Lístky jsme koupili už ve čtvrtek, protože z důvodu obrovské masy Číňanů je jich občas nedostatek. V pátek v 8.07 nám jel vlak z hlavního pekingského nádraží směrem do Chengde. Na nádraží jsme podle lístku a znaků, které měly znázorňovat Chengde, na vývěsní tabuli našli naše nástupiště. Pekingské hlavní nádraží je obrovské, před každým nástupištěm se nachází čekárna, která je taktéž obrovská. Do vlaků začínají pasažéry pouště asi půl hodiny před odjezdem a pět minut před odjezdem se uzavírá brána a nikdo na nástupiště už není vpuštěn. Na lístku jsme měli napsané číslo vagonu a číslo sedadla, vše jsme v pohodě našli, usadili se na tvrdších sedačkách přikrytých jakousi modrou látkou. Z jedné strany vagonu je vždy sedadlo pro dva, z druhé strany pro tři lidi. Sedadla jsou vždy naproti sobě, jak jsme zvyklí z českých vlaků, a mezi nimi stoleček, kam si můžete odkládat své věci. Nejčastěji to bylo jídlo, pití nebo noviny. Číňané podobně jako Rusové jízdu vlakem využívají k tomu, aby se pořádně nebaštili.
I my jsme si z toho vzali příklad a na zpáteční cestě jsme si něco dobrého na svůj stoleček taky vyndali. Při koupi lístků nám bylo řečeno, že cesta trvá 3 hodiny. Měli jsme štěstí, v naší řadě seděli i Francouz se svou vietnamskou ženou a synem. Povídali jsme si na různá témata a zjistili při tom, že by cesta měla trvat dvě hodiny. No nakonec to byly čtyři hodiny a půl. Během této cesty vlak zastavoval jen několikrát. Když jsme dorazili do Chengde, museli jsme při odchodu z nádraží znovu ukazovat své lístky ke kontrole. A pak už se na nás hned vrhli lidé, kteří nabízeli ubytování. Nabídka za 150 Y pro všechny tři nás zaujala, což jsme na sobě dali znát, a najednou už sedíme v malém mikrobusu s dalšími cestujícími a vydáváme se směr centrum. Vzala si nás na starost jedna starší Číňanka. Dovedla nás k hotelu, který vypadal opravdu hezky, ukázala nám náš pokoj. 
Byly to čtyři postele, jeden stolek, televize a větrák. Záchod a sprcha byly na chodbě. Co jsem si myslela, když jsem poprvé uviděla to, čemu oni říkali záchod, snad ani neumím popsat. Samozřejmě turecké záchody, na čemž ale není nic špatného, co pro nás bylo trošku nezvyklé, bylo to, že kóje nebyly oddělené celé, ale jen do poloviny. 
Takže každý, kdo vstoupil (ono stačilo i to, když šel kolem, protože dveře se nedaly pořádně zavřít), viděl úplně všechno. Obrázek snad napoví více. Do koupelny já jsem jen nakoukla. A hned mě napadlo, že tady bych se spíš ušpinila, než umyla, popřípadě si dovezla něco na památku třeba v podobě plísní či bradavic, tak jsem si nakoupila spoustu vlhčených ubrousků a očistu jsem prováděla takto. Samozřejmě jsme se pokusili cenu usmlouvat, a protože se nám to nepodařilo, pokusili jsme se najít ubytování vlastními silami. A to není vůbec jednoduché, první problém bylo hotel vůbec poznat, když se nám to podařilo, tak nikde nemluvili jinak než čínsky a i tak jsme pochopili, že nás vyháněli. Nakonec jsme se od mladého páru dozvěděli, že takovéto malé hotely neubytovávají cizince, pokusili se nám pomoci, ale všude byla odpověď stejná nebo byla cena moc vysoká. Takže jsme nakonec skončili tam, kde jsme byli poprvé. Zaplatili jsme ubytování a zálohu, dali si batohy do pokoje a vyrazili do ulic. Chengde leží asi 255 km od Pekingu. Je to bývalé císařské letovisko s obrovský parkem a muzeem Císařského paláce. 
Na první pohled nás překvapilo, že je to docela moderní město s výstavbou obrovských mrakodrapů, samozřejmě jsou tu i místa, která s těmito kontrastují. Uličky s trhy ovoce, jídla, oblečení a všeho možného, Číňané hrající čínské šachy. Chodili jsme po městě, na kterém bylo vidět, že se rozvijí. Všude stály vysoké žluté jeřáby, které stavěli vysoké moderní obytné domy. Když jsme jeli do Čengde, tak jsem si myslel, že narazíme na město, které s pokrokem nemá co do činění. Byl jsem opravdu překvapen, že centrum města je velmi moderní a všude kolem probíhá stavba nových domů.
Služby jsou ve městě velmi rozšířené a ceny se od pekingských moc nelišily. Byl jsem překvapen. Přesto, je vidět, že moderní město může růst rychle, ale mentalita lidí roste pomaleji. Svědčí o tom nepořádek, kolem nových domů. 
Přijde mi, že se učí, jak v takových domech žít. Původní zástavba, na kterou jsme narazily a brzy se určitě úplně vytratí je vidět na jedné z fotografií. První den jsme uzavřeli večeří v místní restauraci, dali jsme si rýži s nějakým masíčkem, které na mě bylo zase moc mastné, ale Simče a Alešovi moc chutnalo. Po vyčerpávajícím dni jsme padli do postele, chvíli si povídali a pak usnuli tvrdým spánkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat