Víkendový výlet do Chengde – první den

Lístky jsme koupili už ve čtvrtek, protože z důvodu obrovské masy Číňanů je jich občas nedostatek. V pátek v 8.07 nám jel vlak z hlavního pekingského nádraží směrem do Chengde. Na nádraží jsme podle lístku a znaků, které měly znázorňovat Chengde, na vývěsní tabuli našli naše nástupiště. Pekingské hlavní nádraží je obrovské, před každým nástupištěm se nachází čekárna, která je taktéž obrovská. Do vlaků začínají pasažéry pouště asi půl hodiny před odjezdem a pět minut před odjezdem se uzavírá brána a nikdo na nástupiště už není vpuštěn. Na lístku jsme měli napsané číslo vagonu a číslo sedadla, vše jsme v pohodě našli, usadili se na tvrdších sedačkách přikrytých jakousi modrou látkou. Z jedné strany vagonu je vždy sedadlo pro dva, z druhé strany pro tři lidi. Sedadla jsou vždy naproti sobě, jak jsme zvyklí z českých vlaků, a mezi nimi stoleček, kam si můžete odkládat své věci. Nejčastěji to bylo jídlo, pití nebo noviny. Číňané podobně jako Rusové jízdu vlakem využívají k tomu, aby se pořádně nebaštili. I my jsme si z toho vzali příklad a na zpáteční cestě jsme si něco dobrého na svůj stoleček taky vyndali. Při koupi lístků nám bylo řečeno, že cesta trvá 3 hodiny. Měli jsme štěstí, v naší řadě seděli i Francouz se svou vietnamskou ženou a synem. Povídali jsme si na různá témata a zjistili při tom, že by cesta měla trvat dvě hodiny. No nakonec to byly čtyři hodiny a půl. Během této cesty vlak zastavoval jen několikrát. Když jsme dorazili do Chengde, museli jsme při odchodu z nádraží znovu ukazovat své lístky ke kontrole. A pak už se na nás hned vrhli lidé, kteří nabízeli ubytování. Nabídka za 150 Y pro všechny tři nás zaujala, což jsme na sobě dali znát, a najednou už sedíme v malém mikrobusu s dalšími cestujícími a vydáváme se směr centrum. Vzala si nás na starost jedna starší Číňanka. Dovedla nás k hotelu, který vypadal opravdu hezky, ukázala nám náš pokoj. Byly to čtyři postele, jeden stolek, televize a větrák. Záchod a sprcha byly na chodbě. Co jsem si myslela, když jsem poprvé uviděla to, čemu oni říkali záchod, snad ani neumím popsat. Samozřejmě turecké záchody, na čemž ale není nic špatného, co pro nás bylo trošku nezvyklé, bylo to, že kóje nebyly oddělené celé, ale jen do poloviny. Takže každý, kdo vstoupil (ono stačilo i to, když šel kolem, protože dveře se nedaly pořádně zavřít), viděl úplně všechno. Obrázek snad napoví více. Do koupelny já jsem jen nakoukla. A hned mě napadlo, že tady bych se spíš ušpinila, než umyla, popřípadě si dovezla něco na památku třeba v podobě plísní či bradavic, tak jsem si nakoupila spoustu vlhčených ubrousků a očistu jsem prováděla takto. Samozřejmě jsme se pokusili cenu usmlouvat, a protože se nám to nepodařilo, pokusili jsme se najít ubytování vlastními silami. A to není vůbec jednoduché, první problém bylo hotel vůbec poznat, když se nám to podařilo, tak nikde nemluvili jinak než čínsky a i tak jsme pochopili, že nás vyháněli. Nakonec jsme se od mladého páru dozvěděli, že takovéto malé hotely neubytovávají cizince, pokusili se nám pomoci, ale všude byla odpověď stejná nebo byla cena moc vysoká. Takže jsme nakonec skončili tam, kde jsme byli poprvé. Zaplatili jsme ubytování a zálohu, dali si batohy do pokoje a vyrazili do ulic. Chengde leží asi 255 km od Pekingu. Je to bývalé císařské letovisko s obrovský parkem a muzeem Císařského paláce. Na první pohled nás překvapilo, že je to docela moderní město s výstavbou obrovských mrakodrapů, samozřejmě jsou tu i místa, která s těmito kontrastují. Uličky s trhy ovoce, jídla, oblečení a všeho možného, Číňané hrající čínské šachy. Chodili jsme po městě, na kterém bylo vidět, že se rozvijí. Všude stály vysoké žluté jeřáby, které stavěli vysoké moderní obytné domy. Když jsme jeli do Čengde, tak jsem si myslel, že narazíme na město, které s pokrokem nemá co do činění. Byl jsem opravdu překvapen, že centrum města je velmi moderní a všude kolem probíhá stavba nových domů. Služby jsou ve městě velmi rozšířené a ceny se od pekingských moc nelišily. Byl jsem překvapen. Přesto, je vidět, že moderní město může růst rychle, ale mentalita lidí roste pomaleji. Svědčí o tom nepořádek, kolem nových domů. Přijde mi, že se učí, jak v takových domech žít. Původní zástavba, na kterou jsme narazily a brzy se určitě úplně vytratí je vidět na jedné z fotografií. První den jsme uzavřeli večeří v místní restauraci, dali jsme si rýži s nějakým masíčkem, které na mě bylo zase moc mastné, ale Simče a Alešovi moc chutnalo. Po vyčerpávajícím dni jsme padli do postele, chvíli si povídali a pak usnuli tvrdým spánkem.

