Velká Čínská zeď

Na druhý den, co jsme byli v městečku Shanhaiguan, jsme měli naplánováno vidět moře a konečně také Velkou čínskou zeď. Protože se toto město nachází asi 3 kilometry od moře, všude ve městě najdete suvenýry s tím spojené a samozřejmě kruhy, plavky, potápěcí brýle a další věci. Když jsme ale dorazili k moři, nechápali jsme proč. Taxíkem jsme se nechali odvést na místo, kde začíná Čínská zeď, možná vlastně i končí a proměňuje se už jen v širé moře. Nazývá se Hlava starého draka, protože to bylo hadovité zakončení Velké zdi na místě, kde začíná moře. To, co jsme si mohli prohlédnout, je už jen rekonstruovaná zeď z 80. let minulého století, protože ta původní zeď se dávno rozpadla. Abychom mohli na pláž vůbec vstoupit, museli jsme zaplatit vstup, který naštěstí platil i na zeď. Bez problému jsme uplatnili studentskou slevu a za 30 Y jsme mohli pokračovat dále. Teď se na nás teprve navalily všechny ty obchůdky se vším, co je s mořem a koupáním spojené. Prošli jsme kolem nich, aniž bychom se zastavili a došli až na pláž. A konečně jsme poprvé uviděli Žluté moře, které bylo spíše hnědé. Pro představu bych ho přirovnala k našim ne příliš čistým rybníkům. A překvapivě se nikdo nekoupal. Kdo pak teda kupuje všechny ty plážové a koupací věci? Těžko říct. My jsme se kochali výhledem na moře, i když opět zamlženým, protože ani tentokrát nám slunce nevysvitlo, ačkoli teploměr ukazoval 33 stupňů. Bylo tu ovšem mnohem příjemněji než v Pekingu. Lehký svěží mořský větřík nám pobyt velmi zpříjemňoval. Prošli jsme se po pláži, nasbírali pár mušlí a pokračovali dál. Už jsme se nemohli dočkat, až přijde naše poprvé a my se projdeme po jednom ze sedmi divů světa. Všude bylo samozřejmě spoustu turistů, především čínských. A protože už jsme nebyli daleko od ruských hranic, potkali jsme i dost turistů ruských. Blízkost Ruska byla znát i jinak. Všude byly nápisy jen čínsky a rusky, ačkoli ne vždycky byly správně – písmenko sem, písmenko tam. Prodrali jsme se až k nejvýchodnějšímu konci zdi, pěkně si ho pomačkali a stejnou velmi těsnou cestu jsme absolvovali zpátky. V rámci vstupenky jsme si ještě prohlédli jakési nádvoří, bludiště, dobové kuchyně, stáje pro koně a další. Když jsme se dost nabažili, vydali jsme se na druhý bod našeho programu pro tento den. A tím byla část zdi u hory Jiaoshan, která se nachází asi 4 km od centra města. Využili jsme proto opět služeb místních taxikářů. Náš milý malý čínský taxikář nás odvezl před stánek, kde se údajně prodává vstup na zeď. Cena měla být 110 Y plus 3 Y za pojištění. To se nám zdálo opravdu hodně, tak jsme si řekli, že se podíváme až ke vstupu a uvidíme. Všichni Číňané, stojící poblíž, začali gestikulovat, že tam nemůžeme, aniž bychom si koupili tento super drahý lístek, ale my jsme se nedali. V půli cesty na nás pokřikovala ještě další paní a chtěla nám opět prodávat lístky. I tu jsme odmítli a nakonec došli až k opravdové prodejně lístků, kde jsme opět bez problémů uplatnili studentskou slevu a za 23 Y se vydali na zeď. Kam jsme měli jít za těch 113 Y vůbec netušíme. Možná to bylo i s parkovným. Ale zpátky ke zdi. V tomto místě stoupá zeď do svého prvního příkrého kopce a je tu k vidění nejen opravená část, ale i část původní. Protože bylo opět horko a kopec byl neuvěřitelně strmý a hlavně proto, že zde byla lanovky, museli jsme ji vyzkoušet. Při čekání ve frontě jsme všimli, že všichni mají o trošku jiný lístek, což s největší pravděpodobností znamenalo, že nás na lanovku nepustí, protože jsme si ji nepřiplatili, ale Aleš je filuta. Podal slečně lístky druhou stranou, ona ho procvakla a my jsme mohli zadarmo jít. Oni drbou nás, my drbeme je! Vyjeli jsme tedy lanovkou pod vrchol. Šli jsme dál asi ještě 15 minut do kopce, abychom se podívali na místní chrám a na výhled z druhé strany kopce. Jak už jsem říkala, opět nám počasí moc nepřálo, ale i tak to bylo skvělé. Poté jsme se začali pomalu blížit ke zdi. A konečně to přišlo. Alespoň pro mě. Až tady jsem si opravdu přišla jako na Čínské zdi. Nebylo tu tolik turistů, nebylo se třeba prodírat davy. Prostě jsme vyšli schody a byli jsme tam – na obrovské zdi, která je vidět i z vesmíru. Udělali jsme si spoustu fotek, kochali se výhledem, zdolávali trochu nebezpečně vyhlížející žebříky na strážní věže a pak zase z nich, smáli ruským turistům, kteří by ocenili výtah, odpočívali, dívali se do dáli a scházeli opravdu strmé úseky. Zkrátka jsme si sestup ze zdi vyloženě užívali. Po hodince a půl sestupu jsme se dostali opět za bránu. Nebyl zde žádný taxík, a tak se místní občan rozhodl vzít nás za 10 Y zpět do města. Dali jsme si něco mezi obědem a večeří, což bylo mimochodem velmi dobré, šli se osprchovat, chvíli odpočinout a večer se opět projít do nočního města.

