Vlakové nádraží v Tianjinu je relativně velké, jen tak tak jsme stihli posnídat a už nás čekal dvaceti vagónový osobní vlak s cílovou stanicí Harbin, což je město v severovýchodní Číně s patřičným ruským vlivem. Došli jsme k vagónu číslo pět a našli svá místa k sezení.
Všude se tlačilo mnoho lidí a hledali podle místa, kam si mají sednout. Jízdenka stála relativně málo (24 RMB), což se rovněž projevilo na kvalitě. Klimatizace byla jen vzpomínkou a rychlost se blížila našim lokálkám. Byli jsme připraveni vyrazit tdm tdm tdm tdm. Vlak se rozjel na čas. Nad námi se točily větráky, které hnaly – točily horkým vzduchem uvnitř vagónu. Vzpomínal jsem na saunu, kde po vypocení přichází studený bazén. Ten den né a né přijít. Pět hodin jsme se drkotali ve skvělém horku. Místní s námi chtěli navázat konverzaci, ale naše čínština a jejich angličtina byli na stejné úrovni. Protože je ve vlaku velké horko, většina mužů sedí polonahá a ulepenými zády a celým tělem spí a válí se na dřevěné lavici. Chvílemi to vypadalo, jako u pana doktora na preventivní prohlídce.
Ani jsme nechtěli domýšlet, kdo se třel upoceným tělem o naši lavici, na které jsme teď seděli my. Cesta utíkala, naštěstí, a my pozorovali krajinu. Za pootevřeným oknem jsme sledovali výstavbu nových vlakových koridorů, mostů, cest a budov. Jestliže se u nás stavěl vlakový koridor se dvěmi kolejemi, tak v Číně, co jsme měli možnost vidět, byl koridor většinou čtyřkolejový pro osobní vlaky a dvoukolejový pro vlaky nákladní.
Na polích se v této oblasti nejvíce pěstuje kukuřice. Vysoké domy z měst zmizely a vystřídala je nízká vesnická zástavba. Konečně jsme po pěti hodinách dojeli do Shanhaiguanu, kde jsme se těšili na moře a konec čínské zdi. Na nádraží jsme koupili lístek zpět do Pekingu, tentokráte rychlovlakem, takže zpáteční cesta nám trvala jen dvě hodiny, nicméně neměli již místo k sezení, tak jsme koupili lístky na stojáka.
Do jednoho vagónu v rychlovaku se vejde devadesát lidí a souprava čítá osmnáct až dvacet vozů. Místo pro nás dva dny před odjezdem nebylo. Vystoupili jsme z nádraží a chystali se najít ubytování. Hnalo se na nás několik lidí, ale okolo nich jsme prošli a vzali si taxi o kousek dál, ukázali mu čínské znaky, které znamenali jméno hotelu, kam jsme chtěli odvézt. Chvílí tápal, ale nakonec se podařilo a bydleli jsme ve velmi hezkém (z venku) hotelu či hostelu. 
Město Shanhaiguan bych rozdělil na dvě části a tyto části jsou rozděleny hradbami v kruhovém tvaru, podobné například jako v bretaňském městečku St. Malo nebo estonském hlavním městě Talinu, nicméně zde pochopitelně v čínském stylu. Uvnitř hradebního komplexu je postaveno mnoho nových domů ve starém stylu (viz.foto), většina domů slouží jako obchody pro turisty nebo restaurace.
Za zdmi se nachází Čína, jakou jsem si představoval. Část města se renovovala a staré hutongy ustupovaly nové zástavbě. Po ulicích se linul zápach až smrad.
Cesty byly rozbité a okolo nich seděli lidé na malých židličkách a prodávali mořské plody, maso, či zeleninu. Kuchyně nám v tomto městečku připadala odlišná a velmi chutná. Miška si pochutnávala především na tamních zákuscích, které byly opravdu delikatesa. Celkový dojem z města byl ovšem pozitivní, večer osvětlené hradby a život za nimi byl docela romantický. Přes noc nás nikdo nedobyl, takže jsme další den mohli vyrazit na čínskou zeď.
Žádné komentáře:
Okomentovat