Renmin University of China

Už druhý týden chodím do školy na předměty, které mi byly univerzitou nabídnuty. Kampus univerzity je obrovský. Budovy, v kterých se učíme, jsou nové. Ve všech z nich je zdarma internet – wifi, který bohužel né vždy funguje. Lepší než v Almatě, kde internet byl v knihovně na jednu hodinu pro každého, a to člověk musel mít štěstí, když právě šel. Od té doby, co nemáme internet doma, tak je to pro nás trošku oříšek dostat se na email nebo dát nějaké příspěvky na blog, který je odsud blokován, a proto příspěvky publikuje Mišky sestra Hel. Už z ní je super blogger. Zpět k univerzitě. Kurzy, které jsem si vybral, nemají takovou kvalitu, jakou jsem očekával. Jen jeden ze tří naplňuje můj zájem. Nicméně jsem se rozhodl, navštívit i jiné kurzy, na které sice máme zakázaný přístup, ale snad to nějak vyřeším a nebude to takový problém. Kvalita výuky je různá a záleží na profesorovi. Jeden látku vykládá z patra, druhý čte z projektoru text, který si můžu přečíst taky, a jiný to kombinuje. Bohužel interakce s čínskými studenty a vyučujícím je slabší. Na některé otázky jsou vyhýbavé odpovědi s odkazy na některé články onoho profesora. Měl jsem několik dotazů a nenechal jsem se odbít a alespoň z části jsem se dozvěděl to, co jsem chtěl. Bohužel chvílemi se učí v čínštině, čemuž my, zahraniční studenti, nerozumíme. Jiní zahraniční studenti naopak tvrdili, že u nich se učí jen v angličtině. Zaleží opravdu na vyučujícím.