Cesta vlakem do Shanhaiguan

Vlakové nádraží v Tianjinu je relativně velké, jen tak tak jsme stihli posnídat a už nás čekal dvaceti vagónový osobní vlak s cílovou stanicí Harbin, což je město v severovýchodní Číně s patřičným ruským vlivem. Došli jsme k vagónu číslo pět a našli svá místa k sezení. Všude se tlačilo mnoho lidí a hledali podle místa, kam si mají sednout. Jízdenka stála relativně málo (24 RMB), což se rovněž projevilo na kvalitě. Klimatizace byla jen vzpomínkou a rychlost se blížila našim lokálkám. Byli jsme připraveni vyrazit tdm tdm tdm tdm. Vlak se rozjel na čas. Nad námi se točily větráky, které hnaly – točily horkým vzduchem uvnitř vagónu. Vzpomínal jsem na saunu, kde po vypocení přichází studený bazén. Ten den né a né přijít. Pět hodin jsme se drkotali ve skvělém horku. Místní s námi chtěli navázat konverzaci, ale naše čínština a jejich angličtina byli na stejné úrovni. Protože je ve vlaku velké horko, většina mužů sedí polonahá a ulepenými zády a celým tělem spí a válí se na dřevěné lavici. Chvílemi to vypadalo, jako u pana doktora na preventivní prohlídce. Ani jsme nechtěli domýšlet, kdo se třel upoceným tělem o naši lavici, na které jsme teď seděli my. Cesta utíkala, naštěstí, a my pozorovali krajinu. Za pootevřeným oknem jsme sledovali výstavbu nových vlakových koridorů, mostů, cest a budov. Jestliže se u nás stavěl vlakový koridor se dvěmi kolejemi, tak v Číně, co jsme měli možnost vidět, byl koridor většinou čtyřkolejový pro osobní vlaky a dvoukolejový pro vlaky nákladní. Na polích se v této oblasti nejvíce pěstuje kukuřice. Vysoké domy z měst zmizely a vystřídala je nízká vesnická zástavba. Konečně jsme po pěti hodinách dojeli do Shanhaiguanu, kde jsme se těšili na moře a konec čínské zdi. Na nádraží jsme koupili lístek zpět do Pekingu, tentokráte rychlovlakem, takže zpáteční cesta nám trvala jen dvě hodiny, nicméně neměli již místo k sezení, tak jsme koupili lístky na stojáka. Do jednoho vagónu v rychlovaku se vejde devadesát lidí a souprava čítá osmnáct až dvacet vozů. Místo pro nás dva dny před odjezdem nebylo. Vystoupili jsme z nádraží a chystali se najít ubytování. Hnalo se na nás několik lidí, ale okolo nich jsme prošli a vzali si taxi o kousek dál, ukázali mu čínské znaky, které znamenali jméno hotelu, kam jsme chtěli odvézt. Chvílí tápal, ale nakonec se podařilo a bydleli jsme ve velmi hezkém (z venku) hotelu či hostelu. Město Shanhaiguan bych rozdělil na dvě části a tyto části jsou rozděleny hradbami v kruhovém tvaru, podobné například jako v bretaňském městečku St. Malo nebo estonském hlavním městě Talinu, nicméně zde pochopitelně v čínském stylu. Uvnitř hradebního komplexu je postaveno mnoho nových domů ve starém stylu (viz.foto), většina domů slouží jako obchody pro turisty nebo restaurace. Za zdmi se nachází Čína, jakou jsem si představoval. Část města se renovovala a staré hutongy ustupovaly nové zástavbě. Po ulicích se linul zápach až smrad. Cesty byly rozbité a okolo nich seděli lidé na malých židličkách a prodávali mořské plody, maso, či zeleninu. Kuchyně nám v tomto městečku připadala odlišná a velmi chutná. Miška si pochutnávala především na tamních zákuscích, které byly opravdu delikatesa. Celkový dojem z města byl ovšem pozitivní, večer osvětlené hradby a život za nimi byl docela romantický. Přes noc nás nikdo nedobyl, takže jsme další den mohli vyrazit na čínskou zeď.

