Hubneme

Jídlo je v Číně pro Evropana trošičku oříšek, alespoň pokud nemluví čínsky. Kamarád Martin, který se učí už tři měsíce, umí již tři sta čínských znaků, ale stále se nedokáže řádně domluvit či podle znaků objednat v restauraci. Slova se tu skládají z několika slabičných slov a on se zatím učí ty jedno a dvojslabičné, bohužel slova o jídlu jsou tří až čtyř slabičné. Jak to tedy vypadá, když přijdeme do restaurace nebo přesněji řečeno předělané garáže na jídelnu? Většinou hledáme tu, kde mají jídelní lístky s obrázky, abychom mohli ukázat na to, co se fotografovi podařilo nejlépe vyfotografovat. Nicméně ani přesto nemáte vyhráno. Čínští Filištíni na to vyzráli v některých restaurogarážích tak, že na druhé straně jídelního lístku je malým písmenem občas napsáno, že obrázek se nemusí shodovat s jídlem, které bude servírováno. Představte si pak, že si objednáváte podle českého jídelního lístku svíčkovou a donesou Vám třeba řízek s bramborovou kaší. Kdyby to dopadlo, alespoň takto, tak si tady pískáme. Nedávno jsme řešili, kam si dojdeme na večeři. Opět jsme hledali nějaké to foto menu. Vešli jsme do místnosti, kde to velmi dobře vonělo a jídlo se objednávalo tak, že se došlo k pultu, kde měli v obrovských mísách různé maso a zeleninu. Říkali jsme si, že jsme našli tu nejoblíbenější a že to je opravdu super, dělané jako pro čínského analfabeta se zdravým ukazováčkem. Maso, které se nám líbilo, bylo pravděpodobně vepřové nebo hovězí, dostali jsme pěknou hrst, s druhým už byl trošku problém, nechtěli jsme žádný špek ani takové pohyblivé, tak jsme zariskovali. Jedno chutnalo jako sojové maso a to druhé vypadající jako malé párečky, byla, k mému překvapení, hnědá vajíčka, která já nejím, to jsme ovšem zjistili, až když jsme se pustili do jídla. Jako zeleninovou součást jsme zvolili tofu, brokolici a salát. Odešli jsme si sednout a čekali nedočkavě na to, až nám donesou naši mňaku. Za chvíli donesli švestkovou šťávu, která nám moc chutná, ale slivovice je slivovice. V okamžiku nesli velkou černou mísu plnou toho, co máme rádi. K našemu překvapení kuchař přidal k obsahu asi tunu červených pálivých papriček a další ingredience. Skoro se nám zalili oči slzami, jednak z obsahu a taky jednak z toho, jak to pálilo. Miška nemá ráda moc pálivé jídlo a já vajíčka. Upřímně i můj ret se po dojedení dostával do křečí a drobné brnění a chvění z toho, jak moc to pálilo. Až na tu obrovskou hrst vajíček a pálení jsme se docela najedli. Po odchodu jsme si koupili venku zmrzlinu, abychom to trošičku vylepšili a nepálila nás tolik pusa. Nicméně náš výběr nebyl opět stoprocentní, protože jedna ze zmrzlin byla kukuřičná. Velmi zvláštní chuť. Občas máme i světlejší dny.