MAO

Kdybychom dnes měli odkryté záclony, zase by nás probudily sluneční paprsky, které už kolem sedmé hodiny ranní byly dosti silné. Dnes jsme se do centra vydali opravdu brzy. Už ve čtvrt na devět ráno jsme měli sraz se Simčou a Hannah, což pro nás znamenalo vyjít kolem sedmé z našeho bytu. Tentokrát jsme měli v plánu konečně vidět velkého komunistického vůdce Maa. Mao zemřel v roce 1976 a hned krátce poté mu bylo na náměstí Tiananmen postaveno mauzoleum. Protože dva dny předtím, kdy jsme na náměstí Tiananmen byli, se tvořila kolem desáté hodiny obrovská fronta, rozhodli jsme se být u mauzolea hned při otevření, tedy v 8.30. Ale jak už to tady bývá, vše je jinak, než by mělo. Už ve čtvrt na devět, kdy jsme se všichni sešli, byla na náměstí obrovská fronta. Všichni čtyři jsme se zařadili a pomalým krokem postupovali. Jenže stejně jako když chcete vidět v Moskvě Lenina, nesmíte mít žádné tašky. Hannah, která umí čínsky, od jednoho hlídajícího policisty zjistila, kde se úschovna nachází. A tak jsme všichni frontu opět opustili a vydali se odložit své věci. Hned při příchodu do budovy, jsme opět museli projít kontrolou. Tam mi bylo také sděleno, že v těchto botách, měla jsem červené gumové pantofle, mě do mauzolea nepustí. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Vrátili jsme se zpět do fronty, já jsem se celou dobu schovávala před hlídajícími policisty a po nějaké hodince už jsme procházeli poslední kontrolou. A vyšlo to. K Maovi mě pustili. Kdo chtěl, mohl ještě před vstupem do mauzolea koupit bílou květinu a předložit ji v předsálí na počest velkého Maa. Všimla jsem si, že už byly květiny trošičku povadlé a když jsem viděla stůl v mauzoleu pokrytý jen těmito květinami, bylo mi to jasné. Když už jich je na stole hodně, prostě je vezmou a přendají zpět ven a znovu prodávají. Takhle se vydělává. Jak už jsem zmínila, v mauzoleu jsou dvě velké místnosti. V jedné, kde se celá fronta rozděluje na dvě části, se nachází obrovská socha sedícího Maa, v pozadí jsou vidět mraky a vrcholky hor, možná to má znamenat, že se na nás na všechny stále dívá z nebe, v popředí se nachází stůl, na kterém jsou položeny již zmíněné bílé chrizantémy. A všude kolem samozřejmě ochranka. Stejně jako u Lenina v Moskvě, ani tady se nesmíte ani na chviličku zastavit, jinak byste byli napomenuti hlídkou. Ještě před vchodem jste samozřejmě čínsky i anglicky vyzváni, abyste udržovali klid a sňali čepice z hlavy. Ve středu druhé místnosti je prosklený prostor, kde leží Maovo nabalzamované tělo ( i když údajně to je už jen figurína, protože do těla Maa se dostala jakási houba a ono začalo zelenat, podle jiných údajů existují dva Maové – jeden originál a jedna kopie a nikdo nikdy neví, viděl-li originál nebo kopii), přikryté červeným plátnem, na kterém byl srp a kladivo. Za jeho tělem v tomto proskleném prostoru stáli dva strážci a mimo prosklený prostor samozřejmě další. Věnovali jsme tedy Maovi naše upřené pohledy a pomalu jsme se sunuli ven. Fronta se ani o trošičku nezmenšila, stále přicházeli noví a noví lidé. My jsme si vyzvedli své tašky a šli směrem k nádraží. Chtěli jsme si koupit jízdenky na vlak do Chengde, kam máme namířeno v pátek. Hlavní pekingské nádraží se nachází nedaleko od náměstí Tiananmen, rozhodli jsme se jít pěšky. Cestou jsme konečně objevili poštu, odkud jsme poslali pohledy, restauraci, kde mi opravdu chutnalo. Hannah nám dělala trošku průvodkyni a poradila, co si objednat. Vyzkoušeli jsme tedy masíčko s tofu plátky a jako sladký dezert takové malé knedlíčky s pudinkovým krémem, něco jako naše buchtičky se šodó. Po dobrém jídle jsme došli až k nádraží, tam jsme si vystáli frontu k okénku, které bylo určeno pro cizince, sice zvláštní angličtinou – ticket windoew for foreign people, ale naštěstí na nás opravdu mluvili anglicky. Koupili jsme lístky, popovídali rusky s předbíhajícím Číňanem, rozloučili se s Alešem, který musel do školy a pokračovaly jsme už jen holky přes uličky Hutong do parku Beihai. Hutongy jsou tradiční pekingské uličky, které křižují město od východu k západu. Najdete zde jednopatrová chatrná obydlí, ve kterých stále ještě žije asi čtvrtina pekingských obyvatel, ačkoliv spoustu takových ulic bylo zničeno ve snaze přestavět Peking v modernější město. Když jsme procházely jeden takový Hutong, narazily jsme na opravdu chatrné domečky, ale i na trošku hezčí. Pak nám Hannah objasnila, že je to hotel. Do parku Beihai jsme nakonec dojely taxíkem, bylo to přece jen trochu daleko. Zaplatily vstupné 20 juanů a vydaly se do parku, který je místem pro relaxaci a procházky. Park je z velké části tvořen jezerem, po kterém se můžete projet na loďce nebo si jen tak ze břehu vychutnávat obrovské množství leknínů. Co vás na první pohled zaujme je 36 metrů vysoká Bílá pagoda, která byla postavena v roce 1651 při příležitosti návštěvy tibetského Dalajlámy. My jsme si prošly park, cestou na Bílou pagodu jsme se podívaly do chrámu Yong’an, poseděly na lavičce u jezírka a povídaly o všem možném i nemožném. Zkrátka vychutnávaly jsme si Peking každým smyslem. Kolem čtvrté odpoledne jsme odcházely, vyzkoušely si poprvé jízdu autobusem. Není to zrovna moc snadné, když neumíte čínsky. Při vstupu do autobusu musíte totiž říct, na jakou zastávku jedete, aby vám slečna mohla dát lístek. Dojely jsme na nejbližší stanici metra, rozloučily se s Hannah a pokračovaly dál k Renmin univerzitě, kde jsme měly sraz s Alešem. Dali jsme si pak něco dobrého k jídlu a vyrazili domů.