Tianjin

Tianjin – město, které se nachází asi 150 km východně od Pekingu, jsme si vybrali nejen kvůli tomu, že si vyzkoušíme zdejší rychlovlak, jedoucí až 350 km/h, ale taky proto, že není moc daleko. Tianjin stejně jako třeba Peking nebo Šanghaj nepatří do žádné provincie, ale tvoří samostatný administrativní celek, což mu dává alespoň trochu svobody. Je to vskutku velmi moderní město, kde se neustále něco staví, ale pojďme hezky od začátku. V 10.00 odjíždí rychlovlak z pekingského jižního nádraží, které se se svou rozlohou a moderností s hlavním pekingským nádražím nedá srovnat. Člověk si tam připadá spíše jako na letišti. Místo ošuntělých sedadel nebo vůbec žádných, jak jsme zvyklí z českých nádražních hal, tu na vás budou čekat křesílka se stolky jak na zámku. Kolem dokola samé restaurace, fastfoody a obchody s jídlem či novinami. Každý vlak se odbavuje na jiné bráně. Naše brána byla číslo 21. Nápisy jsou zde i v angličtině a dokonce se v angličtině hlásí čas a brána, odkud pojede váš vlak. V 09.45 otevřeli bránu pro náš vlak. Všichni se začali cpát, jak už to tu bývá zvykem, i když je to jedno, protože jízdenky jsou vždy s místenkou. Kdo místenku nemá, stojí. My jsme měli štěstí a seděli jsme v prvním vagonu. Při vstupu jsme zamávali našemu strojvedoucímu, vzali si vodu zdarma a sedli si na sedadlo. Přesně na čas jsme se rozjeli. K dispozici nám byli stewardky. Cena jízdenky do tohoto vlaku byla 58 Y, což je asi 175 Kč. Bohužel 150 kilometrová cesta trvala pouze 30 minut, tak jsme si vlak nestačili ani pořádně užít.Výstup nás vrátil opět do čínské reality – ne tak hezké a pohodlné nádraží, u jednoho okénka na lístky obrovská fronta, žádná klimatizace. Protože jsme hned druhý den chtěli přejet do městečka Shanhaiguan, vystáli jsme si frontu, oslovili mladou Číňanku, která naštěstí uměla anglicky a pomohla nám koupit si lístky na další den. Tentokrát do normálního vlaku bez klimatizace. Cena byla 24 Y a údajně měl jet asi 3 hodiny. S tím jsme vyšli ven a začal obvyklý maratón – najít ubytování. Podle průvodce byly všechny levnější hotely od nádraží dost vzdálené. Vzali jsme si taxi, ukázali jsme čínský název hostelu a rozjeli se. Ubytování se nám podařilo najít asi až na šestý pokus, ale bylo opravdu hezké. Troufám si říct, že lepší koupelnu jsme tady ještě neviděli. Odložili jsme si věci, trochu si odpočinuli, protože v Tianjinu bylo snad ještě nesnesitelněji než v Pekingu, a vydali se objevovat město. Do centra jsme se nechali odvézt taxíkem. Procházeli jsme se po ulicích, prodírali se Číňany, což nás velmi utahalo, a tak jsme se rozhodli pro nějaký lehký obídek. Tentokrát to byly nudle s jakousi omáčkou a koktejl. Nudle nic moc, koktejl byl velmi dobrý. Po obědě jsme navštívili místní kostel, přiblížili se tak více domovu, chvíli v něm poseděli. Byl velmi vyhřátý a lavice byly od sebe hodně vzdálené nato, jak jsou Číňané malí. Procházeli jsme se bulváry, kupovali nanuky, které tu mají dobré (pokud zrovna nevyberete kukuřicový nebo fazolový) a levné. Nakonec jsme dorazili do Ulice starověké kultury, která je moderní napodobeninou typické starověké moderní čínské uličky. Jsou tu krásné tradiční budovy, ve kterých mají své krámky zdejší obchodníci. Najdete tu spousty uměleckého zboží – suvenýry, kaligrafii, obrázky, čajové servisy, hliněné figurky i osobní pečetě. V podvečer jsme zavítali do jiné tradiční ulice, kde byla obrovská venkovní restaurace s mořskými plody. A nejen mořskými. Chodíte kolem pultu s živými tvory a ukazujete si na ty, které chcete ve svém jídle. Na výběr nejsou jen ryby a chobotnice, ale i hvězdice, obrovské ropuchy, šneci utíkající z krabice, krabi, ústřice, atd. S díky jsem odmítla Alešovo pozvání na žábu a hledala večeři jinde. A nakonec marně. Sice jsme našli restauraci, kde to vypadalo dobře, ale vzhledem k naší neznalosti jazyka a vynikajícímu umění fotografa (jak už jsme zmiňovali), jsme si zase objednali špatně… Fazolovo-sójová omáčka s nudlemi a okurkou opravdu není dobrá. Večer jsme zakončili v supermarketu, kde jsme si koupili brambůrky a jogurtové pití a přesunuli se to sníst na hotel. Usnuli jsme opět rychle. Vyčerpáni vedrem a ještě vedrem.