Nákupy

Víkend jsme se rozhodli strávit v Pekingu, protože jsme se necítili moc dobře. Měli jsme trošku rýmu a nebylo nám dobře, proto jsme volili drobnější oddech. V sobotu i v neděli jsme vyrazili na trhy a do obchodů. Měli jsme nějaké tipy, kam se vydat, tak jsme se o to pokusili. Našli jsme obrovské haly plné různých věcí. Rozlohou bych to přirovnal ke třem fotbalovým stadiónům. Bylo to místo, které jsme vždy viděli z nadzemky, tak jsme se vydali ho jedno odpoledne prozkoumat. Ke koupi bylo opravdu vše od celých dveří, úchytek, zrcadla, hřebíků, lepidla, bločků, vlajek, triček, podprsenek, kabátů, tašek, telefonů, foťáků, bot, ručníků, povlečení až po ocelové pruty a blikátka na stromeček. Chodili jsme uličkami a připadali jsme se jako ztracení. Obchůdky vypadali, tak že se tam asi nesmlouvá. Opak byl pravdou. Myslím si, že se něco podobného nedá projít za jeden den. Všude se prodíráte mezi Číňany, což dost utahá a mezitím odrážíte útoky dotěrných prodavačů. Jestliže jste bílí, tak z vás obchodníci cítí peníze na sto honů, proto počáteční ceny jsou deseti násobné. V jiném obchodním centru se nám stalo, že jsme se po něčem ptali a prodavačka nám sdělila, že za takovou cenu by to Američan koupil a divila se, že my nechceme. Pro srovnání. Nabízená cena byl osm set yuanů, Američan by koupil za tři sta padesát, my kupujeme za padesát až šedesát. Těšili jsme se, jak tu vyměníme šatník a přivezeme si nová trička, kalhoty, boty atd. Protože všechno se vyrábí v Číně, ne? Tak to bude určitě levné. Jsou místa, kde se dají věci pořídit levně, ale ve velkých obchodech jsou ceny stejné jako v Německu a někdy v Čechách. Na tržištích je to levnější, ale kvalita může být nižší. Kdyby šlo třeba ještě o tu cenu, ale vzhledem k jiným fyzickým rozměrům Číňana a Evropana, je takřka nemožné sehnat velké boty. Když jsem si vybíral hezké boty k obleku, tak mi několikrát bylo sděleno, že největší číslo obuvi, kterou vyrábí pro muže je čtyřicet tři. Občas se naskytne možnost čtyřicet-čtyři. Jen výjimečně se objeví moje čtyřicet-pět až šest. Při kupování triček nebo spodního prádla je to, to samé. Koupil jsem levně trenky, ale museli být xxxl – v Čechách obvykle l až xl. Stejně tak je to u dámských bot. Miška si chtěla koupit hezké pantofličky, ale pata ji přesahovala o centimetr. Paní prodavačka, říkala že dobrý, Miška ale nikoliv. Je to trošičku těžší, než jsme si mysleli. Dnes jsme společně s Martinem vyrazili na místo, které mu bylo doporučeno čínskými kamarády. Přišli jsme na místo, kde stálo vedle sebe deset osmipatrových budov a ve všech bylo co ke koupi. V sedmi z nich bylo jen oblečení, které nám bylo malé. V jednom z pater jsme narazili na číslo krámku 4876 a to jsme nebyli v nejvyšším patře. V ostatních třech mega patrech se dalo koupit opět vše přes kuchyňské potřeby po televize. Po celodenním dupání a hledání sportovního oblečení jsme byli velmi unaveni, a tak jsme si zašli na evropskou bagetu k večeři, abychom nemuseli čelit tradičnímu večernímu čínskému překvapení na talíři.