Největší náměstí na světě.- Tiananmen

Australanka Hannah v Pekingu

V 6.55 ráno místního času zazvonil budík. Aleš měl první den školy a mě čekala „vstreča“ s mou australskou kamarádkou Hannah, kterou jsem před dvěma lety poznala v Moskvě, kde jsme obě studovaly na MGU. Ráno bylo opět horké, sluníčko svítilo, žádné mraky na obzoru. Sraz jsme měly v 10 hodin na náměstí Tiananmen u mauzolea Maa. Protože jsem tam nikdy nebyla, vyšla jsem o něco dříve. Koupila jsem si banán na snídani, vystála obrovskou frontu, protože z mně neznámých důvodů fungovaly jen dvě pokladny, a rozjela se směr náměstí Tiananmen. Cesta metrem mi trvala asi půl hodinky, vystoupila jsem na stanici Tian anmen west a zjistila jsem, že vlastně tak úplně u náměstí nejsem a musím ještě kousek popojít. Konečně se mi naskytl výhled na největší náměstí na světě. Při pohledu na všechny ty lidi, kteří se tam mačkali, jsem si v duchu říkala – jak my se jen s Hannah najdeme. Nakonec jsme přece jen museli použít telefony a domluvit se, že se sejdeme u Památníku lidových hrdinů, který se nachází severně od Maova mauzolea. Tento obelisk měří 37,9 metrů a váží okolo 60 tun a je vyroben ze žuly a jsou na něm vyobrazeny vlastenecké a revoluční motivy. Konečně jsem v davu Číňanů a několika málo turistů uviděla slečnu ve fialovém tričku. Původně jsme chtěly vidět Maa v jeho mauzoleu, ale před tím bychom musely vystát asi tak čtyř hodinovou frontu, což se mně ani Hannah v 50 stupňovém vedru rozhodně nechtělo. Proto jsme se rozhodly, že se půjdeme raději podívat do Zakázaného města, které v duši Číňanů zaujímá důležité místo. Tento palácový areál je největší a nejzachovalejší komplex starobylých budov v Číně a svůj název získal proto, že sem prostí občané neměli po dobu 500 let přístup. Dnes pekingské úřady trvají na tom, aby bylo zakázané město nazýváno spíše „Palácovým muzeem“, a je i plně přístupné. Dříve byli občané za vstup bez pozvání okamžitě popraveni, dnes už vám stačí jen 60 Y a nemusíte se ničeho obávat. Pokoušela jsem se dostat studentskou slevu, ale tady se mi to nepodařilo. Odpověď byla, že nejsem čínským studentem. Čeho jsem si tady všimla, je to, že nic není jednotné. Někde po vás chtějí mezinárodní studentskou kartu, jinde zase chtějí jen tu čínskou. Někde jsou na semaforech odpočítavadla s čísly, jinde zase ubíhají čárky, v metru, pokud hledáte na jakou stranu nástupiště si stoupnout, jsou někde napsané hned další stanice, jinde zas až konečné. Vstoupily jsme tedy do palácového komplexu a procházeli různé místnosti, kde byly ukázky hudebních nástrojů, nástrojů k dennímu použití, sošky. Celkově je tento areál velmi obrovský, jeho rozloha je 720 000 m2 a stojí v něm 800 budov. Protože Hannah už v Pekingu byla před deseti lety, vyprávěla mi, že tam nikdy nezažila tolik lidí jako dnes. Spíše než že jsme se procházely, jsme se prodíraly v davech převážně čínských skupin s deštníky a snažily se nasát atmosféru tohoto komplexu. Po asi tříhodinové prohlídce s malými přestávkami, abychom aspoň na chvíli unikly paprskům žhavého sluníčka, jsme se vydaly směrem na Wangfujing. V tomto horkém počasí člověk ani nemá chuť k jídlu, a já speciálně na ty mastné pálivé čínské pokrmy vůbec ne. Takže jsme se s Hannah rozhodly dojít si jen na nějaké čerstvé ovoce. Nakonec jsme si na jednom tržišti právě na ulici Wangfujing daly čerstvý meloun. V této části města se vyskytují převážně bohatší Číňané a zahraniční turisté. A je to také místo, kde jsem poprvé viděla, jak se připravují štíři, mořští koníci, červi a další havěť a všichni si na tom pochutnávají… Protože jsme už obě byly po celém dni docela unavené, rozhodly jsme se jet domů. Hannah má před sebou zítra návštěvu kazachstánského velvyslanectví, protože 10. července odlétá do Aktau, města, které se nachází na západě Kazachstánu, a kde bude pracovat jako učitelka anglického jazyka. V Sydney, kde žije, není kazachstánské velvyslanectví, a protože umí mluvit čínsky, rozhodla se, že si vízum zařídí v Pekingu. Přiletěla už včera, vydala se na velvyslanectví, kde ovšem bylo zavřeno. 5. a 6. července se prý nepracuje, protože Kazachstánský prezident má narozeniny. Vyřízení víza trvá obvykle 5 dní, tak doufám, že pro Hannah ho vyřídí rychleji, aby stihla svůj let.

