se prodávalo něco k jídlu či k pití. Mohli jsme si vybrat mezi ožužláváním pravděpodobně jehněčích lebek, pojídáním pravděpodobně koňských penisů nebo číchsi mozků. Ale jsme vybíravý a nakonec jsme přes všechna tato lákadla skončili v místním Mc Donaldu, kterému vůbec nemůžeme říkat fastfood.
Teprve když jsme si objednali, nám začali jídlo připravovat. No, aspoň jsme věděli, že je to čerstvé. Dali jsme si tedy něco do bříška a šli zpět do ulic. Objevili jsme přitom úžasný trh se spoustou krásných docela levných věcí. Protože jsme z Pekingu zvyklí smlouvat, snažili jsme se o to i tady. Ale nebyli jsme zas až tak úspěšní. Místní ceny jsou mnohdy mnohem nižší než ty pekingské a pouliční obchodníci smlouvat vůbec nechtějí. Někteří z nich to mají dokonce napsané velkými znaky na svých stáncích a hned při našem prvním pokusu nás na to upozornili. Ale i tak se nám někde podařilo něco usmlouvat a každý jsme odcházeli alespoň s maličkostí, někdo i se čtyřmi páry bot. Z cesty téměř neklimatizovaným autem jsme byli docela unaveni, tak jsme se vrátili na pokoj, dali sprchu a šli počítat ovečky.
Druhý den ráno jsme měli sraz s Jakem v půl deváté a vyrazili jsme do místního chrámu, který se nazývá Chrám hlavního ministra. Protože byl nedaleko našeho hotelu, rozhodli jsme se jít pěšky. Jake nám pomohl najít cestu, ale když zjistil, že vstup je 30 Y, řekl, že je to na něho moc drahé a odešel zpět do hotelu.
Tento chrám byl založen v roce 555 n. l. a v následující době byl mnohokrát přestavěn. Koupili jsme vstupenky. Používáme už tradiční postup. Nejdříve si jdeme koupit studentský vstup já a Aleš a první skupina dělá fotky, a poté předám Míše, která už nemá studentské slevy, svůj studentský průkaz a jdou si koupit vstupenky Kája, Míša a Simča. Obvykle se nám daří a Míša slevy dostává. I tentokrát se zadařilo. My s Alešem jsme tedy vstoupili do chrámu, prohlíželi si první část a když se k nám druhá skupinka pořád nepřidávala, rozhodli jsme se na ni počkat. Za chvíli už vidíme, jak se všichni smějí a v rukách drží foťáky. Kája totiž choval čínské malé dítko. A to by nebylo nic zvláštního, kdyby to dítě nebylo opravdu malé (tzn. že neovládá své fyzické potřeby) a nemělo pro Čínu specifické oblečení – v rozkroku rozstřižené kalhoty. Fotka vám ukáže více. I opravdu malým miminkám se zde nedávají pleny. Nejspíše na to rodiče nemají. A tak všude kolem vidíte dítka s dírami v rozkroku, ať už jsou dvouměsíční nebo tříletá. Ale zpátky k chrámu. Důvod, proč jsme se rozhodli tento chrám navštívit byl ten, že se v chrámu nachází socha bohyně Guanyin, která má tisíc očí a tisíc paží. Tato socha je vysoká 6 metrů a celá je vyřezána z jednoho kmene jinanu dvoulaločného.
