Asi po 40 minutách se vrátili a řekli nám, že mají výborné novinky. Byli na policii a dozvěděli se, že tento hotel nemá povolení ubytovávat cizince a my se musíme okamžitě vystěhovat. Tak jsme šli zase balit. Už nás vyháněly i paní uklízečky, které hned za námi vyměňovaly povlečení. Odnesli jsme věci do auta a čekali na Jake. Čekali jsme 15 minut, půl hodiny, tři čtvrtě, hodinu, hodinu a čtvrt, hodinu a půl, během kterých jsme se mu pokoušeli všichni včetně řidiče dovolat. Konečně se Jake objevil s tím, že měl schůzku se svým bývalým spolužákem a že pak byl v autobuse a nechtěl brát telefon. No budiž, už jsme si mysleli, že nám ujel a že hned druhý den nám ujede i náš řidič. Ale alespoň byl tady. Zase nás tedy čekalo hledání hotelu. Našli jsme jeden takový hostel, kde jsme se konečně mohli ubytovat. My jsme měli pokoje krásné a řidič s průvodcem měli spát na společných pokojích po šesti lidech. Hned po ubytování šel Aleš řešit vše ohledně cesty zpět do Pekingu. Mluvili dlouho, a ještě déle. Dohodli nové podmínky, které pro nás nebyly zase až tak výhodné, ale co můžeme dělat.Auto mají oni a lístek na vlak bychom už nesehnali. Ale i my jsme měli pár es v rukávu, takže naše rozmluva skončila tím, že vlastně nevíme, jestli zítra opravdu vyjedeme. Vyjednávání nám zabralo celý večer. Prošli jsme se tedy jen trošku po nočním městě, dali si něco málo k snědku a šli na kutě. Jeskyně Longmen
Druhý den ráno jsme měli vyjíždět v sedm hodin. Řidič byl v autě, očividně v něm i spal. Jake přišel jako vždy později a hned nám vyčetl, že řidič odmítl spát ve společném pokoji. Že prý jsme my měli jiný komfort, když s tím večer souhlasil.
Spíše si ale myslíme, že chtěl ušetřit nějaké peníze. Asi hodinu jsme zase vyjednávali a ztráceli tak čas. Nálada byla trošku ponurá a napjatá. Konečně jsme se zase trošku domluvili a auto se rozjeli směr jeskyně Longmen, které jsou od města vzdálené asi 12 km.Tyto buddhistické jeskyně vznikaly za vlády dynastie Severní Wei od roku 484 n. l. V průběhu následujících 200 let zde po obou březích řeky Yi bylo vytvořeno více než 100 000 obrazů a soch Buddhy nebo jeho stoupenců.
Jeskyně Longmen patří stejně jako jeskyně v Datongu a Dunhuangu k nejznámějšímu buddhistickému umění. Podobné sochy bylo možné vidět i v Afghánistánu, avšak v roce 2007 je Taliban zničil. Během 20. století ale lovci památek spoustu soch poškodili. Odřezali jim hlavy, které teď zdobí americká a evropská muzea. K vchodu do jeskyní jsme dorazili kolem půl deváté ráno a už tu bylo dost turistů. Zaplatili jsme nehorázně vysoký vstup bez nároku na studentskou slevu a vstoupili dovnitř. Obdivovali jsme různé jeskyně, různé sochy, ale troufám si říct, že největší dojem na nás na všechny udělala největší jeskyně ze všech, a to Chrám uctívání předků, který byl vytesán v roce 672 n. l. a je v ní uchována obrovská socha Buddhy měřící 18,6 metrů.
Na tuto jeskyni v pohodě dohlédnete i z druhého břehu řeky, kde je k dispozici i výhlídka, nasměrovaná přesně naproti. V rámci vstupenky jsme mohli jít i do chrámu. Ale těch už máme za své cestování dost, a proto jsme se rozhodli, že ušetříme čas a stihneme tento den i Terrakotovu armádu. Ale všechno bylo zase jinak. Vrátili jsme se do auta a vyjeli. Vše šlo hladce. Už nás čekalo posledních 120 km, když si náš pan řidič zastavil, protože měl hladík a šel se najíst. Udělali jsem tedy půlhodinovou přestávku a pokračovali dál. Při sjezdu z jedné dálnice na druhou jsme ale zůstali stát v zácpě, která se ani nepohnula. Až po dvou hodinách jsme se rozjeli, a to znamenalo, že armádu dnes nestihneme. Jelo se tedy až do Xianu, kam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Hledali jsme hotel a ubytovat se nám podařilo až po osmé hodině.
Zase začalo další vyjednávání s řidičem a průvodcem – prý se bojí, že jim z Xianu odjedeme a nedáme peníze na zpáteční cestu. Dohodli se tedy další podmínky - my jim dáme Alešův mezinárodní řidičák (který může postrádat, původně totiž chtěli všechny naše pasy) a tisíc yuanů a oni nám dají své identifikační karty, řidičák a klíče od auta (to zas, aby nám s těmi penězi neodjeli oni). 
Výměna byla domluvena na ráno. Večer jsme se šli ještě na chvilku projít po městě a taky najít pizzu, chtěli jsme si po celém dni spravit náladu a zadařilo se. Pěkně jsme se nadlábli, vrátili se do hotelu a šli spát. Ráno nás konečně čeká Terrakotova armáda.
Žádné komentáře:
Okomentovat