Blankytně modrá obloha

Blankytně modrá obloha nás vítala do dalšího čínského dne. Opět je horko a dusno. V pokoji jsme měli klimatizaci nastavenou na dvacet devět stupňů, a když jsme večer přišli domů, a to už není venku takové teplo a slunce je nad Střední Asii, tak se nám zdálo, že tu máme velmi příjemné chladno, skoro na dlouhé kalhoty. Zvolili jsme polehávací taktiku pro dnešní den, protože je to pro mě poslední den bez školy. Zítra to od rána od osmi hodin začíná a bude končit v šest. Po desáté hodině a po snídani studeného melounu jsme vyrazili na vyprahlé ulice. Došli jsme do metra, kde nás tradičně zkontrolovali, jestli nemáme bombu či nějakou zbraň, a jeli tentokráte na druhou stranu, než jsme byli doposud zvyklí, protože jsme chtěli jet částí, která má být méně obydlena. Nicméně pohledy, které se nám naskytly, byly pro mě až šokující. Všude kolem tratě byli žluté jeřáby, které stavěly novodobá sídliště. Vysoké domy, plné zatím neobydlených bytů.Některé už obydlené byly, ale jen z části. Výstavba nových cest, špinavá řeka, upachtění dělníci a hory v pozadí – tam bych rád vylezl a podíval se na Peking z hor. Ještěže metro má klimatizaci. Po jednom přestupu jsme dojeli na stanici Yonghegong do oblasti zvané Jung-che Kung, kde se nachází lamaistický chrám, který je jedním z největších pekingských buddhistických chrámů, zdobený sochami, freskami a tapisériemi. Prostory jsou obrovské, viděl jsem už mnoho buddhistických chrámů v Indii nebo v Japonsku, ale tento byl opravdu obrovský. Nicméně jsem v něm postrádal trošičku duch místa, na který jsem byl zvyklý z jiných zemí. Nevím, čím to. Velikost se chrámu ovšem vzít nedala. Procházeli jsme kratičkou alejí jehličnatých stromů, která nám poskytla na chvíli nerušený chládek, poté jsme vstoupili první branou po kamenných schodech k prvnímu sálu zvaném Lókapála – neboli strážce světel, kde se nám naskytl pohled na sochu Buddhy, která byla vyřezána z bílého santalového dřeva. Socha byla obrovská, nicméně v jedné z dalších místností nás čekala ještě větší socha Buddhy. Všude kolem nás bylo mnoho turistů, převážně z Ruska a Číňané se snažili mluvit rusky, aby jim byli dobrými průvodci. Moc jim to nešlo. Prošli jsme dalších pět sálů, v kterých byly znázorněny sochy, a různí představitelé tibetských škol společně s několika mandalami. Před každým ze sálů mohli návštěvníci zapálit vonné tyčinky. Slunce pralo, tak jsme si na chvíli sedli na lavičku u jedné z budov a sledovali ostatní turisty a přicházející klanějící se Číňany. Chvílemi se tu a tam mihl mnich. Vedle nás si sedl ruský pár. Paní vytáhla balík čínských bankovek a slovy: „Já jsem tak bohatá, že si můžu pálit peníze,“ vyrazila k místu, kde se zapalovali vonné tyčinky a vhodila do hořící nádoby čtyři sto yuanové bankovy. S Miškou jsme vyvalili oči.
Po kratičkém odpočinku a šoku z ruských boháčů jsme z chrámu odešli a procházeli se uličkami starého Pekingu, nazývaného Chaoyang, který je charakteristický nízkou starou zástavbou, až jsme došli ke Konfuciánovu chrámu. Místo, i přestože je nedaleko Lamaistického chrámu, není tak hojně navštěvováno turisty, a to jen proto, že o něm je v průvodci jen malá zmínka. Po několika krocích vstupní bránou nás vítala socha Konfucia a za ním bylo vidět další nádvoří s chrámem. Uvnitř chrámu se nachází několik hrobek dalších filozofů, kteří se alespoň trošku Konfuciovi dokázali intelektuálně vyrovnat. Hned za zdmi chrámu se nachází Císařská akademie, která měla největší rozkvět v období dynastie Ming. Skoro jsem málem zapomněl napsat, že nám přišlo, že z vedra se stalo megahorko. Po prohlídce památek jsme se vydali projít ulicemi Pekingu. Dostali jsme hlad, a tak jsme hledali nějakou restauraci, kde by měli menu s obrázky. Podařilo se, ale opět nám donesli úplně něco jiného, ale velmi zajímavého. Hovězí maso v dřevěném kbelíčku na horkých křemenech se zeleninou, jako přílohu přinesli nudle s okurkou a fazolovosojovoolejovou omáčkou, která byla nic moc. Po pozdním obědě jsme došli k vodnímu příkopu a hradbám Zakázaného města. Dovnitř jsme se dnes ještě nevydali, protože už nezbývalo moc času do schůzky s novými kamarády z Číny se kterými jsme se vydali do korejské restaurace. Ochutnali jsme různé maso na grilu s různými druhy omáček. Bylo to dobré. Miška si konečně pošmákla. Teplota venku klesala, doma jsme měli nastavenou klimatizaci na 28 stupňů a zdálo se nám po vstupu do pokoje velmi chladno.