Prohlídli jsme si podle mého názoru nádherný chrám, který na vás dýchne opravdovou atmosférou. A dokonce jsme měli poprvé možnost sáhnout si na krunýř sochy želvy, který má značit dlouhověkost. Když jsme se dostatečně pokochali, vstoupili jsme na obrovský trh, který se nachází hned vedle chrámu. Už jsme neměli moc času, tak jsme ho tak zběžně proběhli, něco málo nakoupili a na oběd se opět vydali k našemu známému strýčkovi Mc Donaldovi. Dali jsme si velmi rychlý oběd, došli si sbalit věci do hotelu, naložili je do auta a vyrazili k parku Tieta, kde se nachází Železníá pagoda, která pochází ze 12. století a je vysoká 55 metrů. Je postavená z cihel a obložena čokoládově hnědými dlaždicemi a vypíná se hned vedle jezera Tieta Hu. K návštěvě této pagody nás nalákal průvodce, když sliboval možnost vystoupat až nahoru do pagody. Opět kupujeme vstupenky podle zažitého rituálu, já a Aleš začínáme do pagody stoupat jako první. Pagoda je opravdu úzká stavba se strmými schody – dva lidé se na schodech nevyhnou. Jeden z nich musí vždy počkat v jednom z výklenků, ze kterých je možné vyhlížet ven. Jdu první. Pořád stoupáme.
Působí to zde jako v pyramidě, jen jdete nahoru. Jsme už celí zpocení, pot nám kape z čela, z krku, z rukou, nohou. Prostě všude. Pořád šlapeme nahoru. Už se tak strašně těšíme na vrchol, až něco uvidíme a najednou konec. \Zeď. Dál už jít nemůžeme. Cesta je zatarasena těsně před vrcholem. Překvapeně se na sebe podíváme a vydáváme se na cestu dolů. Když potkáme ostatní, kteří zrovna vystupují, ujistíme je, že budou překvapeni. A konečně jsme venku. Za chvíli za námi je i Míša, která má trošku klaustrofobii a tento výstup určitě nebyl jejím nejlepším zážitkem. Ale aspoň jsme si to všichni vyzkoušeli. Poté jsme všichni nastoupili opět do auta a čekal nás přejezd do dalšího města, kterým byl Dengfeng.
Projížděli jsme městem a hledali jsme hotel, nabízený průvodcem. Po několika neúspěšných pokusech se naši Číňané zeptali a konečně jsme dorazili na místo údajně levného ubytování. Ale i tak to bylo stále nad naše možnosti. Hledali jsme tedy v ulici dále a našli lepší hotel za ještě lepší cenu. Opět jsme tedy vybalili všechny věci, ubytovali se a vyrazili do večerního města. Město bylo velmi živé. Všude se prodávalo něco k jídlu či k pití. Mohli jsme si vybrat mezi ožužláváním pravděpodobně jehněčích lebek, pojídáním pravděpodobně koňských penisů nebo číchsi mozků. Ale jsme vybíravý a nakonec jsme přes všechna tato lákadla skončili v místním Mc Donaldu, kterému vůbec nemůžeme říkat fastfood.
Teprve když jsme si objednali, nám začali jídlo připravovat. No, aspoň jsme věděli, že je to čerstvé. Dali jsme si tedy něco do bříška a šli zpět do ulic. Objevili jsme přitom úžasný trh se spoustou krásných docela levných věcí. Protože jsme z Pekingu zvyklí smlouvat, snažili jsme se o to i tady. Ale nebyli jsme zas až tak úspěšní. Místní ceny jsou mnohdy mnohem nižší než ty pekingské a pouliční obchodníci smlouvat vůbec nechtějí. Někteří z nich to mají dokonce napsané velkými znaky na svých stáncích a hned při našem prvním pokusu nás na to upozornili. Ale i tak se nám někde podařilo něco usmlouvat a každý jsme odcházeli alespoň s maličkostí, někdo i se čtyřmi páry bot. Z cesty téměř neklimatizovaným autem jsme byli docela unaveni, tak jsme se vrátili na pokoj, dali sprchu a šli počítat ovečky.
Druhý den ráno jsme měli sraz s Jakem v půl deváté a vyrazili jsme do místního chrámu, který se nazývá Chrám hlavního ministra. Protože byl nedaleko našeho hotelu, rozhodli jsme se jít pěšky. Jake nám pomohl najít cestu, ale když zjistil, že vstup je 30 Y, řekl, že je to na něho moc drahé a odešel zpět do hotelu.