Setkání se Zbyškem a s Džanem

Když nemůžete najít společný termín pro setkání se svými přáteli a známými, odjeďte do ciziny a domluvte si meeting tam. Nám se to opět podařilo. Náš kamarád Zbyšek tráví měsíc na letní škole v Soulu v Jižní Koreji a součástí tohoto programu byl i čtyřdenní zájezd do Pekingu, a to právě v době, kdy i my jsme tu a neplánovali jsme žádný výjezd mimo Peking. Jak už to u takových hromadných zájezdů bývá, program je vytvořený velmi natěsno a jen tak tak, že se můžete někdy od skupiny odtrhnout, jestli vůbec. U Zbýši to nebylo jinak. Plány byly velkolepé, ovšem možnost jejich uskutečnění velmi mizivá. Nakonec se ovšem zadařilo. Předposlední večer Zbyškovy návštěvy Pekingu zvoní telefon. A na druhém konci Zbýša. Telefon zvedl Aleš, a protože jsme se zrovna vraceli z party na české ambasádě, raději předal telefon mně. Signál dost často vypadával, ale nakonec jsme se domluvili, že se setkáme příští den. Tečkou v jejich programu byl Art District 798, což je místo, kde dříve byly různé továrny, dnes už pro své tehdejší účely dávno nevyužívané. Místo toho jsou v nich otevřeny různé galerie, muzea, restaurace, pizzerie nebo jen kavárny. Příjemné místo na posezení, popovídání nebo prohlížení umění. Ráno jsme tedy brzy vstali, zařídili, co bylo třeba a vydali se metrem co nejblíže k uvedenému místu. Protože to bylo pořád dost daleko, vzali jsme si taxi. Pan taxikář chvíli tápal a Aleš mu podle mapy ukazoval, že bychom měli jet asi jinudy, mluvil samozřejmě česky, taxikář to kupodivu pochopil a čínsky odpověděl, že ví, a že to na další křižovatce otočí. Celkově mi přijde, že čeština s čínštinou jsou podobné jazyky. Pokaždé se domluvíme, Číňané koukají úplně stejně, jako když se baví s Číňanem, takže jsme na nějaké anglické pokusy téměř zanevřeli. Prostě mluvíme česky a kdo se bojí vycestovat, protože by se v cizí zemi nedomluvil, vřele doporučuji Čínu. Tady to zvládnete vždy. Někdy to déle trvá, ale podaří se. Konečně jsme dorazili na místo, vypadalo zvláštně, spíše zbořeniště, dost věcí se tam teprve dodělává a předělává. Ale jinak výborný nápad a doufám, že ho brzy dotáhnou do konce. Vstupy jsou samozřejmě zdarma. Zbyšek tu ještě nebyl, tak jsme se procházeli a čekali na jeho zavolání. Kolem desáté se ozval. „Čekám u tlusťocha, tak sem přijďte.