Registrace a kamarádka Simona

V neděli 4. července jsme neměli v plánu nic moc zvláštního, protože se Aleš musel registrovat na univerzitě. Ráno jsme se tedy vzbudili do poněkud pošmourného dne (tzn. že nesvítilo sluníčko, ale horko bylo stejně k nevydržení), udělali, co bylo potřeba, posnídali čerstvý meloun a kolem desáté hodiny vyrazili směr Renmin University, která je od našeho bytu vzdálená asi půl hodinky metrem. Protože dnes přijela i kamarádka, která bude také absolvovat letní školu v Renmin University, byli jsme domluveni, že se s ní sejdeme na kolejích, kde si zařídila ubytování. Vystoupili jsme na stanici metra East Gate of Renmin University, šli asi 100 metrů rovně a dorazili k hlavní bráně, kde nás čekal obrovský rudý transparent s nápisem „Welcome to the international summer school“ a jinak vlastně nic moc, žádné ukazatele s názvem „registration“, jen pár šipek s čínskými názvy a názvy budov. Rozhodli jsme se, že najdeme kamarádku Simču, která už byla ubytovaná a věděla, kde registrace probíhá. Znali jsme číslo domu a pokoje, kdy měla bydlet. Na mapce kampusu ale byly dva domy se stejným číslem, čehož jsme si zprvu nevšimli. Našli jsme tedy první dům s číslem 17, který vypadal dost hrozivě a když jsme si k tomu domysleli cenu, kterou museli studenti za ubytování na kolejích zaplatit, začali jsme Simču trošičku litovat. No co, vydali jsme se dovnitř. Měla bydlet v pokoji 41… Takový tam ale nebyl. Poslední pokoj měl číslo 40. Po chvíli marného pátrání jsme se rozhodli, že najdeme registraci a pak se pokusíme najít i Simču. Vše jsme nakonec v pohodě našli díky mapce a instrukcím, které měl Aleš už
z Čech. Zvládli jsme registraci, která se konala ve velkém klimatizovaném sále a vydali se znovu hledat Simču. Po podrobném prozkoumání mapy jsme zjistili, že je tam ještě jedna budova s číslem 17, a to už byla konečně ta pravá. Vyjeli jsme do čtvrtého patra, zaklepali a otevřela nám sympatická slečna. Chvíli jsme popovídali a pak se vydali na obhlídku okolí. Protože už jsme měli trošku hlad, rozhodli jsme se najít nějakou typickou čínskou restauraci a dát si něco dobrého na zub. Nakonec jsme se usadili v takové malé místnůstce, kde na zdech visely obrázky jídel, které se zde podávali. Poté, co jsme si tak říkali, co by mohla být kočka a co ne, jsme se rozhodli pro nudle s jakýmsi masem a salátem. K mé smůle to bylo trošičku pálivé a dost mastné, takže Aleš měl spíš porci a půl … Po jídle jsme se rozhodli jít domů na chvíli odpočinout, protože v osm hodin večer jsme měli v plánu jít na setkání zahraničních studentů, kteří zde budou studovat. Nakonec jsme ale setkání vynechali a šli se jen tak projít večerním Pekingem. Bolely mě nožky, měla jsem puchýř, byla jsem hladová a všude jen samá čínská jídla a já chtěla něco, co se aspoň trošku podobá evropskému.. Nakonec to byl hamburger a milk shake z Mc Donaldu. Přišli jsme domů unaveni, chvíli jsme si ještě četli, plánovali další den a pak jsme hezky usnuli v příjemných klimatizovaných 22 stupních…