Olympijský stadion

„Jděte tam až večer.“ Zněla rada od našich kamarádek. „Je to krásně osvětlené.“ Byla odpověď na naši otázku proč. K olympijskému stadionu, kterému se zde přezdívá olympijské hnízdo, jsme se vydali ve středu večer. Protože byl Aleš ve škole, potkali jsme se až před vchodem metra Olympic Sport Center. Hned, když se díváte na linie metra, pochopíte, že ta linie, která vede k olympijskému stadionu, byla postavena jen z jediného důvodu, a tím je samozřejmě jednodušší přístup ke stadionu. Ostatně, před deseti lety, prý byly v Pekingu jen tři linie metra, dnes jich je 9 a většina z nich vede až do okrajových částí města. Ale zpátky ke stadionu. Sešli jsme se tam kolem sedmé hodiny, kdy bylo ještě poměrně světlo. Všude bylo opět spoustu lidí, spoustu pouličních obchodníků, kteří chtěli prodat rozličné věci. Například řadu draků, kteří byly za sebou zavěšeni na jednom provázku, medaile s nápisem Beijing 2008, nebo jiné suvenýry, které byly vyrobeny speciálně pro olympijské hry, které se tu v roce 2008 konaly. Nám přišlo přinejmenším zvláštní, že se pořád prodávají předměty, které jsou spjaty s dvou lety starou událostí. Když jsme vyšli z areálu, našli jsme nejspíš něco jako sklad, kde si lidé ony suvenýry kupovali ve větším množství a pak je u stadionu prodávali za mnohem vyšší ceny. Nevíme, jestli suvenýry zbyly z doby olympiády nebo se neustále vyrábí? Prodávají se určitě. Mnoho zahraničních turistů jsme nepotkali, z čehož vyplývá, že si je Číňané kupují sami. Abychom se dostali blíže ke stadionu, museli jsme opět projít vstupní bezpečnostní kontrolou, podobnou jako například na náměstí Tiananmen. Tašky a batohy na pás, jestli nemáme bombu či zbraň. Stadion je opravdu velkolepý. Je postaven ve stylu ptačího hnízda. Jak už to tak v Číně bývá, je samozřejmě oplocen, abychom se nedostali příliš blízko. Když jsme se ptali, jestli můžeme vstoupit dovnitř, bylo nám sděleno (samozřejmě čínsky, tak se jen domníváme), že už je zavřeno. Hned naproti stadionu se nachází obrovský plavecký bazén, který byl samozřejmě také oplocen. Všude kolem je obrovské prostranství, krásná dlažba. Jen se mi zdá, že teď málo využívaná. Je tu spousta širokých silnic, které jsou ale zahrazené, ačkoliv semafory fungují neustále. Protože jsme už měli trošku hlad, chtěli jsme poblíž najít nějakou restauraci, říkali jsme si, že když sem chodí tolik lidí, nebude to zase až tak těžké. Ale bylo. V bezprostřední blízkosti jsme objevili jen Mc’Donalds, kam se nám moc nechtělo. A nechápali jsme, kde se stravovala ta spousta lidí během her. Nejspíš bývaly v těch dnes uzavřených prostorách i jiné restaurace. Přišlo nám opravdu líto, že tak velký prostor je dnes tak málo využíván službami, protože z celé Číny se sem sjíždějí autobusy, aby tu pýchu olympijských stadionů viděli. Posadili jsme se tedy na lavičku a čekali, až se setmí a uvidíme vše osvětlené. Jak se stmívalo, začaly se postupně rozsvěcet jak stadion, tak plavecký bazén, i sloup s olympijskými kruhy a vše působilo trošku magicky. Všude kolem nás proudili davy lidí a z beden hrál falešně nějaký koncert. Když jsme se dost vynadívali, vyrazili jsme se konečně někam najíst a pak na kutě.

Letní palác

Vstávali jsme kolem osmé. Dnešním plánem bylo navštívit Letní palác. Park, s krásným palácem, jež během léta obýval císař, který se nachází ve čtvrti Haidian, což je nedaleko místa, kde bydlíme. Sraz s kamarádkou jsme měli v půl desáté u východu metra Beigongmen. Chvíli před půl Simča psala, že bohužel nestíhá, trošku zaspala. No jo, těžký život na studentských kolejích. Vydali jsme se tedy do parku sami. Vstupné bylo opět rozděleno – buď 60 Y, a v tom případě je vše v ceně, nebo 30 Y, a v tom případě je v ceně pouze vstup do parku a například návštěvu uličky Suzhou nebo paláce si musíte zaplatit zvlášť. Zvolili jsme tu levnější variantu. Chrámů už jsme viděli několik a určitě jich ještě více uvidíme a uličku si připlatíme. Nakonec pro nás Aleš uhádal i studentskou slevu, i když to ani tady nebylo vůbec jednoduché. Náš vstup tedy byl 15 Y. Vešli jsme dovnitř. Park byl opravdu krásný a obrovský. Prošli jsme kolem prvního stánku, vstoupili na most a řekli si, že se musíme jít podívat i pod něj. Zaplatili jsme tedy zvláštní vstupné v hodnotě 10 Y a šli jsme si prohlédnout takové čínské Benátky. Loudali jsme se po nábřeží, nakukovali do různých obchůdků, dělali fotky a odmítali projížďky na loďkách. Po nějaké době jsme se opět vrátili na most a pokračovali dále v cestě. Prošli bránou na malé nádvoříčko, odkud se linuly zvláštní hlasité zvuky. Jakoby se mísily různé styly. Na levé straně jsme viděli houf lidí v čele s dirigentkou a kapelou, kteří sborově zpívali jakési ukřičené čínské písně, a když jsme se podívali na stranu pravou, uviděli jsme jednu reprobednu, ze které se linuly zvuky nejmodernější hudby, v jejímž rytmu se houpali nejen ženy, ale i muži. Takový náš aerobik, něco podobného, co jsme zažili už v Chengde. Chvíli jsme obě skupinky pozorovali a pak se vydali vzhůru k prvnímu chrámu. Škoda, že dnes je Peking zahalen do opravdu hustého smogu. Jinak by totiž z toho vrchu byl krásný výhled. Takhle jsme se aspoň trošičku zapotili při vyšlápnutí všech těch schodů, domysleli si, jak krásný výhled tu asi je a pokračovali dále. Scházeli jsme prudkým kopcem, až jsme dorazili na nábřeží obrovského jezera, kde se tlačilo spoustu lodiček plných především čínských turistů. Obecně je tu mnohem více čínských než zahraničních turistů. A když už tu nějaké zahraniční turisty vidíme, tak spíše celé rodinky. Jen tak někdo si sám do Číny nevyjíždí. Alespoň v něčem tvoříme výjimku. Procházeli jsme se tedy kolem jezera, prodírali se neuvěřitelnou masou lidí, dali si párek na špejly a brambůrky a vychutnávali si zeleň, které je v tomto parku opravdu mnoho. Párek je tu sladký, není nad polskou klobásu. Bohužel nám počasí dnes opravdu moc nepřálo, začalo kapat, pak pršet a nakonec lilo jako z konve. Takže jsme celí promáčení došli domů, kde jsme se převlékli a spěchali na univerzitu. Já, abych se podívala, co je nového ve světě, prostřednictvím internetu a Aleš utíkal na hodinu.

