Blankytně modrá obloha

Blankytně modrá obloha nás vítala do dalšího čínského dne. Opět je horko a dusno. V pokoji jsme měli klimatizaci nastavenou na dvacet devět stupňů, a když jsme večer přišli domů, a to už není venku takové teplo a slunce je nad Střední Asii, tak se nám zdálo, že tu máme velmi příjemné chladno, skoro na dlouhé kalhoty. Zvolili jsme polehávací taktiku pro dnešní den, protože je to pro mě poslední den bez školy. Zítra to od rána od osmi hodin začíná a bude končit v šest. Po desáté hodině a po snídani studeného melounu jsme vyrazili na vyprahlé ulice. Došli jsme do metra, kde nás tradičně zkontrolovali, jestli nemáme bombu či nějakou zbraň, a jeli tentokráte na druhou stranu, než jsme byli doposud zvyklí, protože jsme chtěli jet částí, která má být méně obydlena. Nicméně pohledy, které se nám naskytly, byly pro mě až šokující. Všude kolem tratě byli žluté jeřáby, které stavěly novodobá sídliště. Vysoké domy, plné zatím neobydlených bytů.Některé už obydlené byly, ale jen z části. Výstavba nových cest, špinavá řeka, upachtění dělníci a hory v pozadí – tam bych rád vylezl a podíval se na Peking z hor. Ještěže metro má klimatizaci. Po jednom přestupu jsme dojeli na stanici Yonghegong do oblasti zvané Jung-che Kung, kde se nachází lamaistický chrám, který je jedním z největších pekingských buddhistických chrámů, zdobený sochami, freskami a tapisériemi. Prostory jsou obrovské, viděl jsem už mnoho buddhistických chrámů v Indii nebo v Japonsku, ale tento byl opravdu obrovský. Nicméně jsem v něm postrádal trošičku duch místa, na který jsem byl zvyklý z jiných zemí. Nevím, čím to. Velikost se chrámu ovšem vzít nedala. Procházeli jsme kratičkou alejí jehličnatých stromů, která nám poskytla na chvíli nerušený chládek, poté jsme vstoupili první branou po kamenných schodech k prvnímu sálu zvaném Lókapála – neboli strážce světel, kde se nám naskytl pohled na sochu Buddhy, která byla vyřezána z bílého santalového dřeva. Socha byla obrovská, nicméně v jedné z dalších místností nás čekala ještě větší socha Buddhy. Všude kolem nás bylo mnoho turistů, převážně z Ruska a Číňané se snažili mluvit rusky, aby jim byli dobrými průvodci. Moc jim to nešlo. Prošli jsme dalších pět sálů, v kterých byly znázorněny sochy, a různí představitelé tibetských škol společně s několika mandalami. Před každým ze sálů mohli návštěvníci zapálit vonné tyčinky. Slunce pralo, tak jsme si na chvíli sedli na lavičku u jedné z budov a sledovali ostatní turisty a přicházející klanějící se Číňany. Chvílemi se tu a tam mihl mnich. Vedle nás si sedl ruský pár. Paní vytáhla balík čínských bankovek a slovy: „Já jsem tak bohatá, že si můžu pálit peníze,“ vyrazila k místu, kde se zapalovali vonné tyčinky a vhodila do hořící nádoby čtyři sto yuanové bankovy. S Miškou jsme vyvalili oči.
Po kratičkém odpočinku a šoku z ruských boháčů jsme z chrámu odešli a procházeli se uličkami starého Pekingu, nazývaného Chaoyang, který je charakteristický nízkou starou zástavbou, až jsme došli ke Konfuciánovu chrámu. Místo, i přestože je nedaleko Lamaistického chrámu, není tak hojně navštěvováno turisty, a to jen proto, že o něm je v průvodci jen malá zmínka. Po několika krocích vstupní bránou nás vítala socha Konfucia a za ním bylo vidět další nádvoří s chrámem. Uvnitř chrámu se nachází několik hrobek dalších filozofů, kteří se alespoň trošku Konfuciovi dokázali intelektuálně vyrovnat. Hned za zdmi chrámu se nachází Císařská akademie, která měla největší rozkvět v období dynastie Ming. Skoro jsem málem zapomněl napsat, že nám přišlo, že z vedra se stalo megahorko. Po prohlídce památek jsme se vydali projít ulicemi Pekingu. Dostali jsme hlad, a tak jsme hledali nějakou restauraci, kde by měli menu s obrázky. Podařilo se, ale opět nám donesli úplně něco jiného, ale velmi zajímavého. Hovězí maso v dřevěném kbelíčku na horkých křemenech se zeleninou, jako přílohu přinesli nudle s okurkou a fazolovosojovoolejovou omáčkou, která byla nic moc. Po pozdním obědě jsme došli k vodnímu příkopu a hradbám Zakázaného města. Dovnitř jsme se dnes ještě nevydali, protože už nezbývalo moc času do schůzky s novými kamarády z Číny se kterými jsme se vydali do korejské restaurace. Ochutnali jsme různé maso na grilu s různými druhy omáček. Bylo to dobré. Miška si konečně pošmákla. Teplota venku klesala, doma jsme měli nastavenou klimatizaci na 28 stupňů a zdálo se nám po vstupu do pokoje velmi chladno.