Průzkum města

Velmi dobře jsme se vyspali. Posnídali čerstvý meloun. Vzali sluneční brýle a vyrazili prozkoumat město. Jeli jsme prvně metrem. Systém není tak složitý. Na každé stanici si koupíte lístek za 2 yuany, což je něco málo přes 6 korun a projdete automaty. Metro je z části i nadzemka. Od naši milé ruské spolubydlící jsme dostali tip zajet na jeden bazar, který je na stanici Yonganli. Cesta nám trvala z Wudaokou asi padesát minut a třikrát jsme přesedali. Přestupy tu jsou poměrně dlouhé. Jdete a jdete a stále nejste u konce, naštěstí sledujete vřavu lidí, takže se není možné ztratit. Je opravdu hrozné horko, takže klimatizované metro je velmi příjemné místo pro drobné odpočinutí. Ulice na povrchu jsou jen plné aut, ale pěší jsou v podzemí, jako Ostravští horníci. V Ostravě mají tunelů pod zemí, ale metro jim tam stále nejezdí. Šesti patrový dům je přeplněný obchodníky, kteří se snaží prodat. Na tomto tržišti všichni mluví anglicky. Připadám si jako na tureckém bazaru, možná spíše indickém, kde i místy berou za ruku a doslova tahají do obchodu k zakoupení textilu, hodinek, triček, bund, šperků a dalších věcí. „Kolik stojí trenky,“ ptám se. „Záleží, kolik chce pán kusů,“ odvětí s úsměvem prodavačka a už nás nahání do malého krámku. Smlouvat, smlouvat a smlouvat. Jsem tu jako v ráji. Miška by se zastavila o několik yuanů výše, ale já vím, že to je jen hra, tak ji hraji až do konce. Když už jsou protivní říkám: „Moji ženě se to tričko nelíbí, opravdu si ho nekoupím.“ Prodejci hrají dost na city. „Jste můj první zákazník, šéf mě zbije, jestliže neprodám,“líčí nám žena. O kousek dál slyšíme stejnou historku. Projdeme v rychlosti všechna patra a mizíme pryč. Venku vedle vchodu je několik malých kaváren, kde sedí evropští manželé a čekají na své manželky při doušku čaje nebo piva. Smějí se na nás a my na ně. Jsme na ulici a je opět horko. Bolí nás nohy. Hledáme místo k obědu. Nacházíme zapadlou krásnou restauraci spíše bistro a pokusíme si něco objednat. Naštěstí mají obrázkové menu, takže objednáme to, co je nejlépe vyfoceno. Vyhrálo maso s nudlemi. Sedáme ke stolu. Za chvíli servírka přináší červenočernou mísu s hůlkami a malou lžičkou. Původní záměr fotografa zmást cizince se vydařil. Dostáváme cosi, jako nudlovou polévku s masem. Miška se ptá, co je to za maso. A protože kachnu nerada, říkám, že určitě drůbež. Tady by se naší kamarádce Pétě moooc líbilo. Kachna i v polévce! Polévka je velmi chutná, kromě masa a nudlí obsahuje i oříšky a salát. Mlaskáme s chutí v horku vroucí polévku. Po obědě se vydáváme zpět na rozžhavenou ulici. Jdeme a obdivujeme mrakodrapy různých tvarů. Nakonec jdeme do metra a jedeme se podívat na pozůstatky hradeb z dynastie Ming. Přicházíme k nim z druhé strany a tam působí velmi zborceně. Na druhé straně je zelený park a je cítit svěžest ze zelené trávy. Děláme několik obrázků a snažíme se utéct ze žhnoucího slunce. Nacházíme klimatizovaný obchod. Ceny jsou opravdu vysoké, později se dočítáme, že jsme navštívili jeden z nejdražších obchodů v Pekingu. Bolí nás nohy, tak se vracíme zpět domů dát si sprchu a relax. Po odpočinku jdeme s Katjou navázat bližší vztah. Zveme ji na večeři. Povídáme si. Katja je Ruska z města Tomsk, má bratra a sestru. Bratr je šampión v karate v Rusku. Sama Katja rovněž trénuje. Po večeři se jdeme ještě projít po městě. Ulice jsou plná ruchu. Toto město snad nikdy nespí. Večer přicházíme domů a Katja nám sděluje, že máme drobný problém ohledně ubytování. Neteče nám voda a asi se budeme muset stěhovat, ale o tom až jindy.

