Konečně je to tady. První noc našeho cestování. Je sobota 31. července a my (Aleš, Simča, Karel, Míša a Míša) se potkáváme s naším průvodcem Jakem a řidičem mistrem Dža. Všechno bylo nakonec o trošičku jinak, než bylo původně naplánováno, ale vzhledem k tomu, že nebylo jiných možností, jak po Číně cestovat, protože na shánění lístků na vlak už bylo pozdě, domluvili jsme se a naložili všechny naše věci do auta. Podivili se, že řidič a překladatel mají jen malé taštičky na tolik dní a v tak potícím se počasí, a vyrazili. Nejdříve do nákupního střediska pro zásobu vody, poté na večeři a pak už na cestu do naší první zastávky, kterou bylo město Tai’an s jeho horou Tai Shan.
Chtěli jsme dorazit do Tai’anu brzy ráno, proto jsme jeli celou noc z Pekingu. Dálnice mají v Číně relativně dobrou kvalitu, nápisy na nich jsou i v pinyanu, což umožňuje cestování autem i bez čínského průvodce, nicméně lepší je, když čínsky někdo umí. Cesta po dálnici ubíhala poměrně rychle. Opět nás tížilo neskutečné horko, které střídala zima z klimatizace. Nechápali jsme, proč někdy klimatizace běží naplno a je zima jako v chladničce a někdy je horko a Číňanům to nevadilo. Okolo třetí ráno jsme se dostali na dálnici do zácpy, kde jsme strávili asi čtyřicetpět minut čekáním, než se kolona dala do pohybu. Osobní auto na dálnici bylo jen výjimkou. 
Bohužel jsou dálnice jen dvouproudové, což je v místním provozu relativní škoda. Podél dálnic jsme zatím nezaznamenali rozšiřující stavbu. Poplatky na dálnici jsou účtovány na branách, jako například ve Francii nebo Itálii. Cena za kilometr je poměrně vysoká a mění se v závislosti na druhu vozidla. My jsme zaplatili okolo dvouset yuanů za vzdálenost Peking Tai’ an. V jednu chvíli jsem se probudil horkem. Potil se mi krk, ale neuvěřitelně. Všichni v autě spali, i řidič si dal dvacet, proto jsme stáli na parkovišti zaplněném kamióny a nákladními vozy. Ráno těšně po páté hodině jsme přijeli na místo. Rychle jsme posnídali a vydali se na posvátnou horu Tai Shan. Vstupy na památky a na různé expozice jsou relativně vysoké. Například na Tai Shan zaplatíte v přepočtu 550 korun, a studenti polovinu, což ovšem stojí spoustu času a konverzace na přepážce, která se ovšem vyplatí. Nastoupili jsme do autobusu, který byl v ceně a vezl nás asi 20 minut do kopců, odkud jsme se vydali po schodech do úpatí Chrámu nebes. Pochopitelně bylo obrovské horko, takže jsme se při stoupání neuvěřitelným způsobem potili.
Dvě hodiny jsme šli po schodech nahoru. Chvílemi schody byli příjemné, jindy vyšší a někdy úzké. Okolo deváté ráno jsme dorazili na vrchol, kam se dá rovněž přijet lanovkou přibližně za 240 korun (80 RMB – jeden směr). Chodili jsme po vrcholu a doufali, že se nám podaří zahlédnout do údolí. Bohužel jsme měli smůlu a byli jsme opravdu v oblacích. Všude kolem nás bylo spoustu lidí, kteří absolvovali stejný výstup jako my a nebo přijeli lanovkou a scházeli dolů. Vzhledem k času jsme se rozhodli, že cestu sjedeme z 1500 m.n.m lanovkou, která jede osm až deset minut. Kabinová lanovka jela poměrně rychle, že si holky občas křikly strachy. Překvapením pro nás bylo, že jsme si museli koupit lístek na autobus, který nás svezl dolů za 90 kč (30 RMB). Dojeli jsme na nástupní místo, kde na nás čekal Jake s řidičem a mohli jsme pokračovat do dalšího bodu naši cesty a tím bylo město Qufu.
Žádné komentáře:
Okomentovat