Projížděli jsme městem a hledali jsme hotel, nabízený průvodcem. Po několika neúspěšných pokusech se naši Číňané zeptali a konečně jsme dorazili na místo údajně levného ubytování. Ale i tak to bylo stále nad naše možnosti. Hledali jsme tedy v ulici dále a našli lepší hotel za ještě lepší cenu. Opět jsme tedy vybalili všechny věci, ubytovali se a vyrazili do večerního města. Město bylo velmi živé. Všude se prodávalo něco k jídlu či k pití. Mohli jsme si vybrat mezi ožužláváním pravděpodobně jehněčích lebek, pojídáním pravděpodobně koňských penisů nebo číchsi mozků. Ale jsme vybíravý a nakonec jsme přes všechna tato lákadla skončili v místním Mc Donaldu, kterému vůbec nemůžeme říkat fastfood.
Teprve když jsme si objednali, nám začali jídlo připravovat. No, aspoň jsme věděli, že je to čerstvé. Dali jsme si tedy něco do bříška a šli zpět do ulic. Objevili jsme přitom úžasný trh se spoustou krásných docela levných věcí. Protože jsme z Pekingu zvyklí smlouvat, snažili jsme se o to i tady. Ale nebyli jsme zas až tak úspěšní. Místní ceny jsou mnohdy mnohem nižší než ty pekingské a pouliční obchodníci smlouvat vůbec nechtějí. Někteří z nich to mají dokonce napsané velkými znaky na svých stáncích a hned při našem prvním pokusu nás na to upozornili. Ale i tak se nám někde podařilo něco usmlouvat a každý jsme odcházeli alespoň s maličkostí, někdo i se čtyřmi páry bot. Z cesty téměř neklimatizovaným autem jsme byli docela unaveni, tak jsme se vrátili na pokoj, dali sprchu a šli počítat ovečky.
Druhý den ráno jsme měli sraz s Jakem v půl deváté a vyrazili jsme do místního chrámu, který se nazývá Chrám hlavního ministra. Protože byl nedaleko našeho hotelu, rozhodli jsme se jít pěšky. Jake nám pomohl najít cestu, ale když zjistil, že vstup je 30 Y, řekl, že je to na něho moc drahé a odešel zpět do hotelu.
Tento chrám byl založen v roce 555 n. l. a v následující době byl mnohokrát přestavěn. Koupili jsme vstupenky. Používáme už tradiční postup. Nejdříve si jdeme koupit studentský vstup já a Aleš a první skupina dělá fotky, a poté předám Míše, která už nemá studentské slevy, svůj studentský průkaz a jdou si koupit vstupenky Kája, Míša a Simča. Obvykle se nám daří a Míša slevy dostává. I tentokrát se zadařilo. My s Alešem jsme tedy vstoupili do chrámu, prohlíželi si první část a když se k nám druhá skupinka pořád nepřidávala, rozhodli jsme se na ni počkat. Za chvíli už vidíme, jak se všichni smějí a v rukách drží foťáky. Kája totiž choval čínské malé dítko. A to by nebylo nic zvláštního, kdyby to dítě nebylo opravdu malé (tzn. že neovládá své fyzické potřeby) a nemělo pro Čínu specifické oblečení – v rozkroku rozstřižené kalhoty. Fotka vám ukáže více. I opravdu malým miminkám se zde nedávají pleny. Nejspíše na to rodiče nemají. A tak všude kolem vidíte dítka s dírami v rozkroku, ať už jsou dvouměsíční nebo tříletá. Ale zpátky k chrámu. Důvod, proč jsme se rozhodli tento chrám navštívit byl ten, že se v chrámu nachází socha bohyně Guanyin, která má tisíc očí a tisíc paží. Tato socha je vysoká 6 metrů a celá je vyřezána z jednoho kmene jinanu dvoulaločného.
Prohlídli jsme si podle mého názoru nádherný chrám, který na vás dýchne opravdovou atmosférou. A dokonce jsme měli poprvé možnost sáhnout si na krunýř sochy želvy, který má značit dlouhověkost. Když jsme se dostatečně pokochali, vstoupili jsme na obrovský trh, který se nachází hned vedle chrámu. Už jsme neměli moc času, tak jsme ho tak zběžně proběhli, něco málo nakoupili a na oběd se opět vydali k našemu známému strýčkovi Mc Donaldovi. Dali jsme si velmi rychlý oběd, došli si sbalit věci do hotelu, naložili je do auta a vyrazili k parku Tieta, kde se nachází Železníá pagoda, která pochází ze 12. století a je vysoká 55 metrů. Je postavená z cihel a obložena čokoládově hnědými dlaždicemi a vypíná se hned vedle jezera Tieta Hu. K návštěvě této pagody nás nalákal průvodce, když sliboval možnost vystoupat až nahoru do pagody. Opět kupujeme vstupenky podle zažitého rituálu, já a Aleš začínáme do pagody stoupat jako první. Pagoda je opravdu úzká stavba se strmými schody – dva lidé se na schodech nevyhnou. Jeden z nich musí vždy počkat v jednom z výklenků, ze kterých je možné vyhlížet ven. Jdu první. Pořád stoupáme.
Působí to zde jako v pyramidě, jen jdete nahoru. Jsme už celí zpocení, pot nám kape z čela, z krku, z rukou, nohou. Prostě všude. Pořád šlapeme nahoru. Už se tak strašně těšíme na vrchol, až něco uvidíme a najednou konec. \Zeď. Dál už jít nemůžeme. Cesta je zatarasena těsně před vrcholem. Překvapeně se na sebe podíváme a vydáváme se na cestu dolů. Když potkáme ostatní, kteří zrovna vystupují, ujistíme je, že budou překvapeni. A konečně jsme venku. Za chvíli za námi je i Míša, která má trošku klaustrofobii a tento výstup určitě nebyl jejím nejlepším zážitkem. Ale aspoň jsme si to všichni vyzkoušeli. Poté jsme všichni nastoupili opět do auta a čekal nás přejezd do dalšího města, kterým byl Dengfeng.
Žádné komentáře:
Okomentovat