První pocity z Pekingu

Peking je čtrnáctimiliónové hlavní město nejlidnatějšího státu světa. Počet obyvatel je ovšem pouze odhad. Ve skutečnosti může mít až od 2-3 milióny více. Tady není opravdu nikdy nikdo sám. Taky tady neplatí poučka, že každý šestý člověk na světě je Číňan. Tady je totiž každý Číňan. Není ovšem Číňan jako Číňan. Čína se jeví jako homogenní stát, kde většina obyvatel je chanského původu. Etnické menšiny zaujímají v Číně na evropské poměry i středně velké státy. Jedním z nejvíce zastoupených národů jsou Čuangové, které mají přibližně 17 miliónů příslušníků. Velmi početní jsou i Mandžuové, Chuejové, Miaové či Ujguři. Peking je kosmopolitní město, ve kterém potkáte každé etnikum, i takové, které není autochtonní. Žije zde velké množství Korejců, Mongolů a dalších. Ulice Pekingu jsou relativně čisté, snad i díky olympiádě se mnoho změnilo. Přesto přes velké horko a vlhkost se občas k nosu dostane nelibá vůně kanalizace. Silnice jsou většinou tří až pěti proudové v obou směrech, po jejich bočních stranách je pruh pro cyklisty a motorky. Úzké uličky jsou jen ve starých čtvrtích. Pravidla silničního provozu jsou pro nás zatím nepochopena. Funguje to tu podobně jako v Egyptě nebo v Indii, musíte splynout s davem, který vytvoří masu, a ta projde skrz cestu. Naštěstí tu tak moc netroubí jako na Blízkém východě. Velká část města je postavena z vysokých mrakodrapů a výškových budov. Sami bydlíme v dvanáctém patře ze sedmnácti, a to jsme v docela nízkém domě. Domy jsou velmi podobné západním typům.

Let do Pekingu

Nastoupili jsme do letadla na letišti v Mnichově od společnosti Etihad a vydali jsme se na cestu do Pekingu. Čekal nás jeden přestup v Abu Dhabí. Cestu nám zpříjemnila slovenská letuška Zuzan, která byla evidentně ráda, že si může popovídat slovensky. Byli jsme druhými cestujícími během její dvacetiměsíční kariery, kteří pocházeli z Československa. Po jídle jsem si pustil dva ruské filmy a za chvíli jsme už přistávali ve Spojených arabských emirátech, kde bylo osm hodin večer a měli jsme jednu hodinu času na přestup. Prošli jsme půl letiště, abychom jsme se dostali na gate, a překvapivě jsme se vrátili na stejné místo, jen o patro níže. Letadlo Abu Dhabí-Peking bylo úplně plné, na rozdíl od letadla ve směru Mnichov-Abu Dhabí. V okamžiku, kdy jsme si sedli do letadla, tak si někdo silně potáhl, že to celé letadlo slyšelo. Číňané jsou tím pověstní. Slovo kapesník, nepatří do jejich slovníku. Opět jsme dostali jídlo a tentokrát jsme byli za sedm hodin na místě. Na pekingském letišti nás měla čekat kazašská kamarádka Nazili. A taky že nás čekala. Museli jsme se sice trošku hledat, ale díky fotografiím, které jsme si předem poslali, jsme se našli. Nazili byla velmi příjemná, na všechny dotazy nám odpověděla a doprovodila nás až k našemu bytu, kde nás už čekala naše nová spolubydlící Ruska Katja. Když jsme si odnesli věci do našeho nového pokoje, zjistili jsme, že budeme mít asi trošku problém s registrací, která je v Číně nutná pro všechny, kteří nebydlí v hotelu. Naštěstí naše kazachstánské kamarádky ihned volali a zjišťovali, co a jak. Naštěstí umí čínsky a my rusky. Umět tady anglicky je jako být na francouzské svatbě. Snad jen díky olympijským hrám před dvěma lety se pod mnohými čínskými nápisy objevily i anglické popisky. Naštěstí v metru je to dvojjazyčně, jinak bychom byli úplně ztraceni. Nejvíce mě na metru zaujalo to, že mají osvětlenou reklamu i v době průjezdu mezi stanicemi vně vozu, na zdi tunelu. Registraci jsme díky Kalimě a její kamarádce dobře zvládli a vydali se domů odpočinout. V podvečer, kdy už nesvítilo sluníčko, ale bylo přesto dusno a horko, jsme se vydali projít v okolí Wudaokou. Koupili jsme si koblihu plněnou likérovým krémem a bylo ho tam hodně, asi tolik jako na celém českém pekáči ve všech koblihách. Mňam. Chodili jsme po ulicích, které se zaplňovaly prodejci s různými věcmi. Ulice ožívaly. Ve dne je takové horko, že většina lidí je v metru, nákupním středisku nebo doma. Červenec je nejteplejším měsícem v roce, který v Pekingu můžeme zažít. Ulice byly najednou plné lidí, že se nebylo možné prodrat či jít rychlým krokem. To vše úderem desáté hodiny začalo upadat. Protože jsme byli už unavení po dlouhém dni a po třináctihodinovém letu, který někdo prospal a někdo probděl, tak jsme šli domů. Když jsme dorazili, tak Katja nebyla ještě doma, a nešel nám elektrický proud. Dali jsme si další sprchu, protože se z nás během dvou hodin staly dvě lízátka, která dobře lepí. Usnuli jsme velmi rychle.