“ Byla jeho odpověď. A tak jsme se setkali. Zbyšek, Aleš, já a Tlusťoch. Příjemně popovídali, postěžovali na zdejší kuchyni, řekli si zážitky z celého roku, co kdybychom se zase příště měli sejít třeba až v Abu Dhabí. Strávili jsme společně dvě hodinky, pak jsme se rozloučili, Zbyšek odletěl zpět do Soulu a my do centra. Měli jsme schůzku s Jakem, který nám pomáhá zařídit naše čínské cestování a večer nás čekala další „vstreča“. Tentokrát s Džanem. Docentem jedné čínské univerzitě, který se s Alešem potkal v Moskvě. Sešli jsme se v šest hodin u Džanovi univerzity. Ukázal nám komplex a pak jsme se přesunuli do restaurace, kam postupně dorazili ještě další Džanovi známí. Celkem nás u stolu bylo deset. Seděli jsme v oddělené místnosti, kolem kulatého točícího stolu a Džan postupně objednal spousty různých pokrmů. Pálivé maso, brambory, lusky, buráky, lilek, prasečí ouška, krevety, salát, tofu. Zkrátka na stole už nebylo k hnutí. K pití měli ženy melounový džus a muži pivo – vždy si otevřeli jednu láhev a rozlili do více skleniček. Zdejší pivo je spíše taková limonáda, českému se ani zdaleka nevyrovná. Ale na to, aby se po něm Číňané opili, úplně stačí. Večeře probíhala, chvíli se mluvilo rusky, maličko anglicky a hodně čínsky, takže jsme občas nevěděli, co si myslet, co dělat a jestli bychom už neměli spíše jít. Nakonec jsme tedy předali Džanovi dary z Čech, poděkovali za pozvání na večeři a rozloučili se. Večer, který na nás udělal zvláštní dojem…

Koncert sopránové pěvkyně Markéty Mátlové na českém velvyslanectví

Dostalo se nám pozvání na Velvyslanectví České republiky v Pekingu, abychom si poslechli krásný hlas sopránové sólistky Markéty Mátlové. Po úvodním slově pana velvyslance, které probíhalo v klimatizovaných prostorách, kde právě probíhá vernisáž čínského malíře, jsme se odebrali do zahrady, kde byly připraveny židle k posezení a drobné občerstvení. Doprovod na kytaru bravurně zvládl mladý talent Freml. Zpěv Markéty byl opravdu dech beroucí. Zpívala v sedě, což je o dost těžší než ve stoje a její róba umocňovala celou atmosféru. Je to kočka. Po poslední české skladbě se Markéta odhodlala zazpívat společně s Číňanem čínské skladby a sklidila obrovský potlesk. Pro Markétu musela být čínská část velmi náročná, protože čínsky nemluví a zvládnout správně pět tóny slov ve zpívané podobě byl určitě heroický výkon. Po aplausu jsme se pustili do konzumace připraveného občerstvení. Byla to mňamka, nemuseli jsme vybírat z ušmudlaných fotografických menu čínských restaurací a měli jsme u všeho jistotu, že to bude chutnat. Trošičku nás na jídelní tabuli překvapil humus a turecký chléb, který bychom spíše očekávali na recepci syrské či egyptské. Během stolování jsme se seznámili s několika zajímavými lidmi. Největší kuriozitou pro mě bylo setkání s paní z Ministerstva zahraničních věcí Číny, která byla kolegyní mého kamaráda Nana v Indii, který tam na čínské ambasádě působí. Hned byl námět k diskuzi. Úplný závěr recepce jsme se spokojenými žaludky prohovořili s Čechy, kteří v Číně žijí dlouhodobě, a byla to velmi zajímavá diskuze.