Tento chrám byl založen v roce 555 n. l. a v následující době byl mnohokrát přestavěn. Koupili jsme vstupenky. Používáme už tradiční postup. Nejdříve si jdeme koupit studentský vstup já a Aleš a první skupina dělá fotky, a poté předám Míše, která už nemá studentské slevy, svůj studentský průkaz a jdou si koupit vstupenky Kája, Míša a Simča. Obvykle se nám daří a Míša slevy dostává. I tentokrát se zadařilo. My s Alešem jsme tedy vstoupili do chrámu, prohlíželi si první část a když se k nám druhá skupinka pořád nepřidávala, rozhodli jsme se na ni počkat. Za chvíli už vidíme, jak se všichni smějí a v rukách drží foťáky. Kája totiž choval čínské malé dítko. A to by nebylo nic zvláštního, kdyby to dítě nebylo opravdu malé (tzn. že neovládá své fyzické potřeby) a nemělo pro Čínu specifické oblečení – v rozkroku rozstřižené kalhoty. Fotka vám ukáže více. I opravdu malým miminkám se zde nedávají pleny. Nejspíše na to rodiče nemají. A tak všude kolem vidíte dítka s dírami v rozkroku, ať už jsou dvouměsíční nebo tříletá. Ale zpátky k chrámu. Důvod, proč jsme se rozhodli tento chrám navštívit byl ten, že se v chrámu nachází socha bohyně Guanyin, která má tisíc očí a tisíc paží. Tato socha je vysoká 6 metrů a celá je vyřezána z jednoho kmene jinanu dvoulaločného.
Prohlídli jsme si podle mého názoru nádherný chrám, který na vás dýchne opravdovou atmosférou. A dokonce jsme měli poprvé možnost sáhnout si na krunýř sochy želvy, který má značit dlouhověkost. Když jsme se dostatečně pokochali, vstoupili jsme na obrovský trh, který se nachází hned vedle chrámu. Už jsme neměli moc času, tak jsme ho tak zběžně proběhli, něco málo nakoupili a na oběd se opět vydali k našemu známému strýčkovi Mc Donaldovi. Dali jsme si velmi rychlý oběd, došli si sbalit věci do hotelu, naložili je do auta a vyrazili k parku Tieta, kde se nachází Železníá pagoda, která pochází ze 12. století a je vysoká 55 metrů. Je postavená z cihel a obložena čokoládově hnědými dlaždicemi a vypíná se hned vedle jezera Tieta Hu. K návštěvě této pagody nás nalákal průvodce, když sliboval možnost vystoupat až nahoru do pagody. Opět kupujeme vstupenky podle zažitého rituálu, já a Aleš začínáme do pagody stoupat jako první. Pagoda je opravdu úzká stavba se strmými schody – dva lidé se na schodech nevyhnou. Jeden z nich musí vždy počkat v jednom z výklenků, ze kterých je možné vyhlížet ven. Jdu první. Pořád stoupáme.
Působí to zde jako v pyramidě, jen jdete nahoru. Jsme už celí zpocení, pot nám kape z čela, z krku, z rukou, nohou. Prostě všude. Pořád šlapeme nahoru. Už se tak strašně těšíme na vrchol, až něco uvidíme a najednou konec. \Zeď. Dál už jít nemůžeme. Cesta je zatarasena těsně před vrcholem. Překvapeně se na sebe podíváme a vydáváme se na cestu dolů. Když potkáme ostatní, kteří zrovna vystupují, ujistíme je, že budou překvapeni. A konečně jsme venku. Za chvíli za námi je i Míša, která má trošku klaustrofobii a tento výstup určitě nebyl jejím nejlepším zážitkem. Ale aspoň jsme si to všichni vyzkoušeli. Poté jsme všichni nastoupili opět do auta a čekal nás přejezd do dalšího města, kterým byl Dengfeng.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)