Let do Pekingu

Nastoupili jsme do letadla na letišti v Mnichově od společnosti Etihad a vydali jsme se na cestu do Pekingu. Čekal nás jeden přestup v Abu Dhabí. Cestu nám zpříjemnila slovenská letuška Zuzan, která byla evidentně ráda, že si může popovídat slovensky. Byli jsme druhými cestujícími během její dvacetiměsíční kariery, kteří pocházeli z Československa. Po jídle jsem si pustil dva ruské filmy a za chvíli jsme už přistávali ve Spojených arabských emirátech, kde bylo osm hodin večer a měli jsme jednu hodinu času na přestup. Prošli jsme půl letiště, abychom jsme se dostali na gate, a překvapivě jsme se vrátili na stejné místo, jen o patro níže. Letadlo Abu Dhabí-Peking bylo úplně plné, na rozdíl od letadla ve směru Mnichov-Abu Dhabí. V okamžiku, kdy jsme si sedli do letadla, tak si někdo silně potáhl, že to celé letadlo slyšelo. Číňané jsou tím pověstní. Slovo kapesník, nepatří do jejich slovníku. Opět jsme dostali jídlo a tentokrát jsme byli za sedm hodin na místě. Na pekingském letišti nás měla čekat kazašská kamarádka Nazili. A taky že nás čekala. Museli jsme se sice trošku hledat, ale díky fotografiím, které jsme si předem poslali, jsme se našli. Nazili byla velmi příjemná, na všechny dotazy nám odpověděla a doprovodila nás až k našemu bytu, kde nás už čekala naše nová spolubydlící Ruska Katja. Když jsme si odnesli věci do našeho nového pokoje, zjistili jsme, že budeme mít asi trošku problém s registrací, která je v Číně nutná pro všechny, kteří nebydlí v hotelu. Naštěstí naše kazachstánské kamarádky ihned volali a zjišťovali, co a jak. Naštěstí umí čínsky a my rusky. Umět tady anglicky je jako být na francouzské svatbě. Snad jen díky olympijským hrám před dvěma lety se pod mnohými čínskými nápisy objevily i anglické popisky. Naštěstí v metru je to dvojjazyčně, jinak bychom byli úplně ztraceni. Nejvíce mě na metru zaujalo to, že mají osvětlenou reklamu i v době průjezdu mezi stanicemi vně vozu, na zdi tunelu. Registraci jsme díky Kalimě a její kamarádce dobře zvládli a vydali se domů odpočinout. V podvečer, kdy už nesvítilo sluníčko, ale bylo přesto dusno a horko, jsme se vydali projít v okolí Wudaokou. Koupili jsme si koblihu plněnou likérovým krémem a bylo ho tam hodně, asi tolik jako na celém českém pekáči ve všech koblihách. Mňam. Chodili jsme po ulicích, které se zaplňovaly prodejci s různými věcmi. Ulice ožívaly. Ve dne je takové horko, že většina lidí je v metru, nákupním středisku nebo doma. Červenec je nejteplejším měsícem v roce, který v Pekingu můžeme zažít. Ulice byly najednou plné lidí, že se nebylo možné prodrat či jít rychlým krokem. To vše úderem desáté hodiny začalo upadat. Protože jsme byli už unavení po dlouhém dni a po třináctihodinovém letu, který někdo prospal a někdo probděl, tak jsme šli domů. Když jsme dorazili, tak Katja nebyla ještě doma, a nešel nám elektrický proud. Dali jsme si další sprchu, protože se z nás během dvou hodin staly dvě lízátka, která dobře lepí. Usnuli jsme velmi rychle.