Když nemůžete najít společný termín pro setkání se svými přáteli a známými, odjeďte do ciziny a domluvte si meeting tam. Nám se to opět podařilo. Náš kamarád Zbyšek tráví měsíc na letní škole v Soulu v Jižní Koreji a součástí tohoto programu byl i čtyřdenní zájezd do Pekingu, a to právě v době, kdy i my jsme tu a neplánovali jsme žádný výjezd mimo Peking.
Jak už to u takových hromadných zájezdů bývá, program je vytvořený velmi natěsno a jen tak tak, že se můžete někdy od skupiny odtrhnout, jestli vůbec. U Zbýši to nebylo jinak. Plány byly velkolepé, ovšem možnost jejich uskutečnění velmi mizivá. Nakonec se ovšem zadařilo. Předposlední večer Zbyškovy návštěvy Pekingu zvoní telefon. A na druhém konci Zbýša. Telefon zvedl Aleš, a protože jsme se zrovna vraceli z party na české ambasádě, raději předal telefon mně. Signál dost často vypadával, ale nakonec jsme se domluvili, že se setkáme příští den. Tečkou v jejich programu byl Art District 798, což je místo, kde dříve byly různé továrny, dnes už pro své tehdejší účely dávno nevyužívané. Místo toho jsou v nich otevřeny různé galerie, muzea, restaurace, pizzerie nebo jen kavárny. Příjemné místo na posezení, popovídání nebo prohlížení umění. Ráno jsme tedy brzy vstali, zařídili, co bylo třeba a vydali se metrem co nejblíže k uvedenému místu. Protože to bylo pořád dost daleko, vzali jsme si taxi.
Pan taxikář chvíli tápal a Aleš mu podle mapy ukazoval, že bychom měli jet asi jinudy, mluvil samozřejmě česky, taxikář to kupodivu pochopil a čínsky odpověděl, že ví, a že to na další křižovatce otočí. Celkově mi přijde, že čeština s čínštinou jsou podobné jazyky. Pokaždé se domluvíme, Číňané koukají úplně stejně, jako když se baví s Číňanem, takže jsme na nějaké anglické pokusy téměř zanevřeli. Prostě mluvíme česky a kdo se bojí vycestovat, protože by se v cizí zemi nedomluvil, vřele doporučuji Čínu. Tady to zvládnete vždy. Někdy to déle trvá, ale podaří se. Konečně jsme dorazili na místo, vypadalo zvláštně, spíše zbořeniště, dost věcí se tam teprve dodělává a předělává. Ale jinak výborný nápad a doufám, že ho brzy dotáhnou do konce. Vstupy jsou samozřejmě zdarma. Zbyšek tu ještě nebyl, tak jsme se procházeli a čekali na jeho zavolání. Kolem desáté se ozval. „Čekám u tlusťocha, tak sem přijďte.“ Byla jeho odpověď. A tak jsme se setkali. Zbyšek, Aleš, já a Tlusťoch.
Příjemně popovídali, postěžovali na zdejší kuchyni, řekli si zážitky z celého roku, co kdybychom se zase příště měli sejít třeba až v Abu Dhabí. Strávili jsme společně dvě hodinky, pak jsme se rozloučili, Zbyšek odletěl zpět do Soulu a my do centra. Měli jsme schůzku s Jakem, který nám pomáhá zařídit naše čínské cestování a večer nás čekala další „vstreča“. Tentokrát s Džanem. Docentem jedné čínské univerzitě, který se s Alešem potkal v Moskvě. Sešli jsme se v šest hodin u Džanovi univerzity. Ukázal nám komplex a pak jsme se přesunuli do restaurace, kam postupně dorazili ještě další Džanovi známí. Celkem nás u stolu bylo deset. Seděli jsme v oddělené místnosti, kolem kulatého točícího stolu a Džan postupně objednal spousty různých pokrmů. Pálivé maso, brambory, lusky, buráky, lilek, prasečí ouška, krevety, salát, tofu. Zkrátka na stole už nebylo k hnutí. K pití měli ženy melounový džus a muži pivo – vždy si otevřeli jednu láhev a rozlili do více skleniček. Zdejší pivo je spíše taková limonáda, českému se ani zdaleka nevyrovná. Ale na to, aby se po něm Číňané opili, úplně stačí.
