Od hotelu jsme odjížděli už v sedm hodin. Poslední zastávkou na našem cestování severní Čínou byla posvátná taoistická hora Huashan. Jeli jsme po stejné dálnici, jako když jsme do Xianu přijížděli. Hora Huashan se nachází asi 120 km jihovýchodně od Xianu. Cesta utíkala rychle, než jsme dojeli na místo, kde jsme měli sjíždět, ale sjezd byl uzavřen bez jakéhokoli údaje na objížďku. Řidič se tedy poptal a pokračovali jsme dále.
Sjeli jsme na jiném sjezdu a pokračovali po místní silnici, která byla místy velmi kostrbatá. A když říkám velmi, tak myslím velmi, ale pořád to ještě nebylo nic proti tomu, co nás mělo čekat na cestě zpátky. Ke vstupu jsme se dostali asi až po třech hodinách jízdy. Protože jsme neměli dost času na to, abychom si horu vyšlápli, zvolili jsme příjemnější variantu. Chtěli jsme vyjet na jeden z vrcholů vyjet lanovkou a pak se projít podle toho, jak nám budou síly stačit.
Nejdříve jsme přijeli k jednomu ze vstupů, který byl jen pro pěší. Výstup by ale trval minimálně šest hodin. A navíc tato hora patří jedněm z těch nebezpečnějších, je zde několik metrů výstupu, kde skála je téměř kolmá a k zachycení jsou tu jen řetězy a malé štěrbiny pro nohy. No i to byl další důvod, proč jet lanovkou. Dojeli jsme tedy na trošku jiné místo, odkud nás autobus za 10 yuanů vyvezl až k lanovce, která zpáteční stála 150 yuanů.
A abychom vůbec mohli vstoupit do hor, museli jsme zaplatit 60 yuanů, což už byla studentská cena. Obecně se dá říci, že nejdražší jsou výlety do přírody. Ale stálo to za to. Museli jsme si sice vystát asi 45 minutovou frontu na lanovku, která nás asi za 10 minut vyvezla na Severní vrchol Huashanu, který měří 1615 metrů a můžete z něj pokračovat na další tři vrcholy, z nichž nejvyšší je Jižní, který má 2160 metrů. My jsme si tak trošku poťapkali po Severním vrcholu, prodírali se opět davy Číňanů. Když jsme se dost nabažili krásných výhledů a panoramat, opět jsme použili lanovku a sjeli dolů. Tentokrát nás v ní sedělo sedm (5 Čechů + 2 Číňané), ačkoliv byla jen pro šest lidí.
Ale tihle Číňané byli tak maličcí, že jsme je mohli započítat jen za jednoho. Na parkovišti už na nás netrpělivě čekal Jake a řidič. Oba už se těšili do Pekingu, a tak chtěli co nejvíce cesty stihnout ještě dnes, abychom zítra nejeli tak dlouho. Jeli jsme stejnou hrbolatou cestou směrem k nájezdu na dálnici, ale… byl zavřený. Zase jsme se poptali a měli jsme tu čest vyzkoušet místní nedálniční komunikaci. A to byl opravdu zážitek. V autě jsme nadskakovali, jako bychom byli na trampolíně. Konečně jsem přišla na to, proč jsou kolem sedaček taková madla. Kdybychom se nedrželi, určitě spadneme pod sedačky.
Takovou cestou jsme jeli asi půl hodiny, pak se konečně podařilo najít otevřený vjezd na dálnici a náš řidič se opravdu zaradoval. Asi si na této silnici ničil už tak poničené tlumiče u auta. Zbytek cesty do městečka, kde jsme spali poslední noc a kam jsme dorazili až kolem desáté hodiny večer, probíhal klidně. Nic moc se nedělo, až na nějakou uměle vytvořenou zácpu a pokusy řidičů osobních automobilů projet sebemenší skulinkou mezi nákladními auty a autobusy. Vyspali jsme se a ráno v sedm hodin jsme měli odjíždět zpět do Pekingu. Samozřejmě jsme zase nevyjeli včas, tentokrát jsme zdržovali my. Potřebovali jsme nějakou jistotu, že nás řidič opravdu odveze k hotelu a nenechá nás někde na okraji Pekingu.
A hlavně jsme Jakeovi nechtěli v žádném případě dát 300 yuanů, na které podle nás s řidičem vůbec neměli nárok. Ale ať jsme dělali, co jsme mohli, peníze jsme nakonec předali. Dostali jsme se k hotelu, řidič odjel, Jake taky a my už je snad nikdy nebudeme muset vidět.
Dost nás po cestě unavovalo neustálé vyjednávání a změny, ale na druhou stranu pro nás i tak bylo toto cestování mnohem pohodlnější a mnohem jistější, než kdybychom cestovali vlaky a autobusy. Věděli jsme totiž, že v tomto autě pro nás bude vždycky místo a nikdo nám na přepážce na vlakovém nádraží neřekne: další vlak, kde je místo, jede až v listopadu.
Žádné komentáře:
Okomentovat