Hovínko

Je tu jedna historka, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Stalo se to první den, kdy jsme byli v Chengde. Chengde je docela moderní město, ale i přesto nás tu spoustu věcí dokázalo překvapit. Co nejvíce udivilo mě, bylo toto. Čekali jsme na Aleše před internetovou kavárnou. Otočila jsem se a co nevidím. Malý chlapeček sedí na chodníku na bobku, stažené kalhoty, za sebou trošku mokré noviny a … hovínko. Všude kolem chodí lidé, jezdí auta, jako by se nic nedělo. V tom se chlapeček zvedne a kráčí si to k ženě, sedící v křesle před svým obchodem a hrající si s telefonem. Patrně jeho maminka. Chlapeček se přes ní ohne, čeká, až si maminka dopíše zprávu. Chvilku to trvalo, chlapeček už se trošku vzpouzí a tak ho maminka tak letmo utře toaletním papírem, který posléze odhodí asi tak metr od sebe před svůj vlastní obchod. Chlapeček si ještě předtím, než si natáhne opět kalhoty, prstíkem zkontroluje, jestli to maminka udělala dobře a odběhne si dál hrát se svými kamarády. Maminka po chvíli vstane z křesla, zmuchlá noviny s hovínkem a hodí je do nejbližšího koše… Lepší než toitoiky, ne?

Víkendový výlet do Chengde – třetí den

Třetím dnem byla neděle. V půl druhé nám odjížděl vlak, tak jsme měli dostatek času prohlédnout si ještě jeden chrámový komplex. Bohužel již od rána vydatně pršelo. Posnídali jsme v nedalekém bistru nudle s masem a taxikem dojeli k Chrámu Sumeru, štěstí a dlouhověkosti. Základní sazba v Chengde je 6 Y plus podle odjetých km. Určitě se vyplatí jezdit taxikem, než si najmout auto, které nám v hotelu nabídli. Vše je v dobré vzdálenosti. Chrám byl podobný tomu ze soboty. Zahrnuje prvky jak tibetské, tak čínské architektury a tak trochu imituje chrámy v tibetském Shigatse. Lidí bylo méně, protože pršelo a tak jsme z něho nebyli tak nadšeni, jako z toho minulého. V prostorách chrámu byla výstava tibetských fotografií. Bohužel celý chrám vypadal, že by potřeboval četu uklízeček s prachovkami, protože to skoro v každé místnosti vonělo, jak u babičky na půdě. Pršelo a pršelo, tak jsme byli rádi, že se blíží čas odjezdu našeho vlaku. Po půl jedné jsme již čekali na vlak na přeplněném nádraží. Ve vlaku byla opět puštěná klimatizace, takže jsme trošku mrzli. Za čtyři a půl hodiny jsme dojeli do Pekingu a těšili se do postele. Trošku jsme nastydli, ale po drobné rekonvalescenci a teplé sprše se nám udělalo lépe.