Park Jingshan

Nebe bylo zase po dlouhé době modré. Obvyklý smog se kamsi vytratil. Jedinečná příležitost, abychom vyšli někam, odkud budeme mít krásný výhled na Peking. Tím místem se pro tento den stal park Jingshan. Nachází hned vedle Zakázaného města. Protože stanice metra je vcelku daleko, spojili jsme náš výlet do parku s procházkou po bulváru Wangfujing – známé čtvrti plné obchodů a navštěvované především turisty a bohatšími Číňany. Konečně jsme dorazili k hlavní bráně parku. Vstup pro všechny 10 Y, pro studenty 5 Y. Opět nám nechtěli uznat slevu, ale Aleš se odmítl hnout z místa, takže se za ním tvořila nekontrolovatelná fronta, což paní na pokladně obměkčilo a šli jsme oba za studenty. Pahorek v tomto parku, ze kterého je krásný výhled na město, byl vytvořen z navezené země, která se nahromadila při hloubení příkopu kolem Zakázaného města a v době dynastie Ming byl tenhle vrcholek nejvyšším bodem Pekingu. Když jsme vyšli spousty schodů na vrcholek, naskytl se nám krásný výhled na Peking, z jedné strany na park Beihei, který je nedaleko, a z druhé strany na obrovské množství červenohnědých střech Zakázaného města. Chvíli jsme se kochali výhledem, udělali pár fotografií a protože jsme se už cítili trošku stísněně mezi tolika Číňany, popošli jsme o kousek dál, kde nebylo tolik lidí, posadili se do altánku a užívali si krásný, ne tak vlhký slunečný den a pozorovali dění kolem sebe. Postarší Číňanku, štelující si svého partnera na fotografie, skupinku muslimských holek s jedním klukem, jak si užívají den a neustále se fotografují. Zkrátka a dobře, jsme si tento den opravdu užili.

Hubneme

Jídlo je v Číně pro Evropana trošičku oříšek, alespoň pokud nemluví čínsky. Kamarád Martin, který se učí už tři měsíce, umí již tři sta čínských znaků, ale stále se nedokáže řádně domluvit či podle znaků objednat v restauraci. Slova se tu skládají z několika slabičných slov a on se zatím učí ty jedno a dvojslabičné, bohužel slova o jídlu jsou tří až čtyř slabičné. Jak to tedy vypadá, když přijdeme do restaurace nebo přesněji řečeno předělané garáže na jídelnu? Většinou hledáme tu, kde mají jídelní lístky s obrázky, abychom mohli ukázat na to, co se fotografovi podařilo nejlépe vyfotografovat. Nicméně ani přesto nemáte vyhráno. Čínští Filištíni na to vyzráli v některých restaurogarážích tak, že na druhé straně jídelního lístku je malým písmenem občas napsáno, že obrázek se nemusí shodovat s jídlem, které bude servírováno. Představte si pak, že si objednáváte podle českého jídelního lístku svíčkovou a donesou Vám třeba řízek s bramborovou kaší. Kdyby to dopadlo, alespoň takto, tak si tady pískáme. Nedávno jsme řešili, kam si dojdeme na večeři. Opět jsme hledali nějaké to foto menu. Vešli jsme do místnosti, kde to velmi dobře vonělo a jídlo se objednávalo tak, že se došlo k pultu, kde měli v obrovských mísách různé maso a zeleninu. Říkali jsme si, že jsme našli tu nejoblíbenější a že to je opravdu super, dělané jako pro čínského analfabeta se zdravým ukazováčkem. Maso, které se nám líbilo, bylo pravděpodobně vepřové nebo hovězí, dostali jsme pěknou hrst, s druhým už byl trošku problém, nechtěli jsme žádný špek ani takové pohyblivé, tak jsme zariskovali. Jedno chutnalo jako sojové maso a to druhé vypadající jako malé párečky, byla, k mému překvapení, hnědá vajíčka, která já nejím, to jsme ovšem zjistili, až když jsme se pustili do jídla. Jako zeleninovou součást jsme zvolili tofu, brokolici a salát. Odešli jsme si sednout a čekali nedočkavě na to, až nám donesou naši mňaku. Za chvíli donesli švestkovou šťávu, která nám moc chutná, ale slivovice je slivovice. V okamžiku nesli velkou černou mísu plnou toho, co máme rádi. K našemu překvapení kuchař přidal k obsahu asi tunu červených pálivých papriček a další ingredience. Skoro se nám zalili oči slzami, jednak z obsahu a taky jednak z toho, jak to pálilo. Miška nemá ráda moc pálivé jídlo a já vajíčka. Upřímně i můj ret se po dojedení dostával do křečí a drobné brnění a chvění z toho, jak moc to pálilo. Až na tu obrovskou hrst vajíček a pálení jsme se docela najedli. Po odchodu jsme si koupili venku zmrzlinu, abychom to trošičku vylepšili a nepálila nás tolik pusa. Nicméně náš výběr nebyl opět stoprocentní, protože jedna ze zmrzlin byla kukuřičná. Velmi zvláštní chuť. Občas máme i světlejší dny.