Večeře probíhala, chvíli se mluvilo rusky, maličko anglicky a hodně čínsky, takže jsme občas nevěděli, co si myslet, co dělat a jestli bychom už neměli spíše jít. Nakonec jsme tedy předali Džanovi dary z Čech, poděkovali za pozvání na večeři a rozloučili se. Večer, který na nás udělal zvláštní dojem…
Jak už to u takových hromadných zájezdů bývá, program je vytvořený velmi natěsno a jen tak tak, že se můžete někdy od skupiny odtrhnout, jestli vůbec. U Zbýši to nebylo jinak. Plány byly velkolepé, ovšem možnost jejich uskutečnění velmi mizivá. Nakonec se ovšem zadařilo. Předposlední večer Zbyškovy návštěvy Pekingu zvoní telefon. A na druhém konci Zbýša. Telefon zvedl Aleš, a protože jsme se zrovna vraceli z party na české ambasádě, raději předal telefon mně. Signál dost často vypadával, ale nakonec jsme se domluvili, že se setkáme příští den. Tečkou v jejich programu byl Art District 798, což je místo, kde dříve byly různé továrny, dnes už pro své tehdejší účely dávno nevyužívané. Místo toho jsou v nich otevřeny různé galerie, muzea, restaurace, pizzerie nebo jen kavárny. Příjemné místo na posezení, popovídání nebo prohlížení umění. Ráno jsme tedy brzy vstali, zařídili, co bylo třeba a vydali se metrem co nejblíže k uvedenému místu. Protože to bylo pořád dost daleko, vzali jsme si taxi. 
Pan taxikář chvíli tápal a Aleš mu podle mapy ukazoval, že bychom měli jet asi jinudy, mluvil samozřejmě česky, taxikář to kupodivu pochopil a čínsky odpověděl, že ví, a že to na další křižovatce otočí. Celkově mi přijde, že čeština s čínštinou jsou podobné jazyky. Pokaždé se domluvíme, Číňané koukají úplně stejně, jako když se baví s Číňanem, takže jsme na nějaké anglické pokusy téměř zanevřeli. Prostě mluvíme česky a kdo se bojí vycestovat, protože by se v cizí zemi nedomluvil, vřele doporučuji Čínu. Tady to zvládnete vždy. Někdy to déle trvá, ale podaří se. Konečně jsme dorazili na místo, vypadalo zvláštně, spíše zbořeniště, dost věcí se tam teprve dodělává a předělává. Ale jinak výborný nápad a doufám, že ho brzy dotáhnou do konce. Vstupy jsou samozřejmě zdarma. Zbyšek tu ještě nebyl, tak jsme se procházeli a čekali na jeho zavolání. Kolem desáté se ozval. „Čekám u tlusťocha, tak sem přijďte.“ Byla jeho odpověď. A tak jsme se setkali. Zbyšek, Aleš, já a Tlusťoch. 
Příjemně popovídali, postěžovali na zdejší kuchyni, řekli si zážitky z celého roku, co kdybychom se zase příště měli sejít třeba až v Abu Dhabí. Strávili jsme společně dvě hodinky, pak jsme se rozloučili, Zbyšek odletěl zpět do Soulu a my do centra. Měli jsme schůzku s Jakem, který nám pomáhá zařídit naše čínské cestování a večer nás čekala další „vstreča“. Tentokrát s Džanem. Docentem jedné čínské univerzitě, který se s Alešem potkal v Moskvě. Sešli jsme se v šest hodin u Džanovi univerzity. Ukázal nám komplex a pak jsme se přesunuli do restaurace, kam postupně dorazili ještě další Džanovi známí. Celkem nás u stolu bylo deset. Seděli jsme v oddělené místnosti, kolem kulatého točícího stolu a Džan postupně objednal spousty různých pokrmů. Pálivé maso, brambory, lusky, buráky, lilek, prasečí ouška, krevety, salát, tofu. Zkrátka na stole už nebylo k hnutí. K pití měli ženy melounový džus a muži pivo – vždy si otevřeli jednu láhev a rozlili do více skleniček. Zdejší pivo je spíše taková limonáda, českému se ani zdaleka nevyrovná. Ale na to, aby se po něm Číňané opili, úplně stačí. 
Večeře probíhala, chvíli se mluvilo rusky, maličko anglicky a hodně čínsky, takže jsme občas nevěděli, co si myslet, co dělat a jestli bychom už neměli spíše jít. Nakonec jsme tedy předali Džanovi dary z Čech, poděkovali za pozvání na večeři a rozloučili se. Večer, který na nás udělal zvláštní dojem…
Žádné komentáře:
Okomentovat