Víkendový výlet do Chengde – druhý den

Druhý den ráno jsme se vzbudili kolem deváté hodiny, trošku se umyli, dali si sušenku a vyrazili do Císařského letního sídla, což je park o rozloze asi 590 ha, který je ohraničen desetikilometrovou zdí. Vstupné do tohoto parku bylo 120 Y, a to je přibližně 360 Kč, a žádné studentské slevy zde nevedou. V tomto parku císař Kangxi kdysi nechal postavit 36 půvabných budov a císař Qianlong v tom pokračoval. Bohužel park utrpěl velké škody při řádění Japonců a spoustu chrámů bylo poničeno nebo úplně zničeno a celková plocha parku se také zmenšila. Velkou část parku zabírá jezero, po kterém se můžete projet loďkou, najdete tu obchůdky, kde si můžete dát něco dobrého. Existuje tu dokonce společnost, která vás malými autobusy (které vypadají trošku jako prodloužené golfové vozíky) povozí po celém parku. My jsme si prošli především hlavní část parku, tzn. Přední palác, kde se nachází hlavní trůnní sál. Došli jsme k věži Mlžného deště, která sloužila jako císařská studovna, prošli kolem pagody Yongyousi, kterou kdysi obepínal chrám zničený Japonci. Bránu parku jsme opouštěli kolem půl třetí, vzali si taxi, kterým jsme se nechali odvézt k velmi známému chrámu, nazývající se Putuozongcheng. Vstup do tohoto chrámu také nebyl nijak levný – 80 Y a opět zde neposkytovaly žádné studentské slevy. Tento chrám je největší v Chengde a je to vlastně zmenšenina Dalajlámova paláce Potala postaveného v Lhase. Byl postaven v roce 1771 v naději, že Dalajláma navštíví Chengde, ale tato návštěva se nikdy neuskutečnila. I přestože jde o zmenšeninu tibetského paláce, působí komplex budov velmi velkolepě. Nicméně na druhou stranu jsem z místa měl pocit, že jde jen o to ukázat, že čínská vláda respektuje jiná etnika a dělá pozitivní kroky vůči Tibeťanům. Spíše jsem si připadal, že procházím mrtvým městem, nikde nebyl ani jediný mnich, jen všude kolem pobíhali muži a ženy v černých kalhotách a bílých košilích či tričkách. Podobně jako neuniformovaní vojáci u Zakázaného města. Z komplexu, kterým jsme stoupali, se začalo objevovat panorama hor, na kterých byla vidět zeď obklopující Císařské letní sídlo. Zajímavé je, že po Číně cestuje stále málo turistů, proto ani místní taxikáři neznají pár vět anglicky nebo rusky. Většinou vždy ukážeme v průvodci nějaké znaky a oni pochopí případně je pomocí ukazováčku navigujeme, kde zabočit a kudy nás kam mají dovést. Byli jsme utahaní a uťapaní, tak jsme si šli do hotelu – skoro hotelu, dát věci a vyrazili na večeři. Opět jsme prošli několik restaurací, než jsme našli obrázkové menu, které sice bylo v čínštině, ale člověk alespoň může tušit, co dostane k jídlu. Když jsme se pak po večeři vraceli do hotelu, bylo náměstí plné lidí a hrála zde taneční hudba. Zvědavost nám nedala a také jsme se šli podívat. Asi polovina náměstí byla obsazená ženami, které všechny do jediné tančily to samé. Vypadalo to tak trošku jako aerobic, jen s úplně jinými kroky. Holky samozřejmě nemohly zůstat pozadu a s hlavou skloněnou k nohám Číňanek se pokoušely dostat do rytmu. Občas se dařilo, občas méně, ony si to ale opravdu užívaly. A nejen ony, dvě Evropanky mezi desítkami Číňanek přilákaly pozornost nejednoho Číňana. Večer jsme leželi na pokoji a zabíjeli komáry. Usnuli jsme bez sprchy, upocení a nevoňaví.