Nákupy

Víkend jsme se rozhodli strávit v Pekingu, protože jsme se necítili moc dobře. Měli jsme trošku rýmu a nebylo nám dobře, proto jsme volili drobnější oddech. V sobotu i v neděli jsme vyrazili na trhy a do obchodů. Měli jsme nějaké tipy, kam se vydat, tak jsme se o to pokusili. Našli jsme obrovské haly plné různých věcí. Rozlohou bych to přirovnal ke třem fotbalovým stadiónům. Bylo to místo, které jsme vždy viděli z nadzemky, tak jsme se vydali ho jedno odpoledne prozkoumat. Ke koupi bylo opravdu vše od celých dveří, úchytek, zrcadla, hřebíků, lepidla, bločků, vlajek, triček, podprsenek, kabátů, tašek, telefonů, foťáků, bot, ručníků, povlečení až po ocelové pruty a blikátka na stromeček. Chodili jsme uličkami a připadali jsme se jako ztracení. Obchůdky vypadali, tak že se tam asi nesmlouvá. Opak byl pravdou. Myslím si, že se něco podobného nedá projít za jeden den. Všude se prodíráte mezi Číňany, což dost utahá a mezitím odrážíte útoky dotěrných prodavačů. Jestliže jste bílí, tak z vás obchodníci cítí peníze na sto honů, proto počáteční ceny jsou deseti násobné. V jiném obchodním centru se nám stalo, že jsme se po něčem ptali a prodavačka nám sdělila, že za takovou cenu by to Američan koupil a divila se, že my nechceme. Pro srovnání. Nabízená cena byl osm set yuanů, Američan by koupil za tři sta padesát, my kupujeme za padesát až šedesát. Těšili jsme se, jak tu vyměníme šatník a přivezeme si nová trička, kalhoty, boty atd. Protože všechno se vyrábí v Číně, ne? Tak to bude určitě levné. Jsou místa, kde se dají věci pořídit levně, ale ve velkých obchodech jsou ceny stejné jako v Německu a někdy v Čechách. Na tržištích je to levnější, ale kvalita může být nižší. Kdyby šlo třeba ještě o tu cenu, ale vzhledem k jiným fyzickým rozměrům Číňana a Evropana, je takřka nemožné sehnat velké boty. Když jsem si vybíral hezké boty k obleku, tak mi několikrát bylo sděleno, že největší číslo obuvi, kterou vyrábí pro muže je čtyřicet tři. Občas se naskytne možnost čtyřicet-čtyři. Jen výjimečně se objeví moje čtyřicet-pět až šest. Při kupování triček nebo spodního prádla je to, to samé. Koupil jsem levně trenky, ale museli být xxxl – v Čechách obvykle l až xl. Stejně tak je to u dámských bot. Miška si chtěla koupit hezké pantofličky, ale pata ji přesahovala o centimetr. Paní prodavačka, říkala že dobrý, Miška ale nikoliv. Je to trošičku těžší, než jsme si mysleli. Dnes jsme společně s Martinem vyrazili na místo, které mu bylo doporučeno čínskými kamarády. Přišli jsme na místo, kde stálo vedle sebe deset osmipatrových budov a ve všech bylo co ke koupi. V sedmi z nich bylo jen oblečení, které nám bylo malé. V jednom z pater jsme narazili na číslo krámku 4876 a to jsme nebyli v nejvyšším patře. V ostatních třech mega patrech se dalo koupit opět vše přes kuchyňské potřeby po televize. Po celodenním dupání a hledání sportovního oblečení jsme byli velmi unaveni, a tak jsme si zašli na evropskou bagetu k večeři, abychom nemuseli čelit tradičnímu večernímu čínskému překvapení na talíři.