Víkendový výlet do Chengde – první den

Lístky jsme koupili už ve čtvrtek, protože z důvodu obrovské masy Číňanů je jich občas nedostatek. V pátek v 8.07 nám jel vlak z hlavního pekingského nádraží směrem do Chengde. Na nádraží jsme podle lístku a znaků, které měly znázorňovat Chengde, na vývěsní tabuli našli naše nástupiště. Pekingské hlavní nádraží je obrovské, před každým nástupištěm se nachází čekárna, která je taktéž obrovská. Do vlaků začínají pasažéry pouště asi půl hodiny před odjezdem a pět minut před odjezdem se uzavírá brána a nikdo na nástupiště už není vpuštěn. Na lístku jsme měli napsané číslo vagonu a číslo sedadla, vše jsme v pohodě našli, usadili se na tvrdších sedačkách přikrytých jakousi modrou látkou. Z jedné strany vagonu je vždy sedadlo pro dva, z druhé strany pro tři lidi. Sedadla jsou vždy naproti sobě, jak jsme zvyklí z českých vlaků, a mezi nimi stoleček, kam si můžete odkládat své věci. Nejčastěji to bylo jídlo, pití nebo noviny. Číňané podobně jako Rusové jízdu vlakem využívají k tomu, aby se pořádně nebaštili. I my jsme si z toho vzali příklad a na zpáteční cestě jsme si něco dobrého na svůj stoleček taky vyndali. Při koupi lístků nám bylo řečeno, že cesta trvá 3 hodiny. Měli jsme štěstí, v naší řadě seděli i Francouz se svou vietnamskou ženou a synem. Povídali jsme si na různá témata a zjistili při tom, že by cesta měla trvat dvě hodiny. No nakonec to byly čtyři hodiny a půl. Během této cesty vlak zastavoval jen několikrát. Když jsme dorazili do Chengde, museli jsme při odchodu z nádraží znovu ukazovat své lístky ke kontrole. A pak už se na nás hned vrhli lidé, kteří nabízeli ubytování. Nabídka za 150 Y pro všechny tři nás zaujala, což jsme na sobě dali znát, a najednou už sedíme v malém mikrobusu s dalšími cestujícími a vydáváme se směr centrum. Vzala si nás na starost jedna starší Číňanka. Dovedla nás k hotelu, který vypadal opravdu hezky, ukázala nám náš pokoj. Byly to čtyři postele, jeden stolek, televize a větrák. Záchod a sprcha byly na chodbě. Co jsem si myslela, když jsem poprvé uviděla to, čemu oni říkali záchod, snad ani neumím popsat. Samozřejmě turecké záchody, na čemž ale není nic špatného, co pro nás bylo trošku nezvyklé, bylo to, že kóje nebyly oddělené celé, ale jen do poloviny. Takže každý, kdo vstoupil (ono stačilo i to, když šel kolem, protože dveře se nedaly pořádně zavřít), viděl úplně všechno. Obrázek snad napoví více. Do koupelny já jsem jen nakoukla. A hned mě napadlo, že tady bych se spíš ušpinila, než umyla, popřípadě si dovezla něco na památku třeba v podobě plísní či bradavic, tak jsem si nakoupila spoustu vlhčených ubrousků a očistu jsem prováděla takto. Samozřejmě jsme se pokusili cenu usmlouvat, a protože se nám to nepodařilo, pokusili jsme se najít ubytování vlastními silami. A to není vůbec jednoduché, první problém bylo hotel vůbec poznat, když se nám to podařilo, tak nikde nemluvili jinak než čínsky a i tak jsme pochopili, že nás vyháněli. Nakonec jsme se od mladého páru dozvěděli, že takovéto malé hotely neubytovávají cizince, pokusili se nám pomoci, ale všude byla odpověď stejná nebo byla cena moc vysoká. Takže jsme nakonec skončili tam, kde jsme byli poprvé. Zaplatili jsme ubytování a zálohu, dali si batohy do pokoje a vyrazili do ulic. Chengde leží asi 255 km od Pekingu. Je to bývalé císařské letovisko s obrovský parkem a muzeem Císařského paláce. Na první pohled nás překvapilo, že je to docela moderní město s výstavbou obrovských mrakodrapů, samozřejmě jsou tu i místa, která s těmito kontrastují. Uličky s trhy ovoce, jídla, oblečení a všeho možného, Číňané hrající čínské šachy. Chodili jsme po městě, na kterém bylo vidět, že se rozvijí. Všude stály vysoké žluté jeřáby, které stavěli vysoké moderní obytné domy. Když jsme jeli do Čengde, tak jsem si myslel, že narazíme na město, které s pokrokem nemá co do činění. Byl jsem opravdu překvapen, že centrum města je velmi moderní a všude kolem probíhá stavba nových domů. Služby jsou ve městě velmi rozšířené a ceny se od pekingských moc nelišily. Byl jsem překvapen. Přesto, je vidět, že moderní město může růst rychle, ale mentalita lidí roste pomaleji. Svědčí o tom nepořádek, kolem nových domů. Přijde mi, že se učí, jak v takových domech žít. Původní zástavba, na kterou jsme narazily a brzy se určitě úplně vytratí je vidět na jedné z fotografií. První den jsme uzavřeli večeří v místní restauraci, dali jsme si rýži s nějakým masíčkem, které na mě bylo zase moc mastné, ale Simče a Alešovi moc chutnalo. Po vyčerpávajícím dni jsme padli do postele, chvíli si povídali a pak usnuli tvrdým spánkem.

Renmin University of China

Už druhý týden chodím do školy na předměty, které mi byly univerzitou nabídnuty. Kampus univerzity je obrovský. Budovy, v kterých se učíme, jsou nové. Ve všech z nich je zdarma internet – wifi, který bohužel né vždy funguje. Lepší než v Almatě, kde internet byl v knihovně na jednu hodinu pro každého, a to člověk musel mít štěstí, když právě šel. Od té doby, co nemáme internet doma, tak je to pro nás trošku oříšek dostat se na email nebo dát nějaké příspěvky na blog, který je odsud blokován, a proto příspěvky publikuje Mišky sestra Hel. Už z ní je super blogger. Zpět k univerzitě. Kurzy, které jsem si vybral, nemají takovou kvalitu, jakou jsem očekával. Jen jeden ze tří naplňuje můj zájem. Nicméně jsem se rozhodl, navštívit i jiné kurzy, na které sice máme zakázaný přístup, ale snad to nějak vyřeším a nebude to takový problém. Kvalita výuky je různá a záleží na profesorovi. Jeden látku vykládá z patra, druhý čte z projektoru text, který si můžu přečíst taky, a jiný to kombinuje. Bohužel interakce s čínskými studenty a vyučujícím je slabší. Na některé otázky jsou vyhýbavé odpovědi s odkazy na některé články onoho profesora. Měl jsem několik dotazů a nenechal jsem se odbít a alespoň z části jsem se dozvěděl to, co jsem chtěl. Bohužel chvílemi se učí v čínštině, čemuž my, zahraniční studenti, nerozumíme. Jiní zahraniční studenti naopak tvrdili, že u nich se učí jen v angličtině. Zaleží opravdu na vyučujícím.