Olympijský stadion

„Jděte tam až večer.“ Zněla rada od našich kamarádek. „Je to krásně osvětlené.“ Byla odpověď na naši otázku proč. K olympijskému stadionu, kterému se zde přezdívá olympijské hnízdo, jsme se vydali ve středu večer. Protože byl Aleš ve škole, potkali jsme se až před vchodem metra Olympic Sport Center. Hned, když se díváte na linie metra, pochopíte, že ta linie, která vede k olympijskému stadionu, byla postavena jen z jediného důvodu, a tím je samozřejmě jednodušší přístup ke stadionu. Ostatně, před deseti lety, prý byly v Pekingu jen tři linie metra, dnes jich je 9 a většina z nich vede až do okrajových částí města. Ale zpátky ke stadionu. Sešli jsme se tam kolem sedmé hodiny, kdy bylo ještě poměrně světlo. Všude bylo opět spoustu lidí, spoustu pouličních obchodníků, kteří chtěli prodat rozličné věci. Například řadu draků, kteří byly za sebou zavěšeni na jednom provázku, medaile s nápisem Beijing 2008, nebo jiné suvenýry, které byly vyrobeny speciálně pro olympijské hry, které se tu v roce 2008 konaly. Nám přišlo přinejmenším zvláštní, že se pořád prodávají předměty, které jsou spjaty s dvou lety starou událostí. Když jsme vyšli z areálu, našli jsme nejspíš něco jako sklad, kde si lidé ony suvenýry kupovali ve větším množství a pak je u stadionu prodávali za mnohem vyšší ceny. Nevíme, jestli suvenýry zbyly z doby olympiády nebo se neustále vyrábí? Prodávají se určitě. Mnoho zahraničních turistů jsme nepotkali, z čehož vyplývá, že si je Číňané kupují sami. Abychom se dostali blíže ke stadionu, museli jsme opět projít vstupní bezpečnostní kontrolou, podobnou jako například na náměstí Tiananmen. Tašky a batohy na pás, jestli nemáme bombu či zbraň. Stadion je opravdu velkolepý. Je postaven ve stylu ptačího hnízda. Jak už to tak v Číně bývá, je samozřejmě oplocen, abychom se nedostali příliš blízko. Když jsme se ptali, jestli můžeme vstoupit dovnitř, bylo nám sděleno (samozřejmě čínsky, tak se jen domníváme), že už je zavřeno. Hned naproti stadionu se nachází obrovský plavecký bazén, který byl samozřejmě také oplocen. Všude kolem je obrovské prostranství, krásná dlažba. Jen se mi zdá, že teď málo využívaná. Je tu spousta širokých silnic, které jsou ale zahrazené, ačkoliv semafory fungují neustále. Protože jsme už měli trošku hlad, chtěli jsme poblíž najít nějakou restauraci, říkali jsme si, že když sem chodí tolik lidí, nebude to zase až tak těžké. Ale bylo. V bezprostřední blízkosti jsme objevili jen Mc’Donalds, kam se nám moc nechtělo. A nechápali jsme, kde se stravovala ta spousta lidí během her. Nejspíš bývaly v těch dnes uzavřených prostorách i jiné restaurace. Přišlo nám opravdu líto, že tak velký prostor je dnes tak málo využíván službami, protože z celé Číny se sem sjíždějí autobusy, aby tu pýchu olympijských stadionů viděli. Posadili jsme se tedy na lavičku a čekali, až se setmí a uvidíme vše osvětlené. Jak se stmívalo, začaly se postupně rozsvěcet jak stadion, tak plavecký bazén, i sloup s olympijskými kruhy a vše působilo trošku magicky. Všude kolem nás proudili davy lidí a z beden hrál falešně nějaký koncert. Když jsme se dost vynadívali, vyrazili jsme se konečně někam najíst a pak na kutě.