MAO

Kdybychom dnes měli odkryté záclony, zase by nás probudily sluneční paprsky, které už kolem sedmé hodiny ranní byly dosti silné. Dnes jsme se do centra vydali opravdu brzy. Už ve čtvrt na devět ráno jsme měli sraz se Simčou a Hannah, což pro nás znamenalo vyjít kolem sedmé z našeho bytu. Tentokrát jsme měli v plánu konečně vidět velkého komunistického vůdce Maa. Mao zemřel v roce 1976 a hned krátce poté mu bylo na náměstí Tiananmen postaveno mauzoleum. Protože dva dny předtím, kdy jsme na náměstí Tiananmen byli, se tvořila kolem desáté hodiny obrovská fronta, rozhodli jsme se být u mauzolea hned při otevření, tedy v 8.30. Ale jak už to tady bývá, vše je jinak, než by mělo. Už ve čtvrt na devět, kdy jsme se všichni sešli, byla na náměstí obrovská fronta. Všichni čtyři jsme se zařadili a pomalým krokem postupovali. Jenže stejně jako když chcete vidět v Moskvě Lenina, nesmíte mít žádné tašky. Hannah, která umí čínsky, od jednoho hlídajícího policisty zjistila, kde se úschovna nachází. A tak jsme všichni frontu opět opustili a vydali se odložit své věci. Hned při příchodu do budovy, jsme opět museli projít kontrolou. Tam mi bylo také sděleno, že v těchto botách, měla jsem červené gumové pantofle, mě do mauzolea nepustí. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Vrátili jsme se zpět do fronty, já jsem se celou dobu schovávala před hlídajícími policisty a po nějaké hodince už jsme procházeli poslední kontrolou. A vyšlo to. K Maovi mě pustili. Kdo chtěl, mohl ještě před vstupem do mauzolea koupit bílou květinu a předložit ji v předsálí na počest velkého Maa. Všimla jsem si, že už byly květiny trošičku povadlé a když jsem viděla stůl v mauzoleu pokrytý jen těmito květinami, bylo mi to jasné. Když už jich je na stole hodně, prostě je vezmou a přendají zpět ven a znovu prodávají. Takhle se vydělává. Jak už jsem zmínila, v mauzoleu jsou dvě velké místnosti. V jedné, kde se celá fronta rozděluje na dvě části, se nachází obrovská socha sedícího Maa, v pozadí jsou vidět mraky a vrcholky hor, možná to má znamenat, že se na nás na všechny stále dívá z nebe, v popředí se nachází stůl, na kterém jsou položeny již zmíněné bílé chrizantémy. A všude kolem samozřejmě ochranka. Stejně jako u Lenina v Moskvě, ani tady se nesmíte ani na chviličku zastavit, jinak byste byli napomenuti hlídkou. Ještě před vchodem jste samozřejmě čínsky i anglicky vyzváni, abyste udržovali klid a sňali čepice z hlavy. Ve středu druhé místnosti je prosklený prostor, kde leží Maovo nabalzamované tělo ( i když údajně to je už jen figurína, protože do těla Maa se dostala jakási houba a ono začalo zelenat, podle jiných údajů existují dva Maové – jeden originál a jedna kopie a nikdo nikdy neví, viděl-li originál nebo kopii), přikryté červeným plátnem, na kterém byl srp a kladivo. Za jeho tělem v tomto proskleném prostoru stáli dva strážci a mimo prosklený prostor samozřejmě další. Věnovali jsme tedy Maovi naše upřené pohledy a pomalu jsme se sunuli ven. Fronta se ani o trošičku nezmenšila, stále přicházeli noví a noví lidé. My jsme si vyzvedli své tašky a šli směrem k nádraží. Chtěli jsme si koupit jízdenky na vlak do Chengde, kam máme namířeno v pátek. Hlavní pekingské nádraží se nachází nedaleko od náměstí Tiananmen, rozhodli jsme se jít pěšky. Cestou jsme konečně objevili poštu, odkud jsme poslali pohledy, restauraci, kde mi opravdu chutnalo. Hannah nám dělala trošku průvodkyni a poradila, co si objednat. Vyzkoušeli jsme tedy masíčko s tofu plátky a jako sladký dezert takové malé knedlíčky s pudinkovým krémem, něco jako naše buchtičky se šodó. Po dobrém jídle jsme došli až k nádraží, tam jsme si vystáli frontu k okénku, které bylo určeno pro cizince, sice zvláštní angličtinou – ticket windoew for foreign people, ale naštěstí na nás opravdu mluvili anglicky. Koupili jsme lístky, popovídali rusky s předbíhajícím Číňanem, rozloučili se s Alešem, který musel do školy a pokračovaly jsme už jen holky přes uličky Hutong do parku Beihai. Hutongy jsou tradiční pekingské uličky, které křižují město od východu k západu. Najdete zde jednopatrová chatrná obydlí, ve kterých stále ještě žije asi čtvrtina pekingských obyvatel, ačkoliv spoustu takových ulic bylo zničeno ve snaze přestavět Peking v modernější město. Když jsme procházely jeden takový Hutong, narazily jsme na opravdu chatrné domečky, ale i na trošku hezčí. Pak nám Hannah objasnila, že je to hotel. Do parku Beihai jsme nakonec dojely taxíkem, bylo to přece jen trochu daleko. Zaplatily vstupné 20 juanů a vydaly se do parku, který je místem pro relaxaci a procházky. Park je z velké části tvořen jezerem, po kterém se můžete projet na loďce nebo si jen tak ze břehu vychutnávat obrovské množství leknínů. Co vás na první pohled zaujme je 36 metrů vysoká Bílá pagoda, která byla postavena v roce 1651 při příležitosti návštěvy tibetského Dalajlámy. My jsme si prošly park, cestou na Bílou pagodu jsme se podívaly do chrámu Yong’an, poseděly na lavičce u jezírka a povídaly o všem možném i nemožném. Zkrátka vychutnávaly jsme si Peking každým smyslem. Kolem čtvrté odpoledne jsme odcházely, vyzkoušely si poprvé jízdu autobusem. Není to zrovna moc snadné, když neumíte čínsky. Při vstupu do autobusu musíte totiž říct, na jakou zastávku jedete, aby vám slečna mohla dát lístek. Dojely jsme na nejbližší stanici metra, rozloučily se s Hannah a pokračovaly dál k Renmin univerzitě, kde jsme měly sraz s Alešem. Dali jsme si pak něco dobrého k jídlu